Přinést lehce inovovanou variantu momentálně prodávané konzole a využít lepší hardware, to není žádný nový marketingový trik. S podobnými experimenty přišla společnost SEGA už před více než dvaceti lety. Mega Drive byl svými rozšiřovacími moduly neblaze proslulý. V následujících letech se proto spíše přistoupilo k metodě downsizingu. Tedy stejný výkon v menším balení – klasikou je třeba PlayStation a menší verze PSOne a mnohé další. Ovšem Sony (v závěsu s Microsoftem) přišla tento rok s nápadem uvést výkonnější verzi již existující PlayStation 4 s tím, že se zachová vzájemná kompatibilita a oba přístroje budou existovat bok po boku.
Výsledkem je PlayStation 4 Pro, zkosený, matně černý, monolit, který je vybavený dvakrát výkonnějším hardwarem, podporou zobrazení v rozlišení 4K a několika dalšími triky v rukávu. Zpočátku mi tenhle nápad nepřišel dobrý, protože fragmentuje unifikovanou platformu, a přestože některé mé výhrady přetrvávají, nakonec se mi „próčko“ docela zalíbilo. Dokonce až tak, že jsem si pořídil 4K televizor s podporou HDR. Ale moment, když má Pro verze dvakrát vyšší výkon než standardní konzole, jak může zvládat čtyřnásobně vyšší rozlišení? Inu, někdy je potřeba sáhnout k šikovným trikům.
zdroj: Archiv
Pod kapotou
Začneme zlehka: ač se to na první pohled nezdá, je PS4 Pro stejně vysoká jako původní PlayStation 4. Nová konzole však nabobtnala do šířky a délky, naštěstí jen o pár centimetrů, tudíž je stále znatelně subtilnější než zavalitý Xbox One. Standardně je Pro varianta vybavena terabajtovým pevným diskem, má jeden USB port navíc a přibyl i optický audio výstup. Překvapí i to, že poprvé v historii sáhla Sony po masivnějším napájení – tentokrát vám už klasický plochý kabel stačit nebude. Naštěstí je zdroj stále schovaný v nitru přístroje, nemusíte se bát, že byste museli hledat místo pro nějaký nevzhledný adaptér.
PS4 Pro má „dvojnásobnou“ GPU oproti klasickému modelu, plus přidává ještě 1 GB RAM pro systém/aplikace, aby mohly hry využít co největší kus z 8 GB GDDR5 paměti. Pokud vás zajímají teoretická čísla, pak je výkon PS4 Pro roven hodnotě 4.2 teraflops. To už není úplně málo, naštěstí je chlazení vyřešeno dostatečně kvalitně, takže vás při hraní nebude rušit rozzuřený fukar. Nakonec je tu ještě jedno vylepšení: původní Wi-Fi modul s podporou standardu 802.11n byl nahrazen novějším s plnou podporou 802.11ac (nyní se připojíte i k bezdrátovým sítím na frekvenci 5 GHz).
A co tenhle hardware tedy umí? Z hlediska výpočetního výkonu je to jasné: Sony cílí na zobrazení her v rozlišení 4K. Jenže s renderováním v této kvalitě mají co dělat i počítače za trojnásobek této ceny – takže, kde je ten trik? PlayStation 4 Pro je vybavená hardwarem pro vysoce kvalitní upscaling, což znamená, že se hry renderují v nižším rozlišení (typicky okolo 1800 horizontálních řádků namísto plných 2160) a následně se pomocí speciální checkerboard metody překreslí do plného 4K rozlišení.
Nutno podotknout, že pokud sedíte v normální vzdálenosti od televize, u her s korektně implementovaným upscalingem si toho nemáte šanci všimnout. Jestli však UHD zobrazovač nevlastníte, nevěšte hlavu, mnozí vývojáři totiž do svých her dodatečně doprogramovali možnost buď zvednout celkovou kvalitu FullHD obrazu (lepší textury, stíny atd.) nebo hry zamknuli ve stabilních šedesáti snímcích za vteřinu. A to vůbec není špatné. S případným problémy se však budete potýkat možná trochu jinde, než jste si asi mysleli.
zdroj:
tisková zpráva
Není TV jako TV
Překvapivě největší trable přicházejí s nákupem televizoru. Bohužel, díky vynalézavosti výrobců pozbývají nálepky 4K, HDR nebo údaj o obnovovací frekvenci smysl. Co to znamená? V podstatě to, že ačkoliv vám bude prodejce v obchodě tvrdit, že si rozhodně kupujete 4K televizor s HDR a 800Hz obnovovací frekvencí, vůbec si toho ve finále nemusíte všimnout.
Levnější modely LG například používají místo klasického RGB panelu jiný typ – RGBW, tudíž je horizontální rozlišení nižší (cca 2880 bodů). Obnovovací frekvence je pak už tradiční záležitost: na obalu se dočtete údaj o dynamické frekvenci 800 Hz, zatímco opravdová obnovovací je třeba jen 50 Hz. Ovšem největší hlavolam je HDR.
High Dynamic Range je označení pro obraz o širokém dynamickém rozsahu. Stručně: věrnější barvy, černá je opravdu černá, a naopak světlé plochy skutečně září až tak, že při sledování východu slunce máte tendenci mhouřit oči. Na PC monitorech jsme zvyklí na 16 miliónů barev, televize s pravým HDR nabídnou až jednu miliardu. Kde je háček?
Levnější televize vám sice HDR obsah nějak přehrají, ale nezobrazí jej v plné kvalitě. Kolik stojí TV s kvalitním zobrazením HDR? Zhruba 80 tisíc. Jedná se o nejlevnější LG B6 s OLED displejem, a i přes vysokou cenu si na webu rtings.com odnesla v kategorii HDR Gaming skóre „pouze“ 8.6 z 10. Samozřejmě existují velmi rozumné (tzn. levnější) kompromisy. Pouze se zde snažím demonstrovat to, že televize za 18 tisíc s nálepkou HDR asi nebude to pravé ořechové.
Celá problematika je poměrně složitá. Musíte si dávat pozor na typ panelu (IPS vs. VA), bitovou hloubku (8 vs 10 bitů), typ podsvícení, lokální stmívání… a jako hráč samozřejmě i na prodlevu v zobrazení. Některé televize totiž mají input lag sahající až nad 100 ms. Zkrátka, když do hledání vypíšete všechny podmínky, které musí vaše nová TV splňovat, pod 30 tisíc se asi jen tak nedostanete. Navíc před vámi většina prodejců pokročilé technické údaje zamlčí. Osobně jsem nakonec skončil u modelu Hisense H55M7000, a než se začnete téhle značce pošklebovat, není od věci zmínit, že parametry má lepší než třeba stejně drahá Sony Bravia. I tak se ale jedná spíš o ochutnávku HDR než o ten opravdový zážitek.
Je to vidět?
Nikdo nejspíš nečeká, že po zapnutí PlayStation 4 Pro padne v němém úžasu na kolena. Na druhou stranu, co předvádí mašinka za deset tisíc korun, je překvapivě solidní kvalita. Ano, u mnoha titulů nejde o plnohodnotné 4K rozlišení, ale pouze o velmi sofistikovaný upscale, ale jak už jsem psal: jestliže se budete na 55‘‘ televizi dívat ze standardní vzdálenosti dvou až tří metrů, bude vám to pravděpodobně zcela jedno.
Pro srovnání jsem si udělal malý test. Hitman běžel v PS4 Pro režimu na televizi zhruba 2 metry ode mě, zatímco jsem měl před sebou klasický 4K monitor s tou samou scénou ze hry na ultra detaily. Vizuální rozdíl? Televize měla hezčí barvy… a to je v podstatě vše. Ano, při zkoumání pod lupou bychom pravděpodobně odhalili rozdíly v detailech stínů či textur, ale upřímně, půl metru od televize při reálném používání nikdo nesedí. Samozřejmě, na PC běžel Hitman v téměř stabilních 60 snímcích za sekundu, ovšem na grafické kartě za více než dvojnásobnou cenu PS4 Pro.
Dobrá, pořád tady omílám ono marketingově vděčné rozlišení. Ale, co když se vám nechce kvůli hraní kupovat novou (drahou) televizi? I v takovém případě může PS4 Pro nabídnout něco navíc. Vybrané hry totiž podporují možnost přepínat mezi vysokou kvalitou grafiky nebo vyšší snímkovací frekvencí. Díky tomu si můžete vybrat, zda je pro vás důležitější hezčí, nebo plynulejší zážitek. Za sebe říkám, že větší smysl mi dává možnost přepnout na stabilních 60 snímků za vteřinu, protože rozdíly ve vizuální kvalitě jsou často tak kosmetické (například u Rise of the Tomb Raider), že si je ve standardní vzdálenosti od televize ani pořádně nevychutnáte.
V konečném důsledku mi připadá HDR jako mnohem zásadnější posun v kvalitě obrazu než rozlišení nebo detaily textur. Obraz na větší vzdálenost máte tendenci vnímat jako celek, a zde právě nastupuje HDR. Krásné podání černé barvy, tmavé stíny se zachovanými detaily a oslepující slunce či exploze. S HDR obraz dostává větší šťávu, barvy jsou přirozenější a bohatější… zkrátka, vyšší dynamický rozsah na mě udělal větší dojem než hustota pixelů na palec či vyhlazování stínů. Hodně ale záleží na displeji i implementaci technologie v konkrétní hře. Bohužel, například v Uncharted 4 jsem měl problém rozpoznat, zda je HDR vypnuté či zapnuté. A abych nezapomněl, po dokoupení příslušné kabeláže lze HDR rozběhat i na standardní konzoli PS4.
Slimku nebo Próčko?
Pokud vás lákají exkluzivity na platformě PlayStation, máte nyní dvě možnosti – buď „základní“ PS4 Slim, nebo vylepšenou PS4 Pro. Finální volba bude záležet především na vaší peněžence. Jestli hledáte nejlevnější variantu, jak si zahrát hry ve stále velmi slušné grafice, berte model Slim. Za 6000 Kč si herní počítač s legálním operačním systémem zkrátka nepostavíte. Jestli však nemáte až tak hluboko do kapsy, koupě PS4 Pro se vyplatí. Získáte herní stroj, na kterém si hry zahrajete buď ve vyšší vizuální kvalitě, nebo se stabilními šedesáti snímky za vteřinu. Navíc, pokud máte kvalitní televizi, užijete si i krásné HDR ve 4K.
Nevýhody? Nepochopitelně chybějící podpora UHD Blu-ray disků (jak si tedy máme pouštět 4K filmy s HDR?), momentální nepřítomnost HDR klientů pro Netflix, Amazon Video či Youtube. V případě aplikací je to spíš jen otázka času, Blu-ray mechaniku však nevyměníte. Také poněkud zamrzí fakt, že zjišťovat, které hry mají podporu Pro funkce, je poněkud zdlouhavé, ale přinejmenším se vývojáři snaží alespoň základní informace nacpat do popisku v PlayStation Store. A pokud jste puritáni, možná ohrnete nos nad tím, že některé hry nejsou v plnohodnotném rozlišení 2160p, ale jsou upscalované z 1800p, nebo dokonce i z „pouhých“ 1440p. Zapomínat samozřejmě nemůžeme ani na případnou investici do nové televize.
Jinak je ale PlayStation 4 Pro vynikající konzole. Výkonná, funkční, s obrovskou knihovnou her a promyšleným ekosystémem. Ve finále se mi tenhle přístup nakonec líbí: výběr ze dvou variant, levnější a dražší, avšak se společnou softwarovou základnou a vzájemnou kompatibilitou. Jen ti vývojáři to asi nemají moc jednoduché. Avšak z hlediska konzumenta platí, že jestli to pro vás má smysl, ty čtyři tisícovky navrch klidně přihoďte, a užijte si hezčí a plynulejší hry.
