Respektive u toho začalo hratelné demo na E3. Vezmete do ruky ovladač Xbox One, ale jestli si vezmete i pilulku Radost, je už na vás. Z pohledu společnosti je ve vašem zájmu Radost brát. Efekty drogy ucítíte okamžitě, jakmile si pilulku lupnete pod jazyk. Celé prostředí se najednou převleče do výraznějších, barevnějších a teplejších odstínů, všichni se smějí, hraje jiná hudba, slyšíte jiné zvuky a všechno je tak nějak příjemnější.
Z hlediska hratelnosti je po přijetí drogy Radost důležité, že vás nechají ostatní obyvatelé Wellington Wells na pokoji. Navíc jsou k vám hrozně milí a vůbec se máte jako v ráji. Jenže vzadu v hlavě tušíte, že to nějak není ono. Že je to všechno trochu podezřelé a další dávku Radosti si nevezmete. Následuje vyblednutí barev, saturace je pryč a vy se musíte potýkat s největší hrozbou – ostatními obyvateli. Jdou po vás jako slepice po flusu, a tak poklidné prozkoumávání města střídá stealth, útěk a možná taky akce.
BioShock 4.0
We Happy Few sice vypadá jako BioShock a místy ho i připomíná, ale ve skutečnosti jde skoro o survival rogue-like akci s craftováním a přežíváním v nehostinném světě plném veselých lidí. Právě důraz na survival prvky mě společně s craftingem překvapil nejvíc. Ne snad, že by vývojáři na procedurální generování světa a rogue-like prvky neupozorňovali dříve, ale i přesto mě tak velká role zmíněných systémů lehce překvapila. Hra, stejně jako obyvatelé Wellington Wells, trochu klame tělem, což jí ale nemůžeme ani trochu zazlívat, protože survival se zde hraje stejně dobře, jako bych si v totožných kulisách dokázal představit příběhovou adventuru.
Pro obyvatele a především místní policii jste bez Radosti úhlavním nepřítelem číslo jedna a podle toho se také chovají. Vy se samozřejmě můžete bránit nebo dokonce zaútočit, ale We Happy Few není akční hra. Mlátit policii nějakou zbraní na blízko lze, ale nepočítejte s tím, že takhle postupně sejmete všechny obyvatele a bezpečnostní složky. To se vám nepodaří, a tak je dobré zvládnutí stealth postupu a útěku mnohem důležitější.
zdroj: Archiv
Kdo uteče, vyhraje
Smrti byste se ve Wellington Wells ale neměli tolik bát, protože celý svět je procedurálně generovaný. Ne snad, že by se na druhé zahrání změnilo úplně všechno. Základní stavební kameny zůstávají stejné, ale leckterá ulička může vést jinam, dveře nemusí být na stejných místech, rozložení budov se obmění a společně s ním i lokace policie a obyvatel. Nelze se tak naučit všechny záludnosti prostředí a snažit se ho pak proběhnout bez chyby. Hra vás vždycky něčím překvapí, a pokaždé vám hodí pod nohy něco, co jste nečekali.
Vždycky když šlo do tuhého se ale nabízela kotelna, která posloužila jako útočiště, kde jsem se mohl vyspat a trochu si uspořádat inventář. Při každém výletu z kotelny zpátky do města jsem ale musel brát v potaz především stav těla. Do hrobu vás nepošle jen policie, ale také příliš velká únava nebo třeba žízeň. Složit hlavu přitom nemůžete jen tak na ulici nebo v obchodě. Proto je vždycky lepší svůj postup naplánovat, promyslet a přizpůsobit ho nejen městu a policii, ale také svým potřebám.
Svět plný překvapení
Relativně striktní survival prvky mi přišly v prvních minutách lehce omezující, ale stačilo se trochu zamyslet a za krátko jsem přistoupil na pravidla hry. Stejně tak je dobré přestat se tolik bát smrti. Díky procedurálně generovanému světu po každém startu hry nevymizí radost z objevování nepoznaného tak rychle. Město se vám mění pod rukama a to, co jste objevili minule, je už někde jinde. Nebo to v aktuální verzi Wellington Wells není vůbec, a vy můžete zase vesele prozkoumávat a hledat si cestičky k útěku.
We Happy Few tak překvapilo nejen svým promyšleným a pokrouceným světem, ale také svými mechanikami. Nutno dodat, že obě překvapení byla příjemná. V městě budete chtít trávit čas, budete chtít objevovat všechna jeho zákoutí, poznávat jeho občany a jejich více či méně nestandardní životy. Zároveň mě ale bavilo systém města trochu „rozbíjet“ – nevzít si Radost, stát se Downerem a snažit se té veselé pakáži utéct. Chvílemi si totiž připadáte jako vetřelec ve velmi nepřátelském prostředí, které vás chce zabít.
zdroj: Archiv
Jistá smrt
A to si piště, že se to podaří. Sejmou vás buď policisté, nebo se zabijete sami. Útěky před policií jsou ve hře díky všem survival prvkům pořádně intenzivní. Všechno to jen podtrhuje možnost permanentní smrti, a tak jsem se při hraní snažil zbytečně neblbnout a přežít. Ne vždy se to podařilo, ale právě procedurální generování světa mě společně s craftováním a touhou uniknout z šíleného města pryč, hnalo pořád dál. Až mě musel od Xboxu vyhnat jeden z vývojářů.
Touha zahrát si víc, dostat se dál a utéct z veselého městečka zůstala i nadále, a tak s chutí vyhlížím 26. červenec, kdy se We Happy Few objeví v programu předběžného přístupu na Steamu a v rámci Game Preview na Xbox One. S vydáním plné hry se počítá na příští rok.
