Podle vývojářů jde o doposud největší otevřený svět ve hře od Ubisoftu, a byť jsem u konzole s pravítkem neseděl, nechci tvrzení zatím zpochybňovat. Svět Wildlands se zdá být masivní. Během pár hodin hraní jsem ho v celé jeho šíři samozřejmě neproběhl, ale i ta hrstka úvodních oblastí mi naznačila velikost, nad kterou by mohly jiné hry žasnout.
A někteří hráči zase ohrnovat nos. Pokud máte ve hrách problém s rozhodováním, a nevíte kam dřív skočit, skočte si raději pro nějakou jinou hru. Ze všech těch ikon na mapě byste totiž dostali osypky. Všichni ostatní, nechť si zkontrolují cestovní doklady a zásoby munice. Vyrážíme do Bolívie!
Sólo
Na úvod je potřeba říct, že hra mezi sólováním a kooperací nerozlišuje. Celou dobu máte po boku tři parťáky a je na vás, jestli je necháte řídit inteligencí umělou, či tou méně umělou inteligencí. Při sólo hraní se mi AI pod nohy nikdy nepletla, stejně jako se jí nepodařilo zkazit mi misi nebo zamýšlený plán postupu. Ten jsem si vždycky dokázal pokazit sám.
Parťáci se chovali ukázkově a vzorně papouškovali. Při pokleku pochopili, že chci hrát stealth a šli v mžiku do kolen. Ukázněně čekali na můj výstřel, schovávali se a hlásili pozice nepřátel. A když jsem začal mačkat spoušť, neváhali si připsat další zářezy. Rodičovské typy uvítají možnost se o parťáky starat a dávat jim úkoly: posečkat na místě, přesunout se na určenou pozici nebo zaútočit na vyznačené nepřátele.
zdroj: Archiv
Hráči, trpící poruchou stealthového OCD jako já, budou v Ghost Recon: Wildlands jako v sedmém nebi. Alespoň já byl ve svém živlu hned při první misi: po úvodním brífinku jsem si vlezl do auta, které hned zaplnili parťáci. Kdyby věděli, co je čeká, možná by šli raději pěšky. Obrovský otevřený svět je sice protkaný spletitou sítí silnic, cest a cestiček, ale na druhou stranu vás hra sama motivuje ke kreativnějším postupům.
Tak jsem při první příležitosti kreativně strhl volant doprava s jediným cílem: žlutou šipkou na horizontu. Cesta to byla trnitá, auto bylo na odpis, ale zkratka se osvědčila. Z příkrého kopce jsem byl dole dřív, než jsem vůbec plánoval. Čas jsou peníze…
Svým borcům jsem zavelel „Stop!“ a v tu chvíli jsme začali všichni něco obdivovat. Oni okolní panoramata a já skrze dalekohled chabou obranu nedaleké osady plné nepřátel. Naneštěstí pro ně uměl můj dalekohled označkovat všechny individua s nekalými úmysly, takže jsem měl po chvilce na obrazovce několik oranžových kroužků, které jsem se jal proměnit na černé křížky.
Tam, kde dalekohled nestačil, jsem si vzpomněl na svou nedávnou roli hipsterského hackera a vypustil jsem do vzduchu drona. Ten umí, stejně jako ve Watch Dogs 2, poletovat kolem nepřátelské báze a všechny poctivě značkovat. Signál drona je sice slabý a jeho baterie je ještě horší, ale omezený dolet mi v první misi nijak nevadil. Co jsem označit chtěl, to jsem označil, zbytek označím kulkou mezi oči.
Čas probudit lenochy u doutnajícího džípu. Všichni do podřepu, nasadit tlumiče a jdeme dělat kšeft místnímu hrobníkovi. Následné čištění bylo rychlé a efektivní, stejně jako výslech finálního pána. Bez větší námahy mi prozradil lokaci nepřátelského generála, a světe div se, bylo to jen kousek od nás. Jednohlasně jsem přistoupil ke krádeži jiného, nedoutnajícího džípu a vyrazili jsme do blízkého městečka.
Po opatrné obhlídce a označování nepřátel se pomalu setmělo, a tak se ke slovu dostal noktovizor a sniperka s tlumičem. V městečku jsem zjistil dvě věci. Nepřátele nemusím střílet, stačí se k nim zezadu připlížit, a pak je omráčit. A za druhé, mohu si hrát na skutečného „overwatche“. V praxi to znamená, že po vyčištění jednoho paneláku jsem si udělal pohodlí na jeho střeše a koukal na ulice pod sebou skrze dalekohled.
zdroj: Archiv
Na chvíli jsem se vžil do role dirigenta a jen rozdával příkazy. Stačilo se dalekohledem podívat na nepřátele a do vysílačky zašeptat „Fire.“ Parťáci s tlumiči odvedli svojí práce skvěle a dostatečně rychle na to, aby si toho nevšimla jiná skupinka nepřátel. Maximálně jsem občas asistoval pomocí sniperky. Sledovat mnou dirigovanou akci ze střechy bylo stejně uspokojující, jako poctivá ruční práce.
Je na vás, jaký si zvolíte herní styl. Nikdo vám do toho kecat nebude. Osobně se v podobných hrách snažím preferovat stealth, ale soudě dle zbraní a možností vylepšení by se tu měli dostatečně vyřádit i méně trpěliví hráči. Přesto je potřeba brát na paměť, že Wildlands není střílečka, a v obzvláště ostrých situacích půjdete bez krytu dolů dřív, než stačíte říct „Ryuu ga waga teki wo kurau!“
Každopádně, napochodovat k nepřátelům a rozdávat granáty stylem, jakým Oprah rozdává extázi, bez problémů můžete. Wildlands podporuje různé herní styly nejen pestrým a značně modifikovatelným arzenálem, ale především různými možnostmi vylepšení. K „RPG systému“ jsem se však moc nedostal. Jednoduše nebyl čas a nechtěl jsem zabít cenné minuty přehrabováním se v tabulkách.
Přesto jsem do nich alespoň na chvíli nakoukl a vypozoroval, že se můžete zlepšovat v celkem pěti kategoriích: zbraně, předměty, fyzická výdrž, jednotka a podpora rebelů. U zbraní si lze vylepšovat lepší míření, menší rozptyl nábojů, větší kapacitu zásobníků, granáty, tlumiče a podobné věci. U předmětů to jsou zase miny, různé druhy výbušnin, světlice, termovize apod.
Fyzická stránka věci nabízí zase vylepšení staminy, tichý běh, lepší odolnost vůči kulkám, horší detekci vaší osoby, vyšší rychlost, menší hlasitost, lepší zoom apod. U drona je pak jasná baterie, rychlost, nižší hlasitost, lepší zoom, výbušniny, EMP, stealth, termovize, noktovizor, větší výdrž…
Všechna vylepšení vyžadují dosažení určité úrovně, ale také jistý počet surovin. Ty nacházíte různě po světě a je ve vašem zájmu je označit tak, aby si je pak rebelové vyzvedli. RPG prvky nepůsobí na první pohled nijak komplexně, ale zároveň dostatečně robustně na to, aby poháněly a podporovaly vámi zvolenou hratelnost po docela dlouhou dobu.
Kvarteto
Po hodině a půl hraní jsem se musel vzdát stoprocentní kontroly nad situací. Následovala totiž kooperativní taškařice ve složení Čech, Maďar a dva Poláci. Se zahraničními kolegy jsme dostali od vývojářů befelem jednu kooperativní misi, po jejímž úspěšném splnění nás čekal příslib volných rukou.
Ne snad, že bychom se cítili omezeni vývojáři, jako spíše vlastními mantinely. Nebylo jednoduché zkoordinovat se hned na začátku s cizími lidmi, ale když se nám to povedlo, střídal chaos perfektní pocit ukázkové taktické akce.
Domlouvání se, kdo kdy koho zastřelí včetně rozdělení si cílů a následného stylového odpočítávání „3, 2, 1, shoot!“ bylo výborné. Ještě lepší byly momenty, kdy se rozdělíte na dvojice, kryjete si záda, zatímco druhý tým čistí třeba budovu před vámi. A pak se plížíte, potichu omračujete nepřátele a vidíte, jak nad vámi padají nepřátelé jako hrušky.
zdroj: Archiv
Podobné záblesky spolupráce byly výborné a vyústily v regulérně úžasné momenty. A když se to všechno pokazí, stane se z Wildlands frenetický závod o přežití. Vaše postava toho totiž moc nevydrží, a tak se snažíte přežít, schovat se, případně rychle doběhnout oživit padlého kolegu.
Několikrát jsme se navzdory radám vývojářů vykašlali na tichý postup a užili si také kopec legrace. Stačilo jen ukradnout Humvee, mě posadit za volant, Poláky vystrčit z oken se samopaly a Maďara dát na střechu k rotačnímu kulometu. Výsledná akce byla směsicí Carmageddonu, Rychle a zběsile a Call of Duty. Přihlížející vývojář, který nám ještě před pár minutami doporučoval tichý postup, sice schovával hlavu do dlaně, ale my jsme si ten explozivní chaos užívali.
Snad je jen škoda, že vám hra sice dovolí si vlézt do kufru auta, ale nedovolí vám z něj po vzoru Bruce Willise střílet. K neřízenému multiplayerovému blbnutí by se to skvěle hodilo. Podobnou zábavu jsme si užili také s koordinovaným náletem dvou bojových helikoptér nebo drsnou akcí v tunelu, kam jsme se zvládli nacpat s tankem. Kdo se vyhnul dělu, z toho byla stejně nakonec placka. Nebo závody na motorkách, nebo auta, let v helikoptéře… Těch situací bylo jednoduše příliš, a to jsme si vyzkoušeli jen nepatrnou část hry.
Wildlands očividně nabídne jak realisticky se tvářící vojenskou akci, tak i dostatečný prostor na chaos a bezcílné blbnutí. A to je dobře – záleží totiž na vás, co budete chtít hrát, jakou budete mít zrovna náladu. Když chcete, můžete si ze hry udělat lusknutím prstu skoro jiný žánr.
Tohle všechno by bylo k ničemu, kdyby hra nefungovala, což o Wildlands naštěstí říct nemůžu. Střílení je uspokojující, precizní a pečlivá tichá likvidace nepřátel taky. A tak, i když ničeho velkého nedocílíte a víte, že vás podobných bází čekají nejspíš desítky, necítíte se otráveně. Tenhle aspekt hry byl prvních pár hodiny skvělý, ale jeho dlouhodobou přitažlivost zatím posoudit nelze.
Můžu ale od boku vystřelit a říct, že mi to celé trochu připomíná Metal Gear Solid V: The Phantom Pain. Ne ani tak hratelností, jako spíše strukturou a přístupem k repetitivnosti. Wildlands bude nejspíš příšerně repetitivní, ale to byl Phantom Pain taky. A jak mě hra bavila...
Šlape to
Wildlands jsem hrál na PlayStation 4 a za celou dobu jsem si nevšiml jediného poklesu snímkové frekvence. Hra se držela na třiceti snímcích za sekundu i ve chvíli, kdy to kolem všechno bouchalo a měli jsme výhled na přilehlé městečko i rozlehlou krajinu za ním. Hra tohoto typu vám pak samozřejmě nevyrazí dech grafikou a dnes už ani rozlohou.
Důležitější ale je, že všechno drží pohromadě, vypadá to docela dobře a funguje to. U podobně velkých a otevřených her se bugům prakticky nejde nevyhnout, ale během hraní jsem nenarazil na nic nestandardního. Klasicky občas drobně pozlobila fyzika, ale vše šlapalo skvěle. A když už se něco stalo, přidalo to spíš na zábavě a komičnosti situace. Jako třeba ve chvíli, kdy naši helikoptéru zasáhla raketa.
Zatímco kolegové vyskočili nebo rovnou umřeli, já se z nějakého důvodu zasekl v sedící pozici na venkovním sedátku na straně. Helikoptéra hořela, vybuchovala, válela sudy ze svahu dolů, zatímco já pořád nehybně a nehnutě seděl na její straně a se stoickým klidem koukal na tu apokalypsu. Pochopitelně jde o chybu, ale v reálu je to spíš materiál pro vtipný gif.
zdroj: Archiv
Závěr
Ghost Recon: Wildlands se zatím jeví jako takový mix vážnějšího Just Cause a nevážné Arma hry s tím, že pokukuje po Watch Dogs 2, Metal Gear Solid V, Far Cry, Splinter Cell a dalších kouscích. Vtip je v tom, že vzhledem k pět let trvajícímu vývoji zase tolik opisovat tvůrci nemohli, když část jmenovaných her před tou dobou ještě neexistovala.
Co bylo či nebylo před rokem, pěti či deseti lety je ale ve výsledku úplně jedno. Důležité je, že já se při hraní Wildlands bavil. Chvíli trochu, často hodně a zažil jsem i několik momentů, kdy jsem si říkal že tohle vážně může být pecka.
Od konzole jsem se nezvedal zrovna s chutí a cestou na letiště mi v hlavě šrotovaly další možnosti a nápady, jak vyřešit tamtu misi, jak jsme mohli se zahraničními kolegy lépe zvládnout jednu situaci, a co kdybych u toho generála šel jinudy? To je pro mě jasná známka kvalitně strávených několika hodin, kdy jsem se opravdu nenudil. Vydrží zábava i po deseti, dvaceti či více hodinách? Netuším. To ukáže až plná verze, která vyjde 3. března (PC, PS4, Xbox One).
