Mejdan s Nintendem! Nebo taky ne…
1-2-Switch je party titul, který se žánrově řadí po bok Wii Sports, WarioWare nebo Dance Central. Obsahuje úctyhodně rozmanitou zásobu 28 různých aktivit, které technicky vzato lze ovládat i v jednom člověku (jen jsem to ze zvědavosti zkoušel, kamarády jinak mám, děkuji za optání), ale primárně jsou navržené pro dva a více lidí. Platí přitom, že čím více lidí, tím větší zábava. Protože mnohem zábavnější, než 1-2-Switch hrát, je sledovat lidi při hraní 1-2-Switch.
Ať už jde o frenetické kmitání rukou při běhání, bušení do hrudi při imitaci gorily nebo pojídání sendvičů, během něhož držíte ovladač pár centimetrů od pusy a senzor na joy-conu rozeznává každé vaše zběsilé otevření/zavření úst, je sranda ty dva soupeřící človíčky pozorovat. Vrcholem je pak samozřejmě dojení krav, kdy táhlými vertikálními pohyby taháte za virtuální cecky, mačkáte přitom tlačítka a snažíte se, aby stříkalo co nejvíce mléka. Garantuji vám, že tato hříčka ve vás probudí vašeho vnitřního puberťáka. Zvlášť, když otočíte konzoli vzhůru nohama…
S 1-2-Switch jsem si užil nejvíce zábavy v momentech, kdy jsem hru zčerstva ukazoval novým lidem. Dojení vždy sklidilo úspěch, kovbojské souboje byly také zaručeně populární, ale nikdy jsme neotočili více než nějakých pět miniher – nikdy jsme u 1-2-Switch nevydrželi déle než pár desítek minut. Brzy totiž začne nudit. Minihry jsou extrémně povrchní a neskrývají žádnou hloubku. Zatímco v tenisu na Wii Sports jste mohli umisťovat míček, střídat různé druhy úderů a zkrátka se zlepšovat, v ping pongu ve 1-2-Switch máte akorát obyčejný úder, smeč a na míček přitom ani nevidíte.
Spousta miniher totiž spočívá (resp. má spočívat) v tom, že se protivníkovi díváte do očí a pouze vnímáte zvuky z konzole a vibrace z ovladače. To ovšem hru předem diskvalifikuje z bujarých mejdanů, kde klíčové zvuky zkrátka neuslyšíte, zvlášť budete-li hrát přímo na konzoli, jejíž minirepráčky společnost rozhodně nepřekřičí.
Některé minihry jsou pak z mejdanů zcela vyloučeny, např. uspávání miminka. Ne, není to překlep. Uspávání miminka spočívá v tom, že konzoli chováte, načež ji máte zlehka položit na zem. Jenže i když jsem Switch schválně hodil ze dvou metrů na gauč, ve výsledku jsem beztak obdržel velmi slušné Béčko. To svědčí nejen o mých nekvalitních otcovských pudech, ale především o slabých rozpoznávacích schopnostech pohybových ovladačů.
Drahé tech-demo
Smyslem 1-2-Switch je především demonstrovat technologii, kterou Nintendo do své konzole nacpalo. Jak ukázal případ miminka, to se ne vždy daří, každopádně je na místě uznat, že joy-cony rozhodně nejsou běžnými ovladači. Zatímco ostatní konzoloví výrobci se s pohybovým ovládáním rozloučili (viz mrtvý Kinect nebo PS Move, které nachází sporadické využití už jen s VR), Nintendo mu stále věří.
zdroj: Archiv
Minihry ve 1-2-Switch tedy stojí primárně jak na zběsilém mávání (to když tancujete, boxujete, sprintujete nebo střílíte čáry máry), tak na překvapivě opatrné manipulaci s joy-cony. Bujaré minihry lze bohužel, jak už známe z Wii, jednoduše očůrat prostým máváním jednou rukou, takže máte-li běžet nebo tancovat, fakticky nemusíte – stačí pohybovat joy-conem. V tomto ohledu zůstává Kinect a jeho fantastická taneční série Dance Central nepřekonaná. Z hlediska pohybového ovládání kvalitnější, byť už o poznání méně mejdanové, jsou proto „klidné“ hry jako Safe Crack, kde pomalým natáčením ovladače odemykáte sejf a na základě drobné změny ve vibraci poznáváte moment, kdy se dostat přes zámek. To je zábava. Bohužel ale i ty nejzábavnější minihry se prostě brzy přejí.
Povrchní přitom nejsou jen jednotlivé hry, ale 1-2-Switch jako celek. Jednotlivé minihry sice berou v potaz nejvyšší skóre, ale to se objeví jen v momentě, kdy jej někdo trumfne – žádný žebříček tu jinak není. Některé minihry jako hraní na kytaru nebo gorilí bušení do prsou navíc nejsou moc dobře vysvětlené, takže lidé u nich nejprve nepříjemně tápou, a když už konečně zjistí, co mají dělat, budou je naopak štvát nepřeskočitelné části tutoriálů před každým zápasem, které zbytečně brzdí tempo.
Celé to zkrátka působí jako tech-demo. Párkrát si jej vyzkoušíte, párkrát se zasmějete, párkrát obrátíte oči v sloup, načež cartridge odložíte do poličky a v budoucnu ji vytáhnete už jen párkrát, když dorazí návštěva. Máte doma přeci Zeldu: Breath of the Wild, pravděpodobně nejlepší launchový titul v dějinách konzolí, tak proč se obtěžovat naopak jedním z nejhorších…
Osobně mi nesedli ani živí herci. 1-2-Switch do značné míry nemá vlastní grafiku a spoustu času strávíte sledováním naspeedovaných živých postav, které znovu a znovu vysvětlují pravidla. Víc bych ocenil, kdyby na displeji namísto herců poskakovali Mario, Luigi a Peach, ale je pravda, že to by těmto známým virtuálním hrdinům nesloužilo ke cti. Zřejmě i v Nintendu si uvědomili, že 1-2-Switch prostě není moc dobrá hra, a bylo by pod Mariovu úroveň v něčem takovém šaškovat. Tohle zkrátka mělo být přibaleno ke konzoli.
