Už zase invaze

Žijeme ve světě, kde jednoduše nelze brát vážně titul, ve kterém na Zemi prostě jen útočí emzáci, a vy jste poslední naděje lidstva. Koncept je to tak tuctový a vyčerpaný, že vás zkrátka nemůže zajímat, pokud na něj autoři nenavěší něco nečekaného nebo osvěžujícího. Helldivers, které je v tomto případě přímá konkurence Alienation, svou invazi světů pojala rovnou trojitě a zároveň se oblékla do ironické bojové kombinézy ve stylu Hvězdné pěchoty. Nabízela tři dostatečně odlišné a zajímavé rasy, které dokázaly udržet vaši pozornost, svěží systém schopností a multiplayerovou hratelnost, založenou na řadě úkolů, které se daly jen horko těžko (pokud vůbec) plnit v jednom hráči.

Alienation na druhé straně na netradičnost nebo zajímavost kašle. Dostanete obyčejnou Zemi, která trpí vpádem ne zrovna dobře naladěné vesmírné verbeže, a trojici hrdinů, kteří spadají do klasických akčních škatulek: tank, medik a hbitější voják. Relativně dobře nakreslené tváře několika „příběhových“ postav do vás pak nahustí současnou situaci, sem tam zkusí prohodit nějaký vtípek na úrovni humoru základní školy a o zbytek zážitku se stará střílení.

Asi nemusím zrovna zdůrazňovat, že vám během chvilky bude úplně jedno, proč vyrážíte na misi, a jakým způsobem se vaše počínání odrazí na postupné porážce nezvaných hostů – z celkového zážitku vám zůstane pouze hratelnost. Na slovo pouze si ale klidně podle vlastní chuti navěšte uvozovky, protože nakonec vždy platí, že top-down akce nehrajeme kvůli napětí či cliffhangerům, ale protože jsou zábavné.

Robustná akce nestačí 

V případě Alienation se však ani o hratelnosti nedá mluvit jako o vyloženě spásném prvku. Její jádro tvoří krystalická a robustně vystavěná akce. Nepřátelé na vás vybíhají ze všech koutů rozlehlých lokací, ve kterých můžete strávit klidně i více než dvacet minut. Jejich chování je různorodé a k zemi jdou velmi uspokojivě až požitkářsky.

Velkou parádu dělá z mimozemské genocidy také prostředí, které je plné vraků aut či palivových barelů, přičemž obojí rádo vybuchuje. Tlakové vlny navíc působí relativně uvěřitelně, protože rozbíjejí krom mimozemských tkání také okolí. Budovu sice nezbouráte, ale různé ruiny smést z povrchu dokážete a je velká radost, když se vám to povede.

zdroj: Archiv

Bezpečné stárnutí

Uspokojivé střílení navíc autoři podepřeli RPG systémem, který vám za utržené zkušenosti zvedá úroveň, a odemyká některé z hrstky speciálních dovedností. Nechybí ani náhodný drop zbraní a vybavení, který může motivovat k opětovnému procházení, a k podrobnému zkoumání lokací kvůli ukrytým truhlám.

Šťavnatá a perfektně vystavená akce nicméně během pár misí začne překotně uvadat a může za to skutečnost, že je ve své podstatě absolutně tuctová. Ve hře nenajdete žádný prvek, kterým by se blížila k originalitě, a jakousi vlastní tvář jí nedává ani design mimozemské rasy – je prostě jen hmyzoidně-mutantsky-nudná.

Jiný kraj, jiný mrav

Herní svět se sice mění lokaci od lokace „barevností“, ale kulisy využívá víceméně stejné, a nepůsobí proto příliš výpravně. Nepřátelé se typově v podstatě pouze opakují, jen v závislosti na lokaci získávají nějakou schopnost navíc. V jednom městě se po vás zombie budou sápat klasicky, v jiném se čas od času dovedou přepnout do neviditelného módu. Jeden mimozemšťan po vás bude střílet paprskometem, druhý plamenometem...

Velmi záhy proto Alienation začne působit jako kontraproduktivní sázka na jistotu. Tvůrci hry se totiž zuby nehty drželi všeho ověřeného a zaručeně fungujícího – akorát si neuvědomili, že bez vlastní špetky něčeho navíc bude jejich hra působit zcela obyčejně a rychle přestane zajímat či bavit.

zdroj: Archiv

Když více je méně

Příliš svěžího vzduchu do hry nevnáší ani podpora kooperace více hráčů. Jejím hlavním problémem je při tom absence lokálního multiplayeru. S ostatními se spojíte pouze po internetu, což v době, kdy se okolo konzole může vznášet hned několik ovladačů, působí zpátečnicky. Nemluvě o faktu, že s přáteli na gauči namísto neznámých lidí kdoví odkud byste si likvidaci škodné užili jistě víc.

Druhá, neméně závažná komplikace vychází ze skutečnosti, že se po rozlehlých lokacích při kooperaci nemůžete sami toulat. Každá multiplayerová hra má svého „velitele“, od kterého se nesmíte příliš vzdálit – pokud zmizíte z dohledu, jste teleportováni zpátky. Podobné opatření bych chápal v případě, že by více lidí sedělo u jedné televize, a hra nechtěla dělit obrazovku, nicméně v online režimu mi nedává absolutně žádný smysl. K nepříjemnostem může vést také v případě, že se připojíte k někomu, kdo má zrovna rýpavou náladu a rozhodne se vás protáhnout každým milimetrem mapy – vysvobodí vás jedině odpojení.

Nezastavitelný rozklad

Když už se ale nakonec sejdete v dobré partě, trochu zábavy se vám z Alienation vymáčknout podaří – jen si nedělejte přílišné naděje ohledně její trvanlivosti. Na rozdíl od Helldivers totiž hra neobsahuje žádné vyloženě kooperativní úkoly – pouze běháte z místa A do místa B a mačkáte tlačítka, kterými například odpalujete bomby. Nebo se staráte o to, aby zemřeli cílení nepřátelé.

Je pravda, že při vyšších obtížnostech je v mnoha situacích daleko lepší mít při ruce někoho schopného a spolehlivého, nicméně původní uvadající hratelnost se s rostoucím počtem hráčů nikam nevyvine. Naopak se postupně dál rozkládá, což platí i v případě, že sáhnete po zdejší verzi PvP.

Nakonec vám zůstane velice hezká grafika, robustní akce a pár hodin zábavy, která ale nemá vlastní tvář a není tedy prakticky zapamatovatelná. Alienation je natolik bezpečná, až je nudná. Svou arkádovou hratelnost nerozvíjí správnými směry, a ve výsledku proto upadá do zničujícího stereotypu. Hru má smysl zkusit, pokud vás láká obyčejné, místy lehce nadprůměrné a uspokojivé zabíjení. V žádném případě se ale nejedná o titul, ke kterému se po dvou až třech sezením budete chtít mermomocí vrátit.