Místo poutavého zážitku tu tak máme opět stealthovou plošinovku, která funguje, jak se jí chce, trpí navlas stejnými nedodělky jako předchozí díly a ještě přidává smršť nových navrch. Tvůrci jakoby už konečně chtěli mít tohle šlápnutí vedle za sebou, a tak narychlo splácali zápletku, aby se neřeklo. Už v prvních dílech nebyl příběh žádná sláva, ale co předvádí trojka, to občas nebezpečně vyvolává dávivý reflex.
Scénář par excellence
Kanonáda replik tak strašně tuctových a provařených, že si člověk chvílemi není jistý, zda nehraje parodii, přednes natolik hrdinský a s otravně falešným ruským přízvukem, že má hráč chuť příběhová intermezza bez milosti přeskočit. Když to udělá, vůbec nic se nestane, protože příběh nevyřeší ani co by se za nehet vešlo. Linka týkající se pradávného artefaktu, která se vine celou trilogií, zůstává bez smysluplného klimaxu či jakéhokoliv vysvětlení a hra místo toho servíruje chuťovky typu "Chystají se provést proceduru, kterou má chráněnka nemusí přežít? To my neděláme, my jsme lepší! Abych to dokázal, hned vás padesát brutálně podřežu."
Indickému lvu salónů Arbaazovi to ještě procházelo, protože byl vcelku sympatický, ale Nikolaj Orelov, hrdina trojky, který je místo charismatu vyzbrojen pouze gigantickým mrožím knírem, podobných výšin nedosahuje. Je tak nakonec ještě dobře, že si můžete střihnout několik krátkých meziher v roli carské dcerky Anastasie.
Stázička byla běžnou ruskou aristokratkou, dokud jí náš starý známý artefakt neotiskl do hlavy osobnost čínské vražedkyně z prvního dílu. Charakterový přerod je propracovaný vskutku znamenitě, asi jako v prvním novodobém Tomb Raiderovi, kdy Lara s děsem nad rukama zbrocenýma krví padla na kolena, aby o pět minut později páchala regulérní genocidu. Stejně tak Anastasie prohlašuje, jak by ani nemohla vzít zbraň do ruky, neuplyne ani minuta a už vypouští drsňácké hlášky a bodá bolševika do hlavy.
Designové chyby, akt třetí
Mladá Ruska nemá k dispozici žádné nástroje, jen dýku, a hra za ní je díky tomu paradoxně zábavnější. Musíte se opravdu soustředit na tichý postup, otevřený boj je naprosto nemožný, a jelikož je ACC: Russia obtížnější než předchůdci, dokáže být plížení opravdu napínavé.
Pokud se však zaměřím na Nikolaje, který si pro sebe uzurpuje většinu hry, připadám si, jako bych psal tu samou recenzi podruhé. Ovládání stále hapruje a kníratý vrah vyskočí z krytu místo přesunu a podobně častěji než by bylo milé. Když to spojíte se zmíněnou vyšší obtížností, je neštěstí na světě. Pokud se z nějakého nepochopitelného důvodu rozhodnete ACC: Russia hrát, budete umírat - hodně. To by samo o sobě nevadilo, problém je, že kvůli špatnému ovládání, nepřehledným rovinám v level designu a řadě bugů budete mít u dobré poloviny smrtí pocit, že nejsou vaši vinou. To je malér jako hrom.
Stejně jako dřív dokážou být stealth pasáže zábavné a naplňující, když vše funguje, jak má, ale to se ve trojce děje ještě méně než v případě předchůdců. Otevřený boj snad ani není potřeba řešit, je nepoužitelný, ale alespoň vás do něj hra tentokrát nenutí. Skákací části jsou opět nejhorší. Totálně bez nápadu, trenažér mačkání dvou kláves dokola. V Indii mi evokovaly Prince of Persia, tentokrát jsem inspiraci viděl v jiné klasice. Pamatujete na Lion King? Konkrétně na druhý level, ve kterém bylo potřeba s mladým Simbou osedlat pštrosa a naučit se sekvenci skoků a skrčení, abyste proběhli nástrahami? ACC: Russia se hraje přesně takhle.
zdroj: Archiv
Autoři se totiž katastrofální nedostatek kreativity snažili vyrovnat přepálenou náročností, musíte tak znát nadcházející pasáž nazpaměť, protože ji lze proběhnout pouze jedním naprosto přesným způsobem. Dobře, nebyla by to první ani poslední plošinovka, která vyžaduje chirurgicky precizní načasování. Jenže zde musíte do rovnice opět přidat místy dost neposlušné ovládání, kvůli kterému se může stát, že budete jednu skákací pasáž opakovat třeba třicetkrát. A to už, věřte mi, nervy tečou.
Za úspěšné tiché průchody a plnění sekundárních cílů získáváte vylepšení postavy. Nic nového. Pokud se na ně však vykašlete, protože je otravné je plnit, musím vás varovat. V poslední úrovni pravděpodobně vzteky prokopnete zeď. V rámci finálového boje je totiž potřeba puškou z vlastního pohledu zastřelit tři kulometčíky, a pokud máte bez nasbíraných vylepšení pouze jedno políčko zdraví, okamžitě vás zabijí, protože se před nimi samozřejmě nedá nijak krýt. Nikolaje totiž chrání zaříkadlo jeho kníru, skrčit se za bednu je pod jeho úroveň. Budete tedy potřebovat buďto nelidskou dávku štěstí, nebo reflexy jak progamer specialista na AWP.
"No a co, tak to prostě budu opakovat než se to podaří," myslíte? Chyba lávky, kvůli idiotsky umístěnému checkpointu si ještě před každým pokusem vychutnáte naprosto fádní minutový běh na sniperskou pozici. Radši ani nebudu rozebírat celou řadu případů, kdy jsem doběhl na určené místo, ovládání se rozhodlo nereagovat, Kolja i přes drcení tlačítka místo ostřelování stál jak hydrant, a pak se hrdinně poroučel k zemi. Nabízí se cimrmanovské "Fenomenální level design, to nemohu říci."
Dá se na to koukat, nedá se to hrát
Grafika je vcelku pohledná, a přestože je černobílá stylizace s červenými prvky asi tak stejně originální jako zápletka hry, alespoň neurazí. Lépe je na tom hudba. Ta sice nepokrytě vykrádá starší díly, zejména skladbu Ezio's Family, kterou pro Assassin's Creed II složil Jesper Kyd, ale co naplat, dvojka měla soundtrack fantastický a vykrádačka, nebo ne, i ACC: Russia díky tomu zní příjemně.
Indickou avantýru jsem chválil za bezproblémový technický stav. Ale jak už to tak bývá, když se něco veze, tak pořádně. Ruskému dobrodružství se nevyhnula řada bugů a technických nedokonalostí. Po každém načtení checkpointu se framerate propadal pod třicet i na konfiguraci, která by s podobnou hrou neměla mít problém (i7+980Ti), aby se pak postupně zas zvyšoval zpět na standardních 60 fps během zhruba dvou minut. Když se mi při tom podařilo zemřít, snímková frekvence se zase propadla.
To by se ale ještě se skřípajícími zuby dalo přenést přes srdce, protože je to sice rušivé, ale hra kvůli tomu není nehratelná. Daleko hůř se ale odpouští bugy přímo v hratelnosti. Příklad - máte před sebou místnost o dvou patrech, mezi nimiž přechází dva strážní. První komsomolec vlastní klíč, který potřebujete, druhý pouze přicmrndává. Plán je jasný, ne? Druhého Koněva zaříznete, tělo schováte, počkáte než první dokončí obchůzku, oberete ho o klíč a hurá dál. Ne tak docela, pokud totiž necháte klíčonosiče zalézt do dveří v případě, že už za sebou nemá soudruha, už z nich nevyleze, klíč není jak získat a vás čeká restart. Jistě, můžete oba tavaryše postřílet, ale co když se snažíte o tichý postup? A to se, prosím pěkně, nestalo jednou, děje se to pokaždé.
Na příšerné ovládání už jsem nadával dost, AI je tradičně dementní, nepřátelé vás kolikrát neumí sledovat ani mezi místnostmi, a poslední hřebík do rakve zatloukají grafické bugy, kdy se občas potěšíte pohledem na svého hrdinu, který má místo hlavy černou kostku. To asi kdybyste se už nemohli dívat na ten jeho děsivý knír. Už zbývá jen pohřbít.
Tak to tu máte - jediné, za co se Assassin's Creed Chronicles: Russia dá pochválit, je snesitelná grafika a ne zcela původní hudba. Zbývá jedna dvě ucházející úrovně, záplava levelů otravných a frustrujících, řada technických i designových chyb. Zoufale neoriginální náplň, nepovedená obtížnost a největší pocit úlevy, když hra konečně skončí. Autoři na sérii v její poslední štaci evidentně rezignovali a není důvod, proč by hráči neměli udělat to samé.
