Malý člověk v podlém světě
Totalitu pohledem lidových vrstev už zmapovalo nejedno filmové a knižní dílo, hry však stály víceméně stranou až do vydání titulu Papers, please. Osvědčila se v něm touha vyprávět o politickém útlaku osobněji skrze tragikomickou postavu imigračního úředníka. Beholder také nabízí niterní zpověď. V roli domovního důvěrníka Carla Steina objevíte bizarně polarizovanou společnost, v níž vedle sebe žijí vykonavatelé útlaku, i jejich oběti.
V příběhu z jednoho (ne)obyčejného činžáku hra nezapře námět inspirovaný komunistickou tragédií. Domovní důvěrníci bývali specialitou právě tohoto režimu. Nestarali se jen o údržbu svěřených paneláků, ale pod pláštíkem bodrého kamarádství sledovali veřejnou angažovanost svých sousedů, poslouchali jejich politické názory a vše hlásili na příslušná místa. Někteří dokonce spolupracovali s tajnou policií a pomáhali s domovními prohlídkami, které sami iniciovali. Jako obávaní udavači se stali symbolem nejhlubšího úpadku společenské morálky a Beholder vás do role těchto prevítů dokonale vtáhne.
Domovníkem proti všem
Přetvářka, korupce a prospěchářství sice k lidem odjakživa patří bez ohledu na to, kdo jim vládne, ale Beholder je příjemně adresná hra. Špiclování, péče o politické nástěnky a touha po džínsech věrně připomínají i naši socialistickou minulost, což ale na druhou stranou neznamená, že by si na své přišli pouze ti, co nesvobodu přímo pamatují, nebo ji znají z vyprávění. Temnota oprýskaného činžáku, jakéhosi Carlova bonzáckého království, láká na univerzálně atraktivní sociální drama.
Příběh z Beholder je mimořádně depresivní. I když se mnohokrát pousmějete, třeba nad sháňkou „tuzexového“ zboží, ze hry většinou mrazí, protože se v ní jen s mírným přeháněním dějí ty samé křivdy, jako kdysi ve skutečnosti. Jste zkrátka udavač a do domu vás instalovalo „ministerstvo pořádku“, pro které vedete kompromitující složky na lidi kolem sebe. Ráno někoho pozdravíte a večer si ho odvezou tajní.
zdroj: Warm Lamp Games
Prachy za cizí neštěstí
Carl je udavač profesionál a současně typický produkt bolševické rychlokariéry. Na poměry ctižádostivého blba třímá v rukou nesmírně vysoké kompetence, díky kterým může určovat, kdo v domě bude bydlet, a kdo se brzy spakuje, často na adresu nejbližší vazební věznice. S okřídleným heslem „účel světí prostředky“ šmíruje své sousedy, tahá z nich protirežimní řeči a vymýšlí na ně jakoukoliv špínu, která by pomohla k zatčení. Musí zkompromitovat každého, na koho totalitní zvůle právě ukáže.
Hře se daří přesvědčit, že v práskačství je zvrácená krása. Časem se přestanete štítit instalovat do cizích kvartýrů skryté kamery, posílat na vyšší místa vykonstruovaná obvinění, podstrkovat svým obětem ilegální předměty a dělat ty nejvíce překvapené, když zahouká policejní siréna. Opravdu špatně od žaludku se mi udělalo, až když mi hra dovolila, abych utěšil manželku své poslední oběti. Souseda sebrali za to, že se u něj našly zakázané knihy, samozřejmě na nich byly Carlovy otisky prstů. Beholder má opravdu mimořádně silnou atmosféru, snad až příliš silnou.
Byl jednou jeden dům
V roli bezohledného bonzáka reprezentujete stav totalitní společnosti, ve které zakomplexovaná lůza šikanuje elitu národa. Nevěřili byste, kolik špionů se najde mezi doktory a profesory, když na ně kdosi shora ukáže. Teror ale ve hře samozřejmě nefunguje pouze jako svědectví minulosti. Díky propracované herní mechanice Beholder zaujme i jako atraktivní strategie s mnoha svěžími nápady a zábavným rozhodováním.
Vaším životním prostorem se po vzoru This War of Mine stane temná budova, ve které vás zaměstnají desítky úkolů, samozřejmě udavačských. Skvělé na nich je, že si je můžete režírovat úplně po svém. V herní praxi je Beholder až pozoruhodně svobodomyslná, samozřejmě velmi paradoxně k námětu hry.
Volnost řešení úkolů je jednou z nejzářivějších vlastností celé hry. Až na výjimky nebývá přesně definováno, s kým a kdy máte mluvit, co na koho nastražit nebo vymyslet, a to dohromady s relativně neomezeným výběrem nájemníků do volných bytů slibuje příjemně rozvětvenou hratelnost. Ta se vyvíjí i podle toho, v jaké posloupnosti úkoly plníte. Na totožný podnět mohou postavy v různých fázích děje reagovat odlišně. Pokud se třeba úředník z druhého patra dovtípí, co jste zač, nenechá se už přesvědčit, aby vám „pro kamaráda“ sehnal doklady k výjezdu do zahraničí. Herní aktivitu zkrátka musíte přizpůsobovat celkové náladě v domě, a tím zajímavě rostou nároky na rafinovanost, s jakou se musíte do přízně svých sousedů vtírat.
Těžká dilemata
Ze všeho nejvíc ale potěší struktura kampaně, která je spletencem mnoha rozhodnutí s morálními důsledky. Osud tomu chtěl, aby se oficiální moc potkala právě v Carlově činžáku s opravdovými reakčními živly, což slibuje dokonale absurdní scénáře. Dokonce se můžete zaplést s disentem! Spolupráce s hnutím odporu slibuje vyšší odměny než práce pro vládu, ale samozřejmě roste i riziko odhalení, přičemž oficiální moc nikdy neváhá nespolehlivého soudruha rychle odstranit, a to nejen politicky. Volba je opět na vás.
Hra správně reflektuje, že ani skutečný život v totalitním státě nebyl černobílý. I když třeba nakonec setrváte pod pláštíkem udavače, četná rozhodnutí budou pro vás nesmírně obtížná. Prásknete lékaře, který vám zachránil těžce nemocnou dceru? Dilema, zda ve jménu přežití vlastní rodiny zničíte všechny nevinné lidi okolo, vás bude neustále pronásledovat. Beholder každého vystaví těžké zkoušce z morálky.
Potlesk s výhradami
Panoptikum zmaru má mnoho tváří, které dohromady tvoří skoro geniální celek. Přesto se ale ve hře vyskytuje pár problémů, které ji obírají o ještě lepší hodnocení. Při své volnomyšlenkářskosti především dostatečně nevaruje před fatálním nezdary, kvůli kterým příběh znenadání končívá. Většinou vše troskotá na špatné finanční situaci rodiny nebo neschopnosti řešit extra důležitý úkol. Předvídat možné trable se naučíte jen po mnohonásobném restartování herní kampaně. To není zrovna ideální způsob motivace.
Hraní metodou pokus-omyl je nešťastné i proto, že přese všechnu volnost není hra dokonale znovuhratelná. Postavy sice dokáží na Carla pružně reagovat, ale nemění se jejich základní charakteristika a situace, které v příběhu vyvolávají. Dostat se přes mnohokrát absolvované události k novým znamená přetrpět vcelku předvídatelný kopec nudy. Problém nevyřeší ani systém automatické ukládání obsahu. Zákysy bývají tak fatální, že je ze starších pozic nelze efektivně řešit.
Další výtky směřují k lehce prkenné umělé inteligenci, někdy se kvůli ní postavy chovají docela absurdně. Když si třeba dáma přeje, abych zjistil, kam si její milenec ukládá šperky, nesmím po nich pátrat, pokud je dotyčná doma, protože má zafixováno, že mě musí z bytu naštvaně vyhodit.
Zamrzí také ne zcela dokonale vyladěná technologie s menšími i většími bugy. Jednou mi Carl dokonce nechtěl chodit do vyšších pater budovy, což fatálně omezovalo schopnost plnit questy.
Dohromady vzato je ale Beholder špičková zábava s dokonalou atmosférou a zajímavými herními volbami. Tahle strategie opravdu nechá na vás, jak s rolí bonzáka naložíte, a na každou alternativu adekvátně zareaguje. To se musí ocenit, málokterá hra dokáže smysluplně odpovědět na vše, co v ní uděláte.
