BioShock Infinite - recenze
9/10
zdroj: tisková zpráva

BioShock Infinite - recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

25. 3. 2013 13:15 | Recenze | autor: Lukáš Grygar |

Povím vám příběh, jeden z mnoha. Necelé dva roky nazpátek jsme na Gamescomu dělali rozhovor s Kenem Levinem. Pavel Dobrovský a já, dvě paka z Level TV, ale taky dva hráči, kteří byli vůči zpovídanému v nefér pozici: Pavel skrze svou lásku k podmořskému Rapture, já zase pro desítky hodin, strávených na palubách kosmických lodí Von Braun a Rickenbacker. O čem si povídat s člověkem, který je zodpovědný za druhý System Shock?

Určitě ne o hře z roku 1999, napadlo mě, když jsme si třásli rukama. Já dostal na starost kameru, Pavel se ptal – a ptal se tak, že uondaný vývojář záhy zpozorněl. Takže vy fakt nepotřebujete popadesáté slyšet, kolik máme ve hře zbraní? Byl to jeden z nejlepších rozhovorů, jaký jsem na výstavách absolvoval, a Levine se nechal slyšet v podobném smyslu. Namísto toho, aby se Pavel dmul pýchou, poslal přihrávku. Nechci se taky na něco zeptat?

Samozřejměžesechcizeptatnatisícvěcí! Ale žádná z nich mi nepřipadala ani za mák nosná, protože se všechny točily kolem odkazu studia Looking Glass, se kterým bývalo Levinovo Irrational Games spjato hodnotovou pupeční šňůrou. Takže jsem zavrtěl hlavou a plácnul nějakou blbost. Střih do současnosti, kdy zapůjčený steamový účet ukazuje u BioShock Infinite šestnáct hodin a zrovna doběhly závěrečné titulky. Pokud ještě dostanu příležitost se Kena Levina na něco zeptat, nezaváhám.

„Ublížil jste někdy někomu?“

Infinite samozřejmě není dílo jednoho muže, ale mám za to, že Irrational do svých her obecně promítají sebe sama, ať už to sebe znamená v kontextu velké firmy cokoli. Můžeme se jistě bavit o tom, do jaké míry byl první BioShock kromě střílečky také komentářem, nebo přímo obžalobou stříleček jakožto žánru „svázaných rukou“, ale to je právě ono: MŮŽEME se o tom bavit. V Infinite se podobné diskuzi dokonce nevyhnete a z očí, které vás u toho budou zkoumat, šlehají výčitky. Takže Kene, ublížil jste někdy někomu?

Věci mezi nebem a zemí

Ale to předbíhám. Pojďme se vrátit na začátek, tedy k majáku. Zatímco v původním BioShocku jste od jednoho takového sklesali batysférou na mořské dno, tentokrát vás čeká výlet do oblak. Právě v nich se ukrývá létající město Columbia, technologický zázrak z přelomu století páry a století elektřiny, i když zrovna tenhle zázrak létá na kvantovou mechaniku. Booker DeWitt tu ale není od toho, aby se zabýval vědou, Booker je tu od toho, abyste ho navedli k dívce jménem Elizabeth a přivedli ji zpátky na zem. Proč? Splatí tím dluh, který na něm vymáhají neznámí věřitelé.

Kdo je Elizabeth? Dobrá otázka, ale mám pro vás ještě lepší. Kdo je Booker DeWitt? Některé odpovědi naštěstí nemusím zamlčovat. Především jde o hrdinu z virtuálního masa a kostí, o soukromého detektiva na cestě vyvázat se z hříchů nespecifikované minulosti.

Padnou zmínky o Masakru u Wounded Knee nebo také vášni pro karty a nepřekvapivě i alkohol. Jak hluboko měl Booker do kapsy a jak blízko k flašce pálenky, o tom on sám taktně mlčí, ale jinak? Do tváře mu nevidíme, nicméně „ksicht” získává svým hlasem, v jehož společnosti první hodinu žasnete nad městem v mracích.

...

Existovat seznam divů herního světa, Columbia by mu kralovala. Promenády mezi vznášejícími se domy jsou plné spokojených občanů, těm se nad hlavami táhnou nebeské koleje a vzduch rozráží zepelíny i menší tryskové bárky. Co na tom, že salónům vládne rasová segregace a na vše dohlíží kultem osobnosti vyzdvižený Prorok?

Oproti Rapture (a také palubám Von Braun nebo stanici Citadel) sem dorazíte vprostřed blahobytu, a cokoli tragického se má přihodit, teprve číhá ve stínech. Už od začátku spousta věcí nesedí: jak to, že si vokální kvarteto v roce 1912 brouká Beach Boys? Co je zač dvojice, která vás nechá hodit mincí? Ve vzduchu tu visí nejenom otázky a město samotné, ale hlavně napětí, jako když při lazení přepínáte strunu až...

Praskne. První násilný moment přichází po obsáhlém úvodu a je to šok v pravém smyslu slova. Za prvé k němu vede scéna, brnkající (byla řeč o strunách, víme) na nervy každého humanisty, a za druhé je brutalita násobena kontrastem k modrému nebi a nažehleným košilím.

První smrt (a nejenom tu) ohlásí hudební zavřísknutí jako z hororu, kterým hra jasně říká, že v ní krev nepoteče pro laciné pobavení nedospělého hráče a dobře tak, protože té krve budou ještě galony. Infinite zůstává střílečkou, ale zároveň moc dobře ví, kdy se má a nemá střílet.

Až na krev

Spousta přestřelek díky tomu nabírá v podstatě legendární rozměr. Stačí říct nástupiště vzducholodí a slyším tikání hodin, které odpočítávají scénu jako vystřiženou z westernových klasik. Stačí říct továrna a vybaví se mi výjev jak od Ejzenštejna. Jsou tu komorní akce pro brokovnici a mechanický hák (který jinak používáte ke sjíždení vzdušných kolejnic), semknuté do interiérů a křivolakých ulic, a jsou tu epické bitvy na otevřených prostranstvích, kdy uplatníte celý arzenál. O vůbec nejlepší mluvit nemůžu, ale už druhý den se peru s chutí dát si repete. Věřte, že podobných pnutí je v téhle profesi jako šafránu.

Hra naneštěstí obsahuje i momenty, ke kterým bych se vracel nerad, které působí jako výplň, jako umělé nastavení herního času. Řetěz padá zhruba v polovině příběhu a iluze souvislého vyprávění se rázem zadrhne. V jiných světech by šlo o standardní pasáže, ale jak jednou nastavíte laťku do oblak, tím spíš trkne do očí, když ji začnete podlézat.

Zábavu pak nezachrání ani pestrá nabídka schopností, které jsou navíc dávkovány poměrně chaoticky. Tam, kde BioShock nabízel plasmidy, existují v Infinite takzvané „vigors“, jejichž nárazovým vyžahnutím Booker nabývá sil vpravdě magických.

...

Až na výjimky bohužel nejde o nic vyloženě nápaditého: metání ohně nebo blesků si člověk osvojil už tisíckrát a vyloženě nadchnou jen krvelačné vrány, kterými můžete obsypat nepřítele, nebo magnetická dlaň, vysávající projektily vystřelené vaším směrem – s možností poslat jejich nastřádané klubko k libovolnému adresátovi. Schopnostem můžete nakupovat silnější varianty nebo je posilovat sbíráním různého vybavení a teprve tam to začíná být zajímavé, protože se tím otevírá prostor útoky různým způsobem kombinovat a vrstvit.

Tohle všechno pohromadě občas vyústí do šíleného bordelu, ale když ho zrovna máte pod kontrolou, nebo se alespoň nekontrolovaně řítí takovým směrem, který nekončí smrtí, je to s prominutím nářez. Arény jsou jasně vymezené a nepřátelé poskládaní tak akorát, aby vás jejich příval nutil nejenom metat kolem sebe speciální schopnosti hlava nehlava, ale hlavně taktizovat a přesouvat se z místa na místo.

Tempo přestřelek navíc rytmizuje přítomnost jednoho výjimečného prvku: Elizabeth. Nejhezčí virtuální oči na světě vás provázejí velkou část Infinite a v soubojích pro Bookera hledají munici a léky. Na pohled triviální role živí dynamiku veškeré akce a časem přibere další rovinu, kterou je otevírání časoprostorových trhlin. A to je správná chvíle na moment přestat střílet a znovu se zeptat, kdo je Elizabeth?

Láska na první pohled

Hra se kolem tajemné dívky točí, tudíž je pochopitelné, že vám nemůžu říct ani zbla. Můžu ale napsat, že propadnout Lízině kouzlu je to nejsnadnější, co vás v Columbii čeká. Kouzla jsou vůbec její silná stránka, i když opět spadají do repertoáru kvantové teorie. V praxi to znamená, že na předem daných místech čekají objekty z jiného časoprostoru, které Elizabeth dokáže na váš povel vtáhnout do tady a teď.

Kdo by doufal v nějaké rafinované kvantové paradoxy, toho skutečnost zklame – vše se týká přestřelek, kde si tímhle způsobem měníte arénu podle svých přání. V přítomnosti lze podržet jedinou trhlinu, tudíž musíte za pochodu rozmýšlet, jestli „přivolat“ spíš pancéřový kryt, nebo třeba autonomní balón s kulometem. Zároveň jde rozhodnutí kdykoli měnit a stiskem jediné klávesy přizpůsobova vývoji situace.

Jako jednoduché zpestření boje fungují trhliny na výbornou, ale daleko zajímavější je jejich nebojový rozměr. Zhruba v polovině hry se kvantové motivy začnou navzájem křížit a naberou kurz, který vás zavede… jak to říct a nerdousit zážitek těm, kdo ho ještě neabsolvovali?

...

Tak jako v původním BioShocku na vás i tady mají políčeno zvraty, které možná nepostaví dosavadní děj na hlavu, ale rozhodně s ním zacházejí dál, než by člověk od sice fantasmagorického, ale pořád vlastně detektivního příběhu čekal. Spousta z toho, co bylo ze hry dosud předvedeno, je klam.

Přesah býval produkcím Irrational Games vždycky vlastní, ale tentokrát ho nedělá jen odvaha důsledně (tedy bez kompromisů) naplnit svou fikci. Infinite v mnoha ohledech působí jako ryze autorská zpověď, odrážející nejenom dlouholetou zkušenost s vyprávěním neexistujících světů, ale i bolestný vývoj hry samotné.

Možností, jak Bookerovu cestu do nebe interpretovat, je samozřejmě víc, ale tahle se mi zdá nejpřiléhavější. Jestli jsou potom vigory aluzemi na chlast a náboženská rovina komentářem novodobé evangelizace Ameriky, to všechno hraje důležitou roli – ale zdá se mi to ve zpětném pohledu podružné.

Co si z Columbie odnesete vy, o tom si pochopitelně netroufám spekulovat. Čemu ale věřím bezezbytku je skutečnost, že to bude něco víc, než vám hry, minimálně ty vysokorozpočtové, obvykle nabízejí. Infinite není bez dílčích chyb a jeho vyznění se neobejde bez vášnivých debat, ale jako autorský celek pokračuje v boření mýtu, že jinak spíš pokleslý žánr nesnese vznešená témata. Jakkoli se ale Bookerovo tažení v oblacích právem zařadí mezi nejlepší střílečky všech dob, ty nejsilnější momenty obsahuje ve chvílích, kdy složí zbraně a vypráví příběh – jeden z mnoha.

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

Verdikt:

Chvíli frenetická střílečka, chvíli dojemná zpověď, chvíli podobenství o ideologicky rozeštvané Americe. Co by se jiným rozpadlo v rukou, tu pohromadě drží kvantová teorie a řemeslo tvůrců, kteří jsou odhodlaní zacházet dál, než si velké produkce troufají.

Nejnovější články