Blackhole popisuje příhody posádky vesmírné lodi Endera, která z kraje 22. století ucpává kdesi hluboko ve vesmíru rizikové černé díry. Při poslední akci je ale plavidlo s hlavním hrdinou, němým nosičem kávy, a rovněž s náležitě ukecaným zbytkem posádky na palubě, po nehodě vtaženo na jakousi planetární entitu uvnitř černé díry.
Než se náš geroj dostane pryč, musí "entitu" prozkoumat, dát dohromady součástky k opravě lodi i roztroušenou posádku, ale hlavně zhruba milionkrát umřít. Vedle zápletky je podstatné především to, že má entita podobu řady dvourozměrných levelů, v nichž musíte řešit logické problémy manipulací s gravitací, potažmo se potýkat s nepřátelskými elementy, které vás chtějí zabít. A přestože se Blackhole na první pohled řadí mezi puzzle plošinovky přemýšlivého ražení, ve výsledku akcentuje spíše frenetickou akci.
Dobrá věc se podařila
Vůči konkurenci se Blackhole vymezuje především vysokou obtížností, která je snad ještě o jednu až dvě třídy výše, než s čím jsem v posledních letech měl tu čest. Hra dává vzpomenout na Super Meat Boy a chvílemi dokonce na I Wanna Be The Guy. Jak moc hardcore pojetí funguje, respektive na koho spíš nefunguje, si rozebereme níže. Nejdříve chci totiž upozornit na soundtrack Jakuba Miřejovského a Honzy Ševčíka, bez kterého by byl zážitek z formální stránky Blackhole polovičatý. Jakkoliv je grafika hry příjemná, právě hudební doprovod dodává atmosféře hry pořádnou šťávu.
A když už jsme u audia, je třeba zmínit další podstatný prvek Blackhole - hlasy jednotlivým členům posádky Enderu totiž propůjčila skupina známých tuzemských youtuberů. Především díky nim se Blackhole snaží vystupovat jako vysoce nadsazená sci-fi komedie. Výsledkem jsou ovšem dialogy a hlášky, které pobaví fanoušky zúčastněných youtuberů, zatímco na ostatní, kterým je zdejší scéna vlogerů a youtuberů cizí, naopak fungovat vůbec nebudou.
Míra vtipů, které „nepadly na úrodnou půdu“, je tedy vyšší než obvykle. Může za to snad i skutečnost, že na příběhově triviální hru je Blackhole neskutečně upovídaná a obsahuje velké množství cutscén. Především z počátku hry je sledování jednoduché a neinteraktivní 2D animace, doprovázené lacinými vtípky, spíše útrpnou zkušeností. Celé by to lépe fungovalo, kdyby hráč mohl během vyprávění něco dělat. V dalším průběhu hry už naštěstí převažují právě momenty, kdy se dialogy odehrávají na pozadí samotného hraní. Pořád však platí, že komu je česká youtuberská scéna cizí, toho mnohem častěji mine i humor Blackhole, a naopak.
Černá díra do klávesnice
I v jiných aspektech platí, že více než cokoliv jiného je Blackhole hra, kterou lze buď milovat, nebo nenávidět. Vyšroubovaná obtížnost skoro vyvolává otázku, jestli hra nevznikla čistě z konspiračních důvodů za účelem podpory prodejů klávesnic, gamepadů a následně i monitorů. Ačkoliv se s plošinovkami setkávám pravidelně, podobné kapající nervy mi v poslední době způsobila snad jenom Monochroma svým porouchaným ovládáním – Blackhole však problémy s ovládáním postavičky nemá.
Majitelé uší, kterým hardcore cejch Blackhole zní jako rajská hudba interaktivní zábavy, by však neměli otálet, což platí i opačně. Blackhole bohužel nemá moc co nabídnout střednímu proudu hráčů, kteří spíše než nekompromisní reflexy vyhledávají na logiku zaměřený relaxační přístup k puzzle plošinovkám s dostatkem save pointů.
V čem je vlastně problém? Tvůrci v souvislosti s Blackhole prezentovali zejména mechaniku otáčení 2D levelem a tím pádem i gravitací ve snaze odhalit správný postup vpřed. Jedná se o perfektní nápad z ranku soudobých logických her, které sázejí na manipulaci herním prostředím fantaskním, ale zároveň promyšleným způsobem. Vedle Blackhole lze postavit Portal, stejně jako i celou řadu dalších 2D a 3D projektů včetně mnoha freewarových: Monokrome (změna vlastností ingame předmětů), Inverto (rovněž změna gravitace), Void (cestování časem), Focus (zpomalování času).
Při hraní Blackhole se nicméně brzy ukáže, že otáčecí mechanika zdaleka není jediným, ba dokonce ani hlavním hnacím motorem obtížnosti a hratelnosti. Mnohem více je totiž potřeba hbitých reflexů či spíše pevných nervů.
Od každého trochu
Prvním nešvarem v souvislosti s otáčením je absence výraznějšího zapojení fyziky u většiny elementů v levelech krom hlavní postavy. Level design Blackhole zkrátka nedisponuje jedním ze základních předpokladů novodobých logických plošinovek, totiž komplexnější simulací fantaskní fyziky.
Pokud tak ve hře otočíte gravitaci, změní se směr jejího působení na postavičku, nikoli však na většinu zbylých prvků v levelech. Vodní plochy, volné předměty nebo láva a další prvky prostředí zůstávají stát na svém původním místě. Nedojde k uhašení nepřekonatelného lávového pole vodou, přesunutí jezera jinam a na to konto ani k otevření nové cesty nebo něčeho podobného, s čím na hráče vyrukoval třeba SteamWorld Dig.
Výjimky ale ve hře jsou, například kladky, které s gravitací operují podobně jako hlavní postavička – je třeba otočit mapou, aby ve správném směru klesaly dolů. Přesto se při hraní nelze zbavit dojmu, že dopad pravidel Blackhole na level design je velmi selektivní a tak trochu hází klacky pod nohy pestřejší hratelnosti.
zdroj: Vlastní
Druhou zásadní (a nikoli negativní) charakteristikou hry je pak výrazné protežovaní hopsací části oproti té logické. Většinou je při hraní mnohem důležitější ve správný čas s panákem uhnout vražednému bodláčí, lávové kostce, pohyblivým plošinkám a dalším restartérům postupu, než zapojit šedou kůru mozkovou.
Že Blackhole stojí spíše na straně freneticky obtížného hopsání než logických hádanek, ukazuje i omezený rozhled po úrovni. Jiné logické plošinovky často nabízí totální přehled po prostředí, aby hráč mohl rozplánovat svůj postup dopředu. Blackhole naopak sveřepě limituje jakýkoliv rozhled a dává přednost "průzkumu bojem", který však padesátkrát skončí smrtí, než si hráč konečně udělá základní přehled o tom, co se po něm vlastně chce.
I proto Blackhole nejlépe funguje v úvodních levelech, jejichž řešení primárně závisí na otáčení prostředím, sestávajícím se z jediné obrazovky, a až druhotně na přesnosti skákání. Smrt obvykle znamená návrat na počátek kola, i když v delších úrovních tvůrci přeci jenom nabízí možnost pozici v určených bodech uložit. Jestli jsou občasné save pointy výjimkou potvrzující pravidlo, nebo přiznáním tvůrců, že to s obtížností v některých segmentech krapet přeťápli, ale ví jenom oni sami.
Potěšení z bolesti
Hráči na diskusních fórech čas od času přirovnávají Blackhole k Dark Souls, ale upřímně jsem při hraní spíše vzpomínal na filipínské katolíky, kteří se s radostí nechávají ukřižovat nebo se alespoň mrskají během náboženských svátků bičem až do krve. Blackhole každopádně cílí na věčně nespokojené PC vlky, kteří si libující v maximální možné náročnosti, a s největší pravděpodobností snídají skleněné střepy, které zapíjejí arzenem.
Ačkoliv Blackhole nabízí něco z akčních i logických plošinovek, je mnohem blíže Super Meat Boy (z kategorie frenetická obtížnost) než třeba Limbo (z kategorie solidní náročnost a vyprávění) či Swapper (z kategorie skoro čisté přemýšlení). Záseky jsou obvykle spojené s nutností po sté správně přeskákat minové pole, ne s potřebou vyřešit hádanku. A z tohoto úhlu pohledu je nutné Blackhole i vnímat.
Vysoká obtížnost může být obecně v závislosti na zpracování kladem i záporem. V případě Blackhole jde naštěstí o pozitivní prvek díky svižnému tempu hraní, pohybu postav, rychlému restartu kola po smrti a všudypřítomné, ač ne vždy povedené, nadsázce. Nelze se přesto ubránit dojmu, že nápad s otáčením gravitace a jeho vlivem na prostředí a hratelnost tvůrci nevytěžili naplno, a namísto něj dali přednost o něco přímočařejšímu řešení.
Sebemrskačům nabízí Blackhole rozhodně povedený zážitek, pokud jste ovšem v Blackhole vyhlíželi cosi jako komediálnější český 2D Portal, zaměřený spíše na kreativní manipulaci s prostředím a okamžiky dokonalé satisfakce po rozseknutí náročného puzzlu, pak se raději poohlédněte jinde.
