Blues and Bullets - recenze 2. epizody
5/10
zdroj: tisková zpráva

Blues and Bullets - recenze 2. epizody

28. 4. 2016 20:00 | Recenze | autor: Ondřej Švára |

Agent Elliot Ness se vrátil, aby lidé v Santa Esperanze mohli klidně spát. Kdo by ale čekal, že jedná na objednávku samotného Al Caponeho? Vyjma bizarního spojenectví detektiva a šéfa podsvětí už ale druhý díl epizodické detektivky ničím pozoruhodným nepřekvapí. Po skvělém rozjezdu se netradiční noirová detektivka zadrhla a pokračování série Blues and Bullets s podtitulem Píchnutí do vosího hnízda prostě zklamalo. 

Na stopě zločinu

Druhá epizoda Blues and Bullets začíná tam, kde končí první – na stopě velkého zločinu uvnitř prapodivné ponorky. V poměrně strohém úvodu, který vám spíše zamotá hlavu, než aby cokoliv osvětlil, se autoři z Crowd of Monsters snaží připomenout dosavadní události. Jak nastolil první díl, hra se točí kolem alternativního příběhu dvou proslulých osobností - detektiva Elliota Nesse a krále podsvětí Al Caponeho. Odvěcí nepřátelé si překvapivě sednou do noty ve chvíli, kdy se v jejich městě rozbují nový bestiální druh zločinu.

Ness, bývalý elitní vyšetřovatel z legendárních „Nedotknutelných“ si svého aktivního důchodu příliš dlouho neužil. Do bistra, kde se stal Ness na stará kolena svačinářem, jednoho dne dorazili hosté, kteří detektivovi naprosto nečekaně změnili životní plány. Odvěký bojovník s organizovaným zločinem se na základě určitých zjištění spojil se samotným Al Caponem, aby společně našli bossovu unesenou vnučku Sofii. Vyšetřování oba muže z opačných pólů společnosti přivede na stopu obchodu s lidmi.

Hutnější atmosféra

Pokud jde o herní náladu, Píchnutí do vosího hnízda velmi sugestivně nahlíží pod pokličku organizovaného zločinu ve fiktivní Santa Esperanze. Proč se v městečku prosáklém zločinem ztrácejí dokonce i děti, se sice ještě nedozvíme, nicméně nás čeká ještě temnější a morbidnější atmosféra než dřív.

Když Ness objevuje předpokládané vězení unášených lidí, styl hry se příjemně stočí k psychothrilleru. Oproti víceméně naturalistické jedničce, se nyní detektiv s rituální brutalitou a zlem potkává převážně jen v rafinovaných náznacích. Pokud jde o řezání lidských končetin nebo bizarní mučení, vše zprostředkovává především psané slovo, představy a halucinace či vizuální náznaky jako šlápoty v krvi. Na přímý pohled na mučené a zavražděné prakticky nedojde a je to dobře. Děsit hráče jejich vlastní fantazií byl od autorů bezesporu chytrý tah.

Nevýznamná část celku

Děsem a představivostí vyšperkovaná atmosféra ale bohužel kontrastuje se vším ostatním, co napříč dvěma epizodami zůstalo beze změn. Píchnutí do vosího hnízda bohužel zcela okatě trpí syndromem epizodického vyprávění. Vůbec nepůsobí jako nové herní dílo, ale pouze jako malá, nepříliš významná část, vyjmutá z již hotového celku. Druhý díl je zklamáním proto, že, s výjimkou atmosféry, nedokáže rozvíjet žádný herní prvek z minula.

Žádný ze složek hratelnosti nenabízí ve dvojce nový zážitek, neotřelý mechanismus nebo myšlenku. Znovu, jako přes kopírák, si užijeme již dobře známý systém dialogového rozhodování a stejně tak jedinou(!) vyšetřovací mezihru, která je ke všemu velmi stručná a předvídatelná. Celá epizoda je navíc tristně krátká. V pouhé dvouhodinovce, z níž dobrou polovinu tvoří neinteraktivní filmečky, se ani nenadechnete a je po všem.

Střílení v popředí

Skvělý potenciál z jedničky zůstal nenaplněný. Nechce se mi věřit, že by dvojka nechtěně ukázala, že série už nedokáže nic dalšího nabídnout. S jednou výjimkou. Pokud se nový díl od starého v něčem opravdu liší, pak je to větší porce akční arkády. Jenomže to vůbec není dobrá zpráva.

Akce se stala dominantním herním prvkem a přinesla lavinu dlouhých sekvencí tupého odstřelování nepřátel ve stylu dětské verze Virtua Copa. Nad takovým zvýrazněním bezesporu slabé herní mechaniky zůstává rozum stát. Jestliže v prvním díle dokázala rozhrkaná akce v krátkých pasážích ještě vcelku příjemně urychlovat herní tempo, ve větším rozsahu už zábavě absolutně neprospívá. Nebojím se říct, že s ní Blues and Bullets ztrácí důstojnost.

Nepřehled událostí

Snad si autoři do příštího dílu schovali opět větší porci vyšetřování a v souvislosti s ním zapracují i na celkovém scénáři. Pochyby se totiž kupodivu vyrojily také nad ním. Skvělá atmosféra bohužel nedokázala zakrýt několik vypravěčských chyb a sporných příběhových momentů.

Problémem série začíná být nepřehlednost děje, způsobená častým přeskakováním mezi realitou a flashbacky, popisujícími Nessovu minulost. Také mne zarazily některé nesmyslné nebo nešikovně zpracované filmečky a zrovna tak občasné scenáristické podivnosti. Sovětská ponorka nebo téměř nezničitelný protivník, který se opakovaně vrací na scénu doslova z hrobu, to vše tragikomickým způsobem shazuje jinak pořád slušně se rozvíjející zápletku. Závan akčního béčka by po první epizodě čekal málokdo.

Nezajímavé lokace

Druhý díl příliš nepotěší ani po designové stránce. Příjemný noirový „povlak“ grafiky sice zůstal, nicméně potíž je s nepříliš atraktivním prostředím. V přihlouplém podvodním plavidle a strohém vězení se Ness zdrží příliš dlouho na to, než aby se mohly projevit jiné a slibnější lokace, například zapomenutý kostelík uvnitř divoké přírody.

Čím dál častěji vám také bude kazit zážitek nešikovná kamera. Kvůli ní budete v jakémkoliv prostředí ztrácet orientaci a zoufale toužit po pohledu z první či třetí osoby. Lidé z Crowd of Monsters by se nad technickým řešením jednotlivých scén měli zamyslet.

Suma sumárum, trvalo osm měsíců, než nám Elliot Ness odvyprávěl další dvě hodinky ze svého příběhu, který jsme mezitím skoro zapomněli. Nezbývá než zapomenout i na veškeré zklamání, které druhá epizoda přinesla a věřit, že příště vývojáře napadnou nové myšlenky, dodají více detektivního obsahu a zbaví scénář nesrozumitelných sdělení. Jinak je Blues and Bullets odsouzena k záhubě.

Verdikt:

Málo novinek, zato více přihlouplé akce. Agent Ness je v druhé epizodě detektivní série překvapivě z formy. Potěší jen vyšperkovaná atmosféra, v níž pátrá po vnučce samotného Al Caponeho.

Nejnovější články