I když můžeme hlasitě poukazovat na hloupá klišé, americký patos, kampaň ve stylu skriptované horské dráhy a letitý engine, nezdá se, že by vývojáři nářky slyšeli. Každý rok se setkáváme s dalším přírůstkem do rozsáhlé rodiny vojensky se tvářících stříleček. Nyní se ale s nástupem next-gen platforem naskytla příležitost, kam sérii posunout, alespoň technologicky. Hlavní otázkou tedy je, zda Infinity Ward tuto příležitost využili už letos, nebo si ji schovávají na další ročníky.
Čtyři v tanku a pes
Příběh Call of Duty: Ghosts se už nadobro vykašlal na válečné konflikty zakořeněné v realitě a místo toho nám servíruje alternativní post-apokalyptickou časovou osu, ve které skupina známá jako The Federation rozprášila západní pobřeží Spojených států pomocí orbitálního bombardéru. Proti Federaci nastupujete do boje společně se svým bratrem, otcem a tajemnou skupinou Ghosts.
Hlavní hrdinové jsou, v duchu špatných osmdesátkových béček, představeni dvěma stručnými větami. To abyste pochopili, proč s vámi ty stereotypní žoky nadité testosteronem vůbec bojují. Jejich příběh nesahá dál než za přezdívky typu Stryker, Drtič a Bumbum, a jako vždy se s vámi vydají na strastiplnou cestu za vítězstvím, protože protivník je zlý a tak vůbec. Ale hloupý příběh neškodí, pokud se člověk baví natolik, aby se nestačil zabývat logickými lapsy.
Jenže Ghosts se drží zajetého konceptu jako klíště a rozehrává své válečné divadlo na tři metry široké cestě, po které vás neustále popohánějí vaši parťáci. Běda, jak se někde zapomenete nebo naopak běžíte moc rychle napřed! Hra si vás hezky pohlídá. Buďto vás potrestá za neuposlechnutí příkazů nekonečnými vlnami nepřátel, nebo vám nedovolí otevřít žádné dveře. Hezky počkejte na hulákající parťáky, co si říkají Duchové.
Občas se objeví zpestření v podobě možnosti využít detektor pohybu, brýle pro noční vidění či dálkově ovládanou sniperku. Hra však téměř vzápětí zapomene, že jste někdy něco podobného měli k dispozici a podruhé se k užitečné hračce nedostanete. „Tam někde“ je také pes jménem Riley, který ale není ničím jiným, než kusem polygonové vaty. Kdyby mě hra výslovně nenutila jeho schopností využít k dalšímu postupu, nechal bych ho klidně doma u boudy. Jeho využití je na designovou kostru našroubováno tak vynuceným a nepřirozeným způsobem, že to až bolí.
Kampaň na sebe obecně vrší jednu nelogičnost za druhou. Ghosts se navzdory svému jménu a původu představí v explozivní hurá akci. Když slaňujete budovu, nepřátelé po vás shora střílí, místo toho, aby vám odřízli lano. V kampani jsem narazil i na nesmrtelné protivníky, kteří byli vyšlechtěni k tomu, aby je vaši parťáci efektně zařízli nožem. A zatímco všichni ostatní v týmu hlásí do vysílačky pozice vojáků, hlavní hrdina ze sebe celou hru nevydá ani „bú“ (po kolikáté už?) a své mlčení si zachová i v momentě, kdy po něm velitel chce, aby nahlásil úspěšný seskok.
Možná si už protahujete prsty a chystáte se v komentářích rozjet boj za to, že je to „přece Call of Duty,“ a všechno se dalo očekávat – jenže právě v očekávatelnosti tkví ten hlavní problém. Je to jako u soudu omlouvat podesáté chyceného kapsáře tím, že je to holt zloděj, čili by si raději měli občané dávat větší pozor na své peněženky. Vždyť tahle série měla kdysi naprosto famózní singleplayer, který jsem si s chutí užíval, a o to víc člověka zarmoutí, když vidí, jaký vykleštěný mezek se z něj za ta léta stal.
Call of Multi
Není žádným překvapením, že se o hození záchranného kruhu musí opět postarat tradičně výborný multiplayer. Směska starých známých i zbrusu nových herních režimů se postará o desítky hodin svižné zábavy. Představovat Free For All či Team Deathmatch asi nemá valného smyslu. Naopak nové režimy jako Cranked či Hunted (a mnohé další) si pozornost zaslouží.
První jmenovaný si bere inspiraci z filmu Crank s Jasonem Stathamem a nutí vás řetězit jeden frag za druhým, abyste přežili, čímž se zároveň stáváte rychlejším a nebezpečnějším. Oproti tomu Hunted nabízí jistou podobnost s Hunger Games: každého hráče vybaví pistolí s jedním zásobníkem, a pak náhodně po mapě rozhazuje bedny se zbraněmi. Bohužel se mi poměrně často stávalo, že hra nenalezla žádné servery s těmito módy a odkázán jsem byl na věčně populární Team Deathmatch.
Skvělá hratelnost multiplayerového režimu vyplývá z akčně-arkádového naladění a přímo frenetického tempa každého ze zápasů. Kromě rychlých prstů záleží i na dobře zvolené výbavě, která sestává nejen z fyzické výstroje, ale především z perků a speciálních balíčků, které vám propůjčí unikátní schopnosti jako přesnější mušku či extra sadu výbušnin. Nebo vám umožní přivolat agresivního psa. Vůbec celý režim pro více hráčů je protkán novinkami, jejichž cílem je dát hráčům více svobody a možností, jak si přizpůsobit vaše virtuální já.
K tomu slouží především Squad Points, body získávané za plnění určitých akcí během zápasů, díky nimž si dle vlastní chuti a bez jakýchkoliv omezení odemykáte nové kousky do svého arzenálu – ten je stejně jako v Black Ops 2 postaven na systému „Pick Ten“. Příjemným prvkem je i přítomnost slotů, do kterých si můžete přednastavit veškerou výbavu a v závislosti na okolnostech si před každým kolem vybrat tu nejvhodnější. Zábava s každým zvýšením hráčovy úrovně roste a nové zbraně dávají naději, že si to konečně vyříkáte se zkušenějšími hráči. Zkrátka, čím déle hrajete, tím více se bavíte.
Díky bohu je map, ve kterých se lze vyřádit, dostatek a nabízejí překvapivou variabilitu i zajímavé taktické možnosti díky častým převýšením a vertikální hratelnosti obecně. A jestliže si netroufáte skočit rovnýma nohama do bojové vřavy a podstoupit zostuzující rituál končící porážkou 3:18, můžete si jednotlivá prostředí oťukat v tréninkovém boji s boty. Sympatický krok, který se dnes často nevidí.
V této oblasti si Call of Duty: Ghosts odnáší zcela zaslouženou pochvalu, přestože se hra nevyhnula některým nešvarům. Systém respawnů je občas na facku, protože v relativně malých mapách nemá moc na výběr a často vás strčí přímo před nepřátelské hlavně, tudíž dochází k nepříjemným spawnkillům. Nebo se ze záhadného důvodu stane pravý opak a válečná kakofonie je náhle přerušena poměrně dlouhým a trapným tichem, kdy se hráči navzájem bez úspěchu hledají.
Příslib dynamicky se měnícího prostředí také není zdaleka tak viditelný, jak bychom si přáli a sliby vývojářů opět vycházejí poněkud naprázdno. Tu a tam se stane i to, že hra „neodhadne“ silové rozložení hráčů a postaví proti sobě pokročilé řezníky a vyjukané nováčky. Často to zjistíte až v momentě, kdy zůstanete v týmu prakticky sami, protože se ostatní kvůli neúspěchu odpojili. Není to však zdaleka tak nepříjemný problém jako přítomnost cheaterů vybavených aimbotem, kterých jsem bohužel stačil potkat několik.
Vážně next-gen?
Když už jsme se nedočkali větší inovace v samotné hratelnosti, mohli bychom se utěšit tím, že i když se to hraje pořád stejně, aspoň už tu máme ten next-gen a konkurence si spolu s hráči sedá údivem na zadek. Jenže ouha! Zprvu velkohubé prohlášení Erica Hirshberga o kompletně novém enginu bylo záhy umírněno na informaci, že engine sice není nový, ale je „jen“ silně vylepšený. V ten moment už byla cítit ve vzduchu zrada a výsledek dopadl dle očekávání.
Tedy ne že by Duchové nevypadali k světu, naopak. Hra obsahuje mnoho atmosférických míst, umí si pohrát se skriptovanou demolicí (Battlefield 4 to ale není) a prostředí působí uvěřitelně. Bohužel to ale zdaleka není TEN next-gen, který bychom čekali od střílečky, do jejíhož vývoje zahučí desítky miliónů dolarů. Vezmi Black Ops 2, trošku obrus nehezké hrany, přidej o něco detailnější textury, na závěr vylešti sametovým kapesníčkem a je tu Ghosts jako vyšitá.
Naprosto zarážející jsou pak krvavé hardwarové nároky a místy skutečně trestuhodná ne-optimalizace. Na Core i7 s 16 GB RAM a GeForce 580 GTX se hra v intenzivnějších momentech táhla jako med a celou dobu mě doprovázely problémy s poskakující myší. Nakonec jsem z nejvyšších detailů ustoupil na „pouze“ vysoké detaily a situace se vyřešila. Bohužel o to více se Ghosts vzdaluje už tak dost obtížně obhajitelné metě s nápisem next-gen.
Takhle prosím ne!
Nejnovější přírůstek do rodiny Call of Duty her se zastavil na půli cesty ve všech směrech, do kterých se vydal. Na jedné straně se chce odklonit od globální apokalyptické války, ale ani rodinné drama mu absolutně nejde, protože nechápe, že k vytvoření pouta nestačí jen opakovat slova „bratr“ a „otec“. Avizoval next-gen zážitek, ale zastavil se v podstatě jen u krvavých hardwarových nároků. Sliboval psa a místo něj dodal gadget, který vypadá jako pes. Navíc stačí jen vyslovit název hry a už víte, co přesně bude herní náplní, absolutně žádná překvapení se nekonají.
Jediným zářícím bodem Call of Duty: Ghosts je, jak jinak, multiplayer. Začíná to už ale být docela nudné, ba přímo otravné, stále dokola opakovat zavedenou mantru: ten singl je tam tak nějak navíc, kupte si to hlavně kvůli mulťáku! Ano, opravdu je režim pro více hráčů opět výborný, i když bez výrazných změn. Je to ale natolik pádný důvod pro nemalou investici? Zůstává na individuálním posouzení, která ze složek hry pro vás má význam a zda jste ochotni za lehce pozměněné Black Ops 2 platit i letos.
