Confrontation není typické klikací erpégéčko á la Diablo. Vypadá tak, hraje se tak, ale při letmém pohledu hráč ihned zjistí, že mnohem více se jedná o poněkud nedotažený koncept propojení RPG a RTS. Nestavíte zde domečky, nevyrábíte jednotky, ale v reálném čase procházíte nabídnutou lokaci se skupinkou bojovníků a likvidujete nepřátele. Aby hráč měl alespoň trochu pocit, že není jen bláznem, co mačká bezmyšlenkovitě puntík na myši, tvůrci vždycky umí nabídnout nějaký příběh, který to naše konání zdůvodňuje. V tomto ohledu však Francouzi selhali na celé čáře.
Na mapě jejich univerza lze narazit na tak blbé a bizarní názvy, že snad i hodně tolerantní fantasta pochopí, že tohle mohlo vzniknout leda z předávkování nějakými medikamenty. Pokud jména jako Syharhalna, nebo ještě lépe, Migol Sea, mají nějaký základ v literárním díle, pak se případným fanouškům hned pro jistotu omlouvám. Confrontation vznikla podle deskové hry odehrávající se ve světě Aarklash, kde proti sobě stojí všelijací goblini, skřeti, rytíři, čarodějové a další fantasy havěť. Názvy ve hře přivádějí k myšlence, že někde na torrentech je tutově ke stažení generátor jmen pro daný žánr, který samozřejmě ve velkém utajení většina autorů používá.
Téměř MMO partička
Nejmarkantnějším rozdílem oproti jiným RPG mlátičkám je u Confrontation počet hrdinů. Čtyřčlenná skupina bojovníků totiž není jen nesourodým seskupením, které nám tvůrci předhodí jako jednu z možností, jak hru hrát. Tento model fungoval například v Dungeon Siege. Zde se však složení skupinky mnohem více podobá typické sestavě postav u MMO her a je tedy smysluplnější a logičtější. Lze dokonce podle ikonek s údery u jednotlivých postav vydedukovat, kdo plní roli pomyslného tanka, kdo uzdravuje a komu jde nejlépe souboj na dálku. Tento způsob rozdělení funkcí a dovedností v grupě má své opodstatnění a nabízí i možnost rozvinutí alespoň elementární strategie v boji proti nepřátelům. Navíc, i když převážnou většinu hry prolezete celkem bez problémů tak, že budete mít označen celý tým, nastanou občas chvíle pro použití jen některých postav.
V tomto ohledu je RTS pojetí v rámci Confrontation celkem dobrým nápadem, pokulhává zde však ovládání postav, které naráží do zdí, zasekávají se o překážky a běhají s takovým tím zvláštním zpomaleným efektem. Taktika v boji zde však i při prozkoumávání rozlehlých oblastí má své místo. Občas je nutné grupu rozdělit, jindy pak zahájit útok se správnou postavou. Když to neuděláte, většinou se nic nestane, ale samotný průběh souboje může být mnohem složitější.
Někdy se také hráč doslova musí prodírat skrze podivné mozkové pochody vývojářů, kteří složitost pojali jako výron nápadů z let devadesátých. Otevření dveří na jedné straně předpokládá zmáčknutí tlačítka na druhé straně bludiště. Kdo si myslel, že tohle zoufalé klišé už vymizelo, zde se jej nabaží doušky více než vrchovatými. Že v tom bludišti pracují nějaké stvůry a denně musí pobíhat sem a tam, jen aby se dostaly do nějaké jiné sekce, to nikomu divné nepřijde. Vrcholně nevkusný je pak hlas vypravěče, který se nás snaží, při každém natahování nových dat mezi jednotlivými levely strhnou k rozjuchanému entuziasmu. Příliš se mu to nedaří. Mluví totiž jak parodie na nudné zprávy z Monty Pythonů.
zdroj: Archiv
Izometrie na draka
Přepínání mezi charaktery funguje poměrně jednoduše a hlavně intuitivně. Aby také ne, vždyť je to v Confrontation asi nejpodstatnější věc v rámci ovládání. Mnohem horší je to s používáním speciálních úderů. Jednotlivé ikony jsou malé a jejich značení matoucí až blbé. Po několika hodinách hraní jsem vlastně stále neměl ponětí o tom, co zrovna v souboji dělám. Tušil jsem jen, že mačkat něco mám, aby ze sebe hrdinové vypotili alespoň nějaké to vizuálně nudné kombo. Malinkaté puntíky v pravé části obrazovky lze označit jako vrcholné číslo v nepřehlednosti interfacu hry. Obrázky na jednotlivých tlačítkách příliš vodítek k jejich použití nenabízí, a tak se nakonec ke slovu dostává taktika pokusů a omylů.
Zhruba po třech hodinách hraní zjevně objevíte všechny záludnosti a asi už vás nic nepřekvapí. A můžete si s klidem utřít kolu z kníru a pronést: "Aha, tak tohle je ten mix RTS a RPG." Pro někoho běžná věc, pro jiného opruz, ale co mě opravdu vadilo, bylo zacházení s herním plánem. Z RPG jsme navyklí na kameru snímající naše hrdiny, která s nimi cestuje podle jejich směru a chůze. Zde je model převzatý z RTS, mapu si nad hrdiny musíme šoupat sami, což není zejména v lítém boji ani pohodlné a už vůbec ne efektivní.
Mulťák pro samotáře
Po poněkud nudných úvodních kampaních se hra přeci jenom trochu rozjede, ale ani později se nedočkáme nějakého úžasného gejzíru zábavy. A čím déle budete hrát, tím více vám bude herní svět splývat. Celé to má takový lehce sureálný základ, což na jedné straně potvrzuje zjevně umělecké ambice tvůrců, na straně druhé pak niterný problém hráče, kterému prostě ten svět kolem nějak nemůže přirůst k srdci. Možná se ti, kteří znají původní deskovou hru, rochní v bahně spokojenosti, pro ostatní se ale Confrontation stane další tuctovou a nepodstatnou hrou s okoukaným vzhledem.
Celkový dojem by teoreticky mohl napravit multiplayer, ale nakonec se mu to nedaří, protože je po stránce designu dost zmatený, nefunkční a hlavně mu chybí ta hlavní ingredience – zájem hráčů. Pokud jste zapřisáhlí introverti a chcete si zahrát multiplayer sami, pak zde máte jedinečnou šanci. Příliš lidí na serverech totiž nebylo těsně po vydání a nenajdete je tam ani nyní.
