Deadly Premonition: The Director's Cut - recenze
6/10
zdroj: tisková zpráva

Deadly Premonition: The Director's Cut - recenze

19. 11. 2013 20:00 | Recenze | autor: Ondřej Švára |

Uplynuly už skoro čtyři roky od chvíle, kdy současná generace konzolí zažila cosi jako softwarovou revoluci. Byla to chvíle, kdy se díky jedné jediné akční adventuře změnil náš pohled na moderní hraní a v duších nám zůstaly hluboké rány, ale i nevýslovné pocity štěstí. Jestliže má být každá vlna zábavního hardwaru charakterizována výjimečnou a nenapodobitelnou hrou, tak ta poslední pochází z února 2010 a hledejme ji mezi psychologickými horory. Jmenuje se Deadly Premonition...

Možná to zní troufale, ale sílu charakterizovat celek má vždycky jen unikátní počin, za který už Gran Turismo nebo Call of Duty považovat nelze. Velkým hrám totiž chybí moment překvapení a nejsou schopny klást nové otázky. V případě Deadly Premonition byly naopak podmínky k revolučnosti splněny. Byla to hra, která rozhádala svět a přepsala herní dějiny i Guinessovu knihu rekordů tím, že v desítkách recenzí obdržela superlativní verdikty, zatímco ve zbytku dalších se pro ni našla jen ta nejadrnější slova opovržení.

Asijské protiklady

Veřejnost se začala ptát, zda může být za skvělou považována i hra, která se vlastně nedá hrát. V konzolových verzích se Deadly Premonition opravdu špatně ovládala, špatně vypadala a v detailech působila tak nedokonale, že by se třeba „plovoucí“ jízda autem nesměla použít ani pro simulátory autoškoly. Deadly Premonition byl odstrašující případ programátorské a designérské práce, který z thrilleru na mnoha místech vyráběl nechtěnou grotesku.

Ale jinak? Autoři z japonského studia Access Games zároveň vytvořili neuvěřitelně poutavé psychologické drama, využívající nejlepší praktiky z filmové branže. Na krkolomné herní mechaniky napasovali dokonalou psychologii postav, suchý i opravdový humor, většinou šťastně napsané dialogy a především dokonale vyhmátli střet civilního života se surrealistickým hororem. Souznění hráče s příběhovými hrdiny přestalo být ve hrách díky Deadly Premonition nedostižným klišé. Člověk se s nimi radoval, smutnil, hádal se nebo je bránil, ale hlavně jim tak nějak lidsky rozuměl.

A teď už to zkrátím: Deadly Premonition polarizovala herní kritiku. Recenzenti nenašli na tak kontroverzní dílo správná hodnotitelská slova a nyní, po téměř čtyřech letech, to mají zkusit znovu, protože Deadly Premonition se vrátila ve verzi Director's Cut. Vyšla pro PS3 a PC. Jaká hra tedy je?

Bože, všechno je to pravda!

Popis inovací v PC verzi Deadly Premonition lze shrnout do krátkého odstavce. Pro počítačové hráče je hlavní novinkou především to, že si kontroverzní kus vůbec mohou zahrát. Je to premiéra. Majitelé Playstation 3 si možná všimnou ostřejších textur oproti původní X360 verzi (PS3 verze tehdy zůstala v Japonsku), upraveného ovládání a v neposlední řadě i prodloužené herní doby, kterou natahují zejména nové in-game scény. Celkově je ve hře na šest hodin videa!

Osobně jsem ale hrál PC verzi, tak už budu psát jenom o ní. A mé první dojmy? Šok a zhnusení! Veškeré materiály, které jsem před hraním studoval, mě chtěly varovat. Ano, Deadly Premonition je hra opravdu kašparsky nedokonalá a archaičnost veškerých herních mechanik v ní dosahuje megalomanských rozměrů.

Deadly Premonition na první i druhý pohled působí jako deset let starý archiv! A možná hůř. Řiďte si třeba kluzák jménem auto, který do jiných kluzáků naráží jako do skal! Nebo poslouchejte, jak kovová branka od cely zavrže úplně stejně jako hotelová vrata! A sledujte třeba směšné pohyby NPCček. Budete si připadat jako na plese autistů. Nic proti nim.

Vůbec nejvíc ale první dojem zkazí vykopávkové grafické zpracování. Nedetailní textury, strohá paleta barev, chybějící stíny nebo velmi jednoduché modely objektů – to vše na hráče působí dojmem, že se ocitl na archeologickém průzkumu. Hlavně to ale ničí atmosféru. Městečko Greenvale, kde se detektivní adventura odehrává, totiž trpí velmi atraktivním hororovým stigmatem, ale když každou dobrou myšlenku autoři zkazí nějakým legračním obrázkem?

V ostudných protikladech je Deadly Premonition opravdu k zlosti. Hororové pozadí totiž vážně stojí zato. Legenda vypráví, že jakmile se z temné oblohy rozprší, začne ulicemi chodit vrah. Místní lidé proto ani nemají deštníky nebo pláštěnky, na déšť prostě nechodí, zvláště večer. Zamknou domky, stáhnou rolety a čekají, až se nečas přežene. Jenže zvedněte hlavu! Půlnoční zlověstnou oblohu snad autoři ukradli z prvního Quaka... Deadly Premonition je opravdu jednou z těch her, kterým nízká technologická úroveň zatraceně škodí.

Tohle je květina, detektive

Zbořit zábavu umí snadno i nedokonalý interface. Způsob, jakým hra pracuje s inventářem, lootem a ovládacími povely, je zcela mimo realitu současnosti. Zapátral jsem v paměti a nenašel jinou third-person akci, ve které bych se bránil použití některých jejích součásti. V Deadly Premonition: Director's Cut jsem se přitom bál všeho! Hlavně jsem se nerad vracel do 3D menu, ve kterém jsem musel organizovat výbavu a proviant postavy.

Menu totiž nezná ovládání myší a skoro ani směrovými klávesami. Aby se můj detektiv najedl a vyměnil zbraň, musel jsem pokaždé na klávesnici rozehrát minutový písmenkový koncert. Co je v moderních hrách otázkou dvou kliknutí, na to mi v Deadly Premonition skoro nestačily prsty. A když zrovna hra není krkolomná? Ještě ke všemu umí dětsky otravovat! Doslova jsem se štítil lootu, neboť každý zvednutý předmět se představoval ve zbytečně dlouhé animaci a při své blbosti hra donekonečna představovala všechny předměty pořád dokola!

Úplně stejně mě elektrizovaly i opakující se animace otevírání dveří. Nejenže slyšíte ten stále stejný skřípot, ale hra vás pokaždé na několik vteřin zaměstná pohledem na to, jak postava sahá na kliku a proniká futry. A že tedy pronikne hodněkrát!

Kouzelníkova sekera

Popis problémů a nejasnosti, kvůli nimž si Deadly Premonition zasluhuje titul „Nejpodivnější hra, kterou musíte zkusit, abyste tomu vůbec uvěřili,“ by vydal na mnoho odstavců. Nemá to však valný smysl. Začal bych u trhavého skákání zombíků v akčních misích a na konci bych třeba znovu vyprávěl o tom, jak se hra shazuje i ve špičkových situacích.

Například, jak selže ve vyhrocené mezihře, kdy hrdinu poprvé významně konfrontuje domnělý vrah v kápi. Kamera se přepne do vrahových očí a napřímo sleduje, jak cizák hledá detektiva schovaného ve skříni. Srdce mi skákalo až do krku a na závěr jsem chtěl i zatleskat, nebýt kixu, kdy kápista na závěr scény zlostně odhodí sekeru a hned v dalším střihu už ji zase třímá v ruce. Nebyla to metafora, ani žádný vedlejší úmysl, byla to prostě chyba, které si autoři nevšimli. Jako mnoha dalších.

...

Kolik máte hodin, vašnosto?

Deadly Premonition je zkrátka o kontroverzích a směšném zpracování. Ano, ubližuje mu to, nicméně to je pouze polovina pravdy. Po několika hodinách totiž objevíte i tu druhou, lepší stránku věci. Deadly Premonition byla v minulosti například chválena za volbu otevřeného světa a za hratelnost podobající se Grand Theft Auto. Ano, souhlasím. A obracím list. I mě nadchla padesátka bočních úkolů. Mohl jsem rybařit, mohl jsem nakupovat nebo si prostě jen tak objednat drink v hospodě a plnit různé quick time eventy a puzzle.

Nejvíc mě ovšem fascinovalo, jak se celý herní svět až pedantsky řídil podle denního režimu. Každá činnost, každičký úkol, menší i příběhový, je v Deadly odvislý od toho, kolik je zrovna hodin. O půlnoci, když mi došel benzin, jsem proto desítky reálných minut (a několik hodin ve hře) seděl na patníku, protože nebylo kde bezpečně přespat.

Denní režim se výrazně podepsal i na aktivitě a nezávislosti NPCček. Chovají se přesně jako skuteční lidé. Ráno snídají, pak jedou do družstva, tam osm hodin kydají hnůj a k večeři si dají biftek. Často jsem si připadal jako dokonalý voyeur, když jsem za okny nahlížel do pokojů, za nimiž máma sklízela ze stolu, nebo jsem stejným způsobem číhal na podezřelého úředníčka a obstarával pikantní informace. V podstatě kohokoliv jsem mohl se svým detektivním umem v Greenvale konfrontovat a klást mu otázky.

Dokonce i dialogy se řídily podle toho, kolik zrovna odbíjelo. S domorodci se sice dalo vtipně diskutovat o jejich názoru na sousedovu rozvrzanou stodolu, ale vždycky jsem musel počítat s tím, že strejc, co byl v neděli v kostele, bude v pondělí na poli. Naprostou svobodou NPCček a realistickou podobou herních úkolů mě Deadly Premonition opravdu dostala. Není příliš mnoho her, které by tak skvěle zobrazily přirozenost civilního života a zkombinovaly ho s kauzou, která hrdinného detektiva postupně dostane na ta nejnemožnější a děsivá místa.

Buďte hodní na holky

Tím se dostávám k tomu nejlepšímu. K příběhu. Deadly Premonition je v samotné akci zombíkovský Resident Evil, ale potemnělé akční pasáže s mnoha vypjatými momenty spojuje velmi svěží a šťavnatý příběh. Hlavní roli v něm hraje civilnost ve střetu s nadpřirozenem, dále humor, zvláštní názory i situace a především dokonalá psychologie a minulost hlavních postav.

Začnu citátem: „Buďte hodní na holky, protože ony pak budou hodné na vás...“ Rozumíte tomu? Když nebudete, stane se to, co ve Deadly Premonition. Plnou pravdu pochopíte až před závěrečnými titulky a nutno podotknout, že pokud z příběhu nezešílíte, budete si japonský thriller skutečně užívat. O co v něm jde?

Jako detektiv York Morgan přijíždíte nevítáni do města Greenvale, které ovládá šerif George se svou sličnou asistentkou Emily. Greenvale už jste možná viděli v Twin Peaks nebo v jakékoliv jiné detektivně-hororové bláznivině. Pod typickou rouškou ospalé průměrnosti se v něm skrývá krutá pravdu o úchylnosti lidí z okraje civilizace. O těch, kteří ráno zajdou normálně pro chleba a večer ho drobí holkám na řetězu.

Greenvale je o lidech, kteří zahánějí životní průměrnost ve snech o seníku, vidlích a lidských ostatcích. A York, notabene také rozštěpená osobnost, má vyšetřit bestiální vraždu, o které se samosebou nikomu nechce mluvit. Dav se ptá: Kdo má zájem na tom, aby člověk zvenčí počítal domorodcům kilogramy másla, které jim stékají po vlasech? V Deadly Premonition se vytvořily kulisy, jaké herní branže nabídne jen jednou za... konzolovou generaci.

Surrealismus na stříbrném podnose

York, pokud zrovna nesnídá u desetimetrového stolu s postarší hoteliérkou, se dostává do mnoha děsivých situací, které s postupem herní doby čím dál více přecházejí v nereálno. V jakýsi snový horor, v němž ani York, ani vy sami, nebudete úplně přesvědčeni, zda se některé věci skutečně dějí. Je v tom kus symboliky.

Vyprávění je postaveno na protikladech a kontrastech. York se při svém putování po střechách greenvaleského pokrytectví střídavě pohybuje mezi běžnou realitou, kdy si promítá dosavadní poznatky z vyšetřování, a hnedle zas bojuje s nemrtvými v kanálech a sleduje, jak z lidí za ukrutných muk rostou stromy...

Skutečnou realitu v Deadly Premonition opravdu nelze úplně podchytit, stejně tak jako po těch čtyřech letech opět nelze jednoznačně prohlásit, zda má tahle hra vážně pod čepicí, nebo se vůbec nepovedla. Vím jen, že v Deadly Premonition je pokaždé něco za něco. Stojí tu technická nemohoucnost proti skvělému tématu a člověk si musí vybrat, co upřednostní. Za víc než dvacet u her jsem něco podobného nepoznal.

Deadly Premonition je tak kontrastní, divná a přece v mnoha momentech úžasná. No řekněte, ve které jiné hře si hlavní hrdinové prokáží věrnost tím, že si ukáží holá záda? Člověk musí mít neustále oči na stopkách, aby Deadly Premonition pochopil a aby hře, pokud možno, odpustil její hříchy. Přitom sám moc dobře ví, že to není v jeho silách.

Ondřej Švára

Verdikt:

Deadly Premonition je úkaz, jaký se na herní obloze objeví opravdu zřídkakdy. Musíte mít úplné zatmění mysli, abyste ignorovali fušerské zpracování, ale zároveň i cit pro ocenění veškeré výjimečnosti. Tenhle projekt jednoznačně přerostl svým autorů hlavu, ale dá se do něj i zamilovat.

Nejnovější články