Srandičky, srandičky...
Ono je totiž docela fajn, když máte hru, jejíž autoři si jsou vědomi toho, že vyrábějí obří chuchvalec kýče, a proto ho dochutí ironií a nadsázkou. Na druhé straně ale už moc příjemné není, když to jsou jediné pilíře, na nichž titul stojí - což je příklad Defenders of Ardania.
Již záhy po zpuštění totiž dojdete k závěru, že příběh, grafika nebo dokonce hratelnost vás u ní neudrží. I přes to, že ač se Ardania na první pohled tváří jako standardní tower defense hra, rozhodli se její vývojáři zajetý koncept trochu osvěžit. Nezkusili vás sice usadit do role hrdiny, který pobíhá po bojišti a vedle stavění věží ještě likviduje hordy, ale za to vám dali možnost oplácet nepříteli vlny bestií, a jemu zase dovednost stavět vám do cesty své věže.
Jelikož prakticky hrajete něco jako „tower defense duel“, na začátku můžete stavět jen na omezené ploše a s postupem budování se vaše území rozšiřuje. Nejdřív tedy jakoby opevňujete svůj hrad a následně šikovným prodáváním věžek a jejich stavěním v podstatě postupujete vstříc nepříteli.
Nekonečný příběh
Potud je samozřejmě vše v pořádku, protože jak na něčem tak banálním chcete cokoli pokazit? Množství věžek je dokonce na každou mapu omezené, což vzhledem k duelové povaze přidává hře na taktičnosti. Problémy ale začnou vyplouvat na povrch, když dojde na onu „inovaci“. Jedna věc totiž je, když si postavíte obranu a čekáte, až soupeři dojdou zásoby jednotek a tím instantně vyhrajete mapu. Druhá, když váš soupeř, stejně jako vy, má neomezeně surovin (postupem času přibývají), takže na vás může logicky neomezeně chrlit jednu vlnu za druhou.
Stačí, aby se proti vám postavil trochu pasivní hráč a taktický rychlík se může zvrhnout v hodinu stereotypní nudy. A bohužel, tower defense hry (kdo by to byl řekl) jsou určeny defensivním hráčům. Takže když si na začátku vybudujete opevnění, váš protihráč si vybuduje opevnění a vrhnete se na plození potvor (mimochodem, pomocí odporně neohrabaného ovládání), vlastně sami sebe uzamknete v bludném kruhu.
Vaše příšery zemřou, jeho příšery zemřou, a pokud neuděláte nějakou neuvěřitelnou chybu, bude umírat všechno, jen ne vy ani váš soupeř. Hra je navíc dostatečně pomalá na to, abyste stíhali na všechno řádně reagovat, takže se oněch nekonečných scénářů dočkáte velice snadno.
zdroj: Archiv
Broken
V boji proti nim nepomáhá ani systém vylepšování věžek, příšery získávající zkušenosti a s trochou snažení ani hrdinové, kteří si válejí šunky na vrcholu potravního řetězce. S trochou nadsázky by se tedy dalo říci, že si za svých patnáct eur koupíte interaktivní spořič obrazovky... Pokud samozřejmě nejste agresivní a vynalézaví hráči. Pak totiž velmi brzy přijdete na efektivní taktiku, která v devadesáti procentech příběhové kampaně totálně rozhodí umělou inteligenci a každá mapa je poté otázkou deseti minut. Takže se skutečně v příběhu posunujete, ale o nějakém herním zážitku se nedá mluvit a i ona počáteční škodolibost z objevené slabiny se následně vypaří.
Samozřejmě se nabízí myšlenka, že když vaše „broken“ taktika funguje skvěle na umělou inteligenci, bylo by perfektní zkusit ji aplikovat na nějakého živého soupeře. A jelikož hra skutečně má multiplayer, je to možnost více než lákavá. Avšak pokud jste si v úvodu povšimnuli výsledné známky, asi už pomalu začínáte cítit zradu.
Kde nic není...
Inu, jak bych vám to řekl, aniž byste měli pocit, že se opakuju. Hra více hráčů buď nefunguje hratelnostně (čtěte: „funguje jako singleplayer“), nebo nefunguje vůbec. Když jsem prvně zkoušel najít protivníka, narazil jsem na absolutně prázdný výpis serverů (čekajících hráčů), což už samo o sobě nevěstilo nic dobrého.
Zkontroloval jsem pro jistotu internetové připojení, a když ani pak žádné hry nevypluly na povrch, zavolal na pomoc kolegu. Kolega Válek ochotně přicválal, založil, já ho ve výpisu našel a hra mě odmítla k němu připojit – pokaždé „server již neexistoval“. To samé se dělo, když jsem zakládal já a připojit se zkoušel on.
Naštěstí se tou dobou (po dvou dnech nahodilého sondování) ve výpisu objevil nějaký odvážný dobrodruh, který čekal v lobby pro čtyři hráče. S kolegou jsme tedy podnikli invazi do neznáma, odvážný dobrodruh spustil hru a kolegu to při loadingu vyhodilo. Následně jsme si s dobrodruhem rozbili ciferníky („broken“ taktika skutečně funguje nejen na AI, ale i na lidský mozek) a celá taškařice se začala opakovat.
On založil, já s kolegou jsme se připojili a zase se hrálo – s tím rozdílem, že tentokrát hra spadla mně a hrál kolega. V následujícím pokusu opět hra upadla mně a pak zase. Na další testování už nikdo z nás neměl nervy ani chuť. Kdo ví, jestli tam na nás odvážlivec dodnes nečeká, sám v celém tom internetovém moři, kde nikdo nehraje Ardanii.
Braňte své peněženky
Takže hra „funguje“ singleplayerově, ale nudí a za docela přemrštěnou sumu nenabízí nic, co by neuměly i prohlížečové TD hry stejně nebo možná dokonce lépe. Sice má jistý potenciál pro hru více hráčů, její funkčnost je ale spíše teoretická než praktická a slouží hlavně jako potvrzení toho, že když je vaše hra špatně nadesignovaná a zabugovaná, nepomůže jí ani fakt, že ji proti sobě zkoušejí hrát lidé. Pokud tedy máte na výběr, Ardanii raději nezachraňujte.
