Konkrétně je to hra o starých hrách, o nových hrách, o RPG hrách a akčně-adventurních hrách, navíc s důrazem na japonskou produkci. Evoland začíná příznačně v roce 1986 a končí plus mínus v současnosti, a skrze vlastní svět s tuctovým fantasy dobrodružstvím imituje klasiky jako The Legend of Zelda, Final Fantasy, Dragon Quest a Diablo.
Interaktivní proměna herní produkce
V samotném úvodu vše vypadá jako na starém Game Boyi a pohybovat se můžete pouze doprava. Jakmile však otevřete první truhlu s technologickým milníkem, už můžete jít i doleva, jen abyste záhy objevili zvuky, na oči příjemné scrollování obrazovky, save pointy, hudbu, 16-bitovou grafiku nebo dokonce příběh (“Po staletích globálního míru se probudilo pradávné zlo a je třeba hrdiny!”).
Jen několik desítek minut nato už váš hrdina, kterého si samozřejmě můžete pojmenovat s šibeničním limitem na délku jednoho slova, zvládá volný pohyb mimo pravoúhlou šachovnici, čte cedule, má u sebe inventář, kosí potvory pro otevření cesty dál, drtí hliněné vázy, objevuje nesympatické NPC, odemyká systém zkušeností a záhy se dostává do “otevřeného” světa, kde jej čekají náhodné souboje skrze 2D tahový systém à la Final Fantasy.
Takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho, cesta k plnohodnotné 3D grafice, minimapě, HD texturám nebo normální hudbě je dlouhá, nicméně právě v tom spočívá nejsilnější kouzlo Evoland. Během prvních dvou hodin se vám před očima promítne hratelnostní i technologická historie RPG a akčních adventur, a vy nestačíte zírat, jak významné ty poskoky byly nebo kolik dnešních mechanik považujeme za samozřejmé.
Některé zásadní elementy současné produkce zde ovšem chybí, takže Evoland nekreslí kompletní obrázek dnešní doby. Ochuzeni budete o nadabované i větvené dialogy, přidávání se k frakcím, regeneraci zdraví, vedlejší questy, systém reputace nebo efektní skripty. O (někdy zbytečném) multiplayeru ani nemluvě. Není toho málo, ale zase berme na vědomí, že Evoland dělali dva nadšenci po dobu jednoho roku a za takové konstelace se megalomanské projekty tvořit nedají.
Kořeny Evolandu
Evoland je docela unikátní projekt (jako alternativu si vybavuji pouze vtipný DLC Quest), který vzešel z hlavy Nicolase Cannasse během loňského gamejamu Ludum Dare. Soutěžící měli v časovém limitu 48 hodin vymyslet a vytvořit (hratelnou!) hru, a jak už to tak bývá, spontánní nápady jsou mnohdy ty nejlepší. Nicolas dal dohromady Evoland Classic, gamejam vyhrál, po prvním měsíci zaznamenal na 300 tisíc hráčů a úspěchu se logicky chytil. Originál můžete vyzkoušet na stránkách Evoland. Zabere vám čtvrt hodinku a v koncentrované formě nabízí mnohem lepší poměr cena/výkon, než jeho profesionálnější sourozenec.
zdroj:
tisková zpráva
Učebnice má do krásné literatury daleko
Největší problém Evoland ovšem tkví v tom, že netrvá jenom ony dvě transformační hodiny, ale zhruba dvojnásobek. Zatímco v první polovině vtipně a názorně vzdává hold klasikám a tím dělá přesně to, co slíbila, v druhé polovině se snaží být svébytnou hrou. A to už jí nejde. Autoři vědí, jak legendy vypadaly a vyvíjely se, ale už je neumí přivést k životu. Jen co se z minulosti přesunete do současnosti a vaše nostalgické já bude uspokojeno, na scénu přijdou nudné dungeony, tuctové puzzly nebo stále stejné náhodné souboje.
Jedinou světlou výjimkou budiž segment, kde bylo třeba z moderní grafiky cestovat do staré kostičkové, protože v minulosti ještě stromy neblokovaly cestu a hrdina tak mohl projít lesem. Tím však výčet pamětihodných momentů končí.
Zatímco na začátku berete do očí bijící klišé prvky jako předem zamýšlené fórky a názorné demonstrace archaických mechanismů, později zjišťujete, že autoři možná ani nic jiného neumí. Jakoby záměrně rezignovali na jakoukoli snahu vytvořit něco osobitého. Jakoby spoléhali na měkká srdíčka nostalgiků a hřešili na to, že evokováním krásných vzpomínek přebijí slabou hru.
Zrádná nostalgie
Jistě, v dnes již legendárních titulech také byly otravné náhodné souboje, ale tehdy jsme je s chutí absolvovali kvůli vidině zkušenostních bodů nebo lepšího vybavení. Do Evoland se ale stěží ponoříte a natož abyste se zajímali o protagonisty, když celou dobu víte, že jde jenom o experiment a tuna vybavení nasbíraná v diablovském dungeonu vám bude po chvilce zase účelově odebrána.
A tak fakt, že příhodně pojmenovaná holčina Kaeris na konci zemře, s vámi vůbec nezacloumá; jestliže jste se právě rozohnili kvůli prozrazování příběhu, přečtěte si ještě jednou pozorně její jméno (nebo se smiřte s tím, že Evoland není pro vás). Připomínám, že protagonista nese v základu jméno Clink, obléká zelenou tuniku a brojí proti bídákovi jménem Zephyros... Ťuk?
Pokud máte zrovna nostalgickou a rádi byste se vrátili do videoherních dějin, radši než Evoland si na GOGu pořiďte nějakou skutečnou klasiku. Nebo si dejte flashový originál, ten je konzistentnější i vtipnější, byť bez přechodu do 3D hávu. Hraní Evoland je prostě jako vzpomínání na největší literární díla světa …skrze studentské referáty středoškoláků.
