Po záplavě adventur s pestrobarevným grafickým provedením a kouzelným příběhem se může Face Noir jevit jako záchrana pro vyznavače vážných nebo chcete-li dospělých point-and-click adventur. Ovšem neměli bychom chválit dne před večerem a tím spíš ne u hry jako je Face Noir. Hra vývojářského studia Mad Orange je totiž noir žánrem úplně posedlá, a tak ho nenajdeme pouze v příběhu a grafice, ale bohužel také v hratelnosti, což není „cool“, ale pěkně nudné.
Opakovaný vtip přestává být vtipem
Příběh hry, který jsem načrtla v prvním odstavci, se hned ze dvou důvodů vleče jako páteční pracovní. I když je samotné rukopisné dílo poměrně dobře zvládnuté, žalostně mu chybí hravější humor (přeřeknutí čínského přistěhovalce neberu jako vtip, ale jako trapnost, která přestala být vtipná před několika lety) nebo alespoň oživení v podobě několika málo animací.
Rovnou zapomeňte na akční prostřihy ve stylu Cognition: An Erica Reed Thriller. Zde se setkáte pouze s hutným vyprávěním, doplněným dvěma či třemi minimalistickými obrázky, a s rozhovory, v nichž se postupně přepíná kamera z hlavy jedné postavy na druhou. Bohužel jsou si hlavy podobné a odlišuje je od sebe asi jen délka a barva vlasů, případně přítomnost fousů. S podobně jednoduchým zpracováním se drobnější emoce vykreslují dost špatně. Jediná propracovaná animace vás čeká na konci příběhu, ale to už bude na většinu hráčů pozdě. Tou dobou už dávno budou dřímat s hlavou položenou na klávesnici.
Zkouška psychické zdatnosti
K monotónnosti Face Noir přispívá také jednotvárné a nezajímavé prostředí. Autorům nelze vyčítat snahu o ztvárnění depresivní nálady, která USA zachvátila po Černém čtvrtku, tedy po krachu na New Yorské burze. Jednotlivé lokace mohly být přesto nápaditější a zapamatovatelnější. Prostředí je unylé, sterilní a tvůrci ho navíc zaplavili spoustou nudného balastu, v němž se musíte prohrabovat.
Většina aktivních předmětů na obrazovce není vůbec k ničemu. Po kontaktu s nimi se dočkáte pouze nudného komentáře, který se dost často opakuje. Přesto ale nemůžete zkoumání některého předmětu vynechat. Představte si situaci. Nacházíte se v přístavu, kde se všude povalují krabice. Je jich spousta, jedna jako druhá, a jelikož se právě nemůžete hnout z místa, jednu po druhé zkoumáte. Hlavní postava vám přitom řekne: „nemusím sbírat veškeré haraburdí, na které narazím“. Pak ale potřebný předmět najde v úplně poslední krabici. Tohle je prostě tvůrčí lenost.
Tím to ale nekončí. Představte si, že se z obrazovky zdárně dostanete, jen aby vás tam hra po několika minutách zase vrátila. Čekáte, že byste mezi již prohledanými předměty mohli najít něco potřebného? Omyl. Začnete znovu zoufale prohrabávat krabice, popelnice a další haraburdí (které už jste předtím prošli!), posloucháte stále ty samé hlášky, až nakonec narazíte na stěžejní předmět. To už není nuda, to je k vzteku.
Pokud vás do již prozkoumaného prostředí nezavolá další vyšetřování, odvelí vás tam sny hlavní postavy, případně prostřihy z minulosti některé zainteresované postavy. Takže šup, scenárista káže projít ten samý kus objevené země znovu, abyste zjistili, jak se věci měly. Teoreticky je to dobrý nápad. V praxi jde o otravné mezihry, kdy už navštívené lokace rychle proklikáváte, abyste se dostali ke kýženému kusu příběhu a hra vás pustila dál. Mnohé puzzly a minihry jsou otravné do morku kostí, radost z jejich překonávání chybí. Vše čpí unavenou vyprázdněností a ideály, které se někde během tvůrčího procesu pokazily.
Detektivní dedukce
Stejně jako v sérii Cognition se i zde setkáte s hledáním souvislostí, které vám pak na jazyk přihrají ta správná slova při komunikaci s lidmi. Na rozdíl od Cognition je však hledání souvislostí ve Face Noir až trapně jednoduché. Ve většině případů stačí, abyste k sobě v příslušném okně přiřadili nově objevené myšlenky, které jsou navíc podrobně popsané, takže se prostě nemůžete splést. A když vám nějaká myšlenka chybí? Jděte a opět prohrabejte veškerý balast, ona se ta mrška někde objeví. Třeba v padesáté krabici...
Korunu pak nudnosti Face Noir nasadí nesmírně fádní anglický dabing, který ze zajetého koloritu vypadne jen asi na pět minut na konci hry. A to je žalostně málo. Pokud umíte německy, alespoň na tomto místě si nemusíte zoufat, jelikož naši sousedi z toho z nějakého neznámého důvodu vyšli o dvě třídy lépe.
Abych však Face Noir nekřivdila, musím vzpomenout i její světlé momenty. První je hudba, která hru vkusně podkresluje, a druhým jsou dvě zlomové situace, které jsou překvapivě dobře odvyprávěny. Jinak se jedná o dobře čitelný průměr, který na sebe nalepil spoustu zbytečného balastu, a ve snaze o velkolepost či věrnost noir žánru hráče namísto zábavy nudí.
