Kraťas herní branže
Slovo krátký, které se vyskytovalo v propagačních materiálech na prvních příčkách, ostatně zážitek ze hry vystihuje nejlépe. Bez dlouhého vysvětlování proč a jak, jste vrženi na loďku a poklidně si plujete mlhou, abyste už za pár chvilek bojovali o cenné sekundy a pilovali skoky při cestě věží. Co to je za věž a proč na ni vlastně lezete, se částečně dozvíte ze snových flashbacků, které oddělují každou část věže, poté co naleznete tábor.
Animované sekvence nabídnou pohled do minulosti našeho mladého hrdiny a jeho trable se zlou skupinou, která obsadila vesnici a on si to nenechá líbit. I tak vám ale bude velká část zápletky odepřena.
Jako u velké většiny indie her nebylo při vývoji financí na rozdávání. O animování velkolepých filmečků o stopáži celovečerního filmu s profesionálním dabingem tak nemohla být ani řeč. Vývojáři opředli velkou část zápletky záhadou a ty části, co se do hry dostaly, osekali na nutnou kostru.
Je velká škoda, že si tvůrci nedali s prezentací příběhu větší práci. Samotné vizuální zpracování totiž naznačuje nejen již zmíněnou inspiraci Mijazakiho filmy. Také snový a tajuplný nádech světa, ve kterém se Fossil Echo odehrává, je spolu s bezvadnou hudbou hlavním tahounem celého zážitku, jehož ostatní části výsledku akorát škodí.
Není čas
Délka se totiž negativně odrazila na postupu hrou. V první chvíli se sžíváte s prostředím a protagonistou a o dvě obrazovky dále už musíte provádět přesně vypočítané walljumpy v úrovni, kde se kamera sama pohybuje a jakékoliv zaváhání znamená, že musíte začít znovu.
Když už se úspěšně dostanete ke dveřím, které vás dovedou dál, hra se přepne do flashbacku a vy se najednou ocitáte v naprosto jiném prostředí s nepovinnou challenge místností před vámi a spoustou otázek v hlavě. Nikdo vám neřekne, co je povinné, a co není. Než se vůbec stačíte vzpamatovat a dát si dění do souvislostí, bude již dobrá třetina hry za vámi.
zdroj: Archiv
A tuto třetinu budete prožívat stále dokola. Celá hra se skládá ze tří druhů úrovní – levely s pohybující se kamerou, stealth pasáže a nepovinné challenge místnosti. Jsou za sebe naskládané přesně v tomto pořadí a opakují se stále dokola. Samozřejmě chápu, že do dvouhodinové hry nejde vměstnat stejné množství obsahu, jako do hry na několik desítek hodin, ale je co říct, když i takto krátká hra dokáže v člověku vyvolat pocit, že se obsah opakuje.
Po každé nové herní mechanice, kterou tvůrci představí, není v další úrovni vidu, ani slechu, protože není dostatek času na její rozvinutí, natož kombinaci s mechanikou jinou. Stejný případ nastává s nepřáteli, kterých za celé své putování potkáte jen dva druhy - jeden je létající robotický hlídač a druhý řadový voják se zrakem jako ostříž.
Pozor, mokrá podlaha
Vše navíc doplňuje fakt, že každou úroveň musíte minimálně několikrát opakovat z toho důvodu, že se váš milý hrdina rozhodne poslouchat jen každý druhý povel k výskoku nebo k určení směru chůze.
Zvláště challenge místnosti se tak staly mojí noční můrou. Nejednou jsem jeden a ten samý skok opakoval několikrát a v každém případě se charakter zachoval jinak. Jednou z plošinky prachsprostě spadl, podruhé neskočil vůbec a potřetí se na její hraně klouzal, jako by byla čerstvě naleštěná. Veškerá vývojáři opěvovaná obtížnost tedy tkví jen ve špatně naprogramované hře.
Ve své stávající podobě evokuje Fossil Echo spíše hru vytvořenou za pár dní v rámci game jamu než titul, na kterém pracoval tým lidí několik měsíců, a chtějí za něj peníze. Doporučit Fossil Echo je velice složité, protože nenabízí dostatek obsahu. A to málo, co nabízí, není natolik dobré, aby uspokojilo i ty nejzarytější fanoušky plošinovek.
