Pravá láska je tu víc než terminus technicus, je to přízvisko prvního z trojice bojovníků, kteří se vydávají zachránit princeznu Mariko. Mezi dvěma milenci stojí palácové stráže a konečně samotný vládce Akuma, který si Mariko uzurpoval pro sebe. Proč ta zmínka zavázaných očí?
Boj se strážemi probíhá v rytmech obrany a útoků, vesměs telegrafovaných dynamickou hudbou. Dvě křísnutí dřívek znamenají dvě rány, hrábnutí do strun kota celou záplavu hmatů a chvatů. Když útok odrazíte, je řada na vás to protivníkovi vrátit - a takhle dokola, dokud jeden z vás nepadne na ústa. Jednoduché jako facka (následovaná kopem z otočky). Vše se komplikuje s postupem do nitra Akumova panství: nepřátelé začnou hmatat a chvátat čím dál rafinovaněji a správný rytmus je potřeba odečíst z jejich pohybu.
Vůbec nejlepší je Karateka v soubojích, kde pro hbité střídání stran nezbývá čas lelkovat a zaposlouchat se do klapotu větví bambusového háje nebo cvrlikání drozdů v palácových zahradách. V tu chvíli hra pospíchá jako splašená a než se nadějete, stojíte před branami trůnního sálu a čeká vás poslední, nejnáročnější zkouška. Právě na té se mi daří kontinuálně selhávat, protože Akuma s každým utrženým šrámem nabírá páru, a když potom, prevít, přejde na útoky s rozhozeným načasováním, nestihnu vykrýt dvě, tři rány a je po lásce.
Hrdinova smrt představuje moment, kdy na scénu nastupuje hrdina další. Ať už padnete kdekoli, ve frontě za vámi zdolávají útes, na kterém se palác tyčí, ještě Mnich a Hromotluk. Je to kouzelný způsob, jak pracovat s obtížností: oba mají podstatně víc životů, než první hrdina, ale zatímco s Mnichem bude Mariko ještě vcelku spokojená, Hromotluk si princeznu přehodí přes rameno jako pytel brambor a hurá s ní domů, kde ji patrně nečekají romantické večery s recitací Li Pa za svitu lampionů.
Roztomilý nápad přesně odráží to, čeho jsem si na Jordanu Mechnerovi vždycky cenil - je vývojářem přemýšlivým a zároveň dokáže své myšlenky elegantně přeložit do řeči herních mechanismů. A tak životy doplňujete přivoněním ke květinám, které hrdinům připomínají vůni samotné Mariko. Co jiného taky vlije chlapovi krev (nejenom) do žil, než smyslová vzpomínka na ženu, po které prahne?
Tohle už je samozřejmě drobnost, ale staronová Karateka je drobná hra za drobné peníze. Trápí ji tak maximálně nutnost s každým restartem opakovat celý tutoriál a možná zaměnitelnost většiny nepřátel, která vynikne právě u těch, co mají navrch vlastní entrée nebo naopak odchod ze scény. Těch detailů, jaké na cestě za princeznou tu a tam minete, by hra zasloužila pětkrát tolik.
Její trvanlivost se sice neomezuje na jediné použití, ale těžko z ní vykřešete víc, než několik zhruba dvacetiminutových dýchánků. Protože mě nemotivuje nahánění vyššího skóre (které se tu násobí čistotou souboje i aktuálním hrdinou), je mi celkem jasné, že jak se mi konečně podaří udolat Akumu i s princezniným vyvoleným, ztratím poslední důvod se ke Karatece vracet.
Nepochybuji ale o tom, že i Mechner se k ní vrátil především kvůli lásce - a mimoděk dokázal, že má jako herní vývojář stále co říct. Stoupám do schodů k paláci a nepřestávám doufat jak ve své vítězství, tak i v příslib, že příště se Mechner zkusí rozpovídat na původním a snad i velkorysejším prostoru.
