A nyní? Helghané vesele přilétli s nezničenou flotilou a ISA je po krk v problémech, protože jak Visari slíbil, Helghan se teprve rozmáchne k rozmáznutí přeživších vojáků. Trojka začíná přesně v tomto okamžiku a boj o přežití se bez zbytečné kašírky rozbíhá.
Banda pitomců a debil k tomu
Kopat do příběhu Killzone 3 by bylo snadné. Stručně řečeno, sledujete bandu pitomců - za jednoho hrajete a druhý vás většinou doprovází. Rico je korunovaný debil, za jehož blbost by se mělo střílet. Sev se sice snaží být o něco racionálnější, ale velmi brzy se přizná, že je také pitomec a Visariho by sundal taky. Pokud tedy jen neutěšoval pitomého kamaráda. I kapitán Narville je občas pitomec. A v tom to je. Welcome to the army, boy.
Pokud čekáte skupinku intelektuálů, kteří budou vést humanistické debaty o spravedlnosti zavlečení Helghanů na tuhle bohem zatracenou planetu, hledejte jiný žánr. Tohle je military sci-fi ve své ryzí podobě, a abyste měli příběh Killzone 3 rádi, musíte mít tenhle žánr opravdu hodně rádi. Ne ve smyslu „mám rád vojenské filmy z vesmíru“. Myslím ve smyslu „mám rád Pournellovskou neosobní military sci-fi“. Tedy, sci-fi, v níž vám scenáristé nehodí skupinku různorodých charakterů, mezi nimiž si každý méďa Pusík najde někoho, s nímž se ztotožnit. Tady se totiž neztotožníte nejspíš s nikým.
Je to banda chlapů, kteří umí jen zabíjet, jsou tu proto, aby zabíjeli, a doma na Vektě nejspíš budou jen chlastat a měřit si své pinďoury a hlavně s ostatními pitomci v armádě. Takže jednoduše – máte-li rádi military sci-fi v ryzím duchu, kdy jde hlavně o popsání sledu velení a řešení misí, přičemž ani tak nejde o to, kdo je jaký mazlík, příběh se vám zalíbí. Pokud hledáte vesmírnou space operu, která se převléká za military sci-fi jako je Halo, nejspíš vám přijde celé dobrodružství ISA dějově ploché, pokud v to nepočítáme vynikající ztvárnění zákulisní politiky Helghanů. Naštěstí to ani moc nevadí.
Jízda na atmosférické horské dráze
Hlavní je totiž hratelnost a ta je solidní, občas více než solidní a hlavně má pořádnou šťávu kvůli specifické situaci ISA, která by se dala charakterizovat jako: „je nás pár, protivníci číhají všude kolem, evakuační lodě brzy zmizí a v těch sračkách jsme proto, že Rico je pitomec.“ Díky tomu jedete na plný plyn od začátku až do konce a to i přes fakt, že časově hra pokrývá šest měsíců. A to už je slušná práce. Primární pozitivum Killzone 3 tkví v pocitu reálné války. Tady se nejedná o přepad planety v jednom či dvou lidech, ale skutečnou a poněkud neúspěšnou invazi.
Většinou je kolem vás dostatek vojáků ISA, kteří dávají všem akcím smysl. Bojujete v ruinách Pyrrhu, postupujete od krytu ke krytu a kolem vás to samé dělají další kanonfutři. Občas někdo padne a občas někdo někoho zabije - dokonce i brutálním melee killem, který z vašeho pohledu vypadá jako: „zarvu ti prsty skrz oči do mozku –> vrazím ti nůž do krku a otočím –> chytím tě za hlavu a omlátím ti ji o zeď“. Příjemné je, že tyhle segmenty nejsou skriptované, takže když se budete v boji flákat a kašlat na spolubojovníky, většinou pak na přesilu budete sami... opačně to moc nefunguje.
Z hlediska atmosféry Killzone 3 jednoduše boduje. Pocit pouličního boje je skvělý, občas dojde i na opravdové zákopy, kdy je brokovnice a nůž váš kamarád...a jsou tu další. Pryč je jednotvárné prostředí, Helghan ukazuje i jiné, krásné stránky. Džungle, kde vás každou chvíli něco ožírá, nebo sněžné pláně a ledové prostory. Vše má svá specifická pravidla a většinou fungují proti vám.
Prověřená kvalita
V jádru není Killzone 3 vůbec inovativní. Je to špatně? Částečně určitě. Na druhou stranu, řečeno slovy klasika: to, co dělá, dělá dobře. Klíčové je, že odvádí skvělou práci v oblasti dynamiky akce. Sekvence s různou náplní se střídají v dobře odměřených úsecích. Chvíli bojujete pěšmo, chvíli jedete v tanku, pak následuje sniperská vsuvka, nechybí využití mechů, pak jdete zase pěšmo, musíte přežít stealth misi, zalétáte si v jetpacku, poté skočíte rovnou do akční přestřelky na sněžných skútrech atd.
Právě tohle tempo vás táhne dál, i když se vám třeba v nějaké části nedaří, a když vám přijde to vojácké dohadování přebytečné. A ano, s jetpackem je zábava a je ho tu málo. Podobně zábavné jsou i bonusové, tedy nestandardní zbraně jako dělo fungující na principu Arc Cannonu z Mass Effectu 2. Ale stejně se nejlíp cítíte s útočnou puškou v ruce. Co nezabije olovo, zabije ještě víc olova.
Umřít na krásu
Při pohledu na scenerie v Killzone 3 se člověk jen těžko ubrání slastnému „ááách“. Hra vypadá skutečně skvěle a to ve všech rozdílných klimatických pásech. Dobré jsou i animačky a potěšující je míra detailu, která se projevuje na bojišti (schválně se zastavte a rozhlédněte – tolik drobných detailů, které prostě k obrazu městské války patří) i mimo ně, takže když skočíte o dva měsíce dál do momentu, kdy už si ISA opéká krysy, všichni jsou zarostlí, jak zákon káže. Je to hloupost, ale pro atmosféru dělá hodně.
Celek pak dobře doplňuje velmi dobře nastavená obtížnost. Sem tam narazíte na těžší pasáž, souboje s některými bossáky jsou pořádnou výzvou a občas vás prostě sundá někdo v zápalu urputné přestřelky anebo šťastnou ranou. AI je obecně kvalitní, i vaši doprovodní vojáci se umí krýt a neběhají jak zmatení šašci. Nepřátelé občas umí nehezky překvapit a využít vašeho špatného krytu.
Bez spolupráce
Celkový dojem ze singleplayerové kampaně je pozitivní. Průběh je lineární a jako poměrně nepříjemný nedostatek snad vidím jen nepřítomnost online kooperace, která je možná pouze ve splitscreenu. Herní doba není nijak závratná, ale s mými devíti hodinami, kterých jsem dosáhl jako loudavý hráč, je pořád lehce nad současným FPS průměrem. Už dlouho jsem tak neproklínal nutnost číselného hodnocení, protože jsem lavíroval přesně mezi sedmou a osmou, ale vzhledem k sedmičce současného hitu CoD: Black Ops (recenze), by bylo vůči KZ3, která ji překonává takřka ve všech sférách, včetně realističnosti, nefér nedat osmičku.
Move you bááááády...
Ovládání gamepadem bylo oproti druhému dílu trochu „zjemněno", ale i tak boduje nad ostatními střílečkami. Máte díky tomu skutečně pocit chlapíka v plné polní, který když někam skáče, tak musí rozpohybovat pár desítek kilogramů, ne slaměného panáka na pérkách, který se bojištěm prohopsá. Pro mnohé bude zajímavá i podpora PS Move. Neměl jsem k dispozici hračku Sharpshooter, která z Move a Navigatoru udělá plastovou vojenskou pušku, a tak jsem si musel vystačit s dvouručním vedením, jehož principy jsou však stejné. A na rovinu - nezvykl jsem si. A ještě jednou na rovinu - nepřemáhal jsem se.
Přesnost Move, který ovládá pohyb mířidel, je po jistém zácviku solidní. Problém je však s pohybem. Navigator nebo gamepad vedou kroky, to je v pořádku, ale pohyb kamery ovládáte Movem a to je kámen úrazu. Abyste posunuli obraz, musíte muškou sjet na okraj obrazovky. Není to úplně komfortní a hlavně to u mne vyvolávalo návaly kinetózy, kdy se prostě celý voják pohyboval...nelidsky. A jestliže kinetóza je věci ryze subjektivní, tak skutečnost, že pohyb kamery / pohledu sjetím Move na okraj obrazovky je podivný a občas nepraktický, už obnáší té subjektivity méně. Ale celkově jde ze všeho nejvíce o osobní dispozice, není pochyb o tom, že si někteří z vás ovládání pomocí Move oblíbí. A co se týče podpory 3D, bohužel, nejsme schopni soudit, protože ani já, ani nikdo z redakce nedisponuje 3D televizí.
Multiplayerový příslib
Na závěr podotýkám, že se jedná o recenzi singleplayeru. O multiplayeru si můžete přečíst základní informace v našich prvních dojmech, které jsou ale z bety. Hodnotit multiplayer před vydáním hry není možné, museli bychom vycházet buď právě z bety anebo neupraveného multiplayeru pro review servery, které ale trpí řadou bugů a hlavně jim chybí klíčový patch, který vývojáři potvrdili na den vydání. Multiplayer vám samozřejmě zrecenzujeme, ale až z reálné verze, kterou dostanete do rukou i vy, a po dostatečném počtu hodin v něm odehraných.
