King Arthur II - recenze
5/10
zdroj: tisková zpráva

King Arthur II - recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

2. 3. 2012 20:00 | Recenze | autor: Jakub Kovář |

Král Artuš je zajímavý mix strategie á la Total War, RPG a textové adventury. Největší díl tohoto překvapivého koktejlu na první pohled zapadá do první kolonky. Zcela podle vzoru výše zmíněné série budujete, domlouváte různá spojenectví a posouváte armádu vašeho udatného reka po mapě, abyste se v klíčových okamžicích přepnuli do RTS simulace bitvy samotné a předvedli brilantní taktický výkon při přímém velení vašim jednotkám.

A právě tady začíná herní mechanika poprvé skřípat. Na rozdíl od série Total War je totiž Král Artuš fantasy se vším, co k němu patří. Proto vás nesmí překvapit vysoká míra užívání kouzel. To samo o sobě není na škodu a neokoukaný element by výborně zpestřil celý herní zážitek, nebýt jediného ale: kouzla jsou v podání hry až příliš silná. Kvůli jejich minimálnímu omezení je takřka nemožné bitvu vyhrát díky brilantní léčce nebo taktickému plánu.

Pokud budete dlouho připravovat past, protivník vás bude co chvíli oblažovat nějakým tím hezkým kouzlem, kterým vám klíčové oddíly dokonale rozseká – většinou vám tak nezbude nic jiného, než se vydat na zteč a dorazit k protivníkovi co nejdřív, aby byla způsobená škoda co nejmenší.

Umělá inteligence a chaos

Ani po rychlé zteči však nemáte vyhráno. Přestože hra vypadá a do jisté míry funguje jako Total War, postrádají taktické bitvy preciznost předlohy a většina pečlivě budovaných plánů se rozpadne jako domeček z karet ve chvíli, kdy se vaši vojáci vrhnou vstříc nepříteli, nebo nepřítel jim.

Jednotlivé oddíly se totiž často až nepochopitelně rozbijí, nezůstanou v určených formacích ani na pozicích, a vaší jedinou starostí se při nastoleném chaosu stane to, abyste ke každému nepřátelskému oddílu přidělili aspoň jeden svůj a zabránili tak nepříteli dostat se až k lučištníkům.

I toto ale do jisté míry ulehčují přítomné RPG prvky, kdy budete mít v pozdějších částech hry vaše borce až tak nelidsky vytrénované, že začne být takřka jedno, jaký typ jednotky proti nepříteli vlastně stojí – vždy jej díky obrovské převaze zkušeností porazí.

zdroj: Archiv

Nemilou věcí také je, že jednotky si zkušenosti zachovají v nezměněné míře i v okamžiku, kdy většina jednotky padne, což by vás asi mělo motivovat k opatrným rozhodnutím a snahu své borce z boje stahovat, ale v praxi vás tento systém spíše motivuje ke klikání na tlačítko auto-battle, při němž nikdy nehrozí ztráta celé jednotky.

I přes tyto problémy ale dokáže být Král Artuš v RTS fázi zábavný (skvělá bitva je například na konci prologové kampaně) a samotné bitvy slouží jako příjemné ozvláštnění dlouhých chvil strávených nad mapou Anglie a hlavně v nekonečných záplavách textu.

Takřka každý úkol i diplomatické rozhodnutí mají doplňkové příběhy, jimiž se musíte ve stylu textových adventur nebo knížek ze série Lone Wolf proklikat ke kýženému konci. Ve vybraných místech vyprávění si povětšinou můžete vybrat ze čtyř možností. Každá volba má za následek lehkou obměnu následujícího textu a hlavně změnu toho, co ve výsledku za splnění úkolu dostanete.

Moře textu a nedostatečných voleb

Při opětovném hraní nebo loadu však zjistíte, že přestože se od sebe možnosti na první pohled diametrálně odlišují a spousta z nich teoreticky může vyústit ve fatální problém, většinou se doberete z hlediska příběhu takřka stejného výsledku. Mění se jen peníze, body do přesvědčení a sem tam se trochu odlišuje i odměna samotná. Na jednu stranu je škoda, že se jednotlivé příběhy vzájemně více neliší, ale chápu, že se autoři snažili o zachování jakéhosi stabilního vývoje pro zvraty v hlavní dějové linii.

Ve jménu příběhu se však také mimo podobných rozhovorů notně omezuje volnost akcí na světové mapě, což u hry, která by už z principu měla být sandboxová, není zrovna ideální. V rámci kampaně se tak velice často budete muset potýkat s tím, že určité diplomatické možnosti ani dobývání některých území není v danou chvíli možné, protože si to hra ještě nepřeje.

Linearita tak bohužel totálně zabíjí znovuhratelnost i možnou satisfakci z brilantního strategického nebo diplomatického tahu. Jak pak by taky ne, když získáte pocit, že hra pro vás všechno předem připravila a vy máte možnost jen kliknout na jednu z několika možností, stejně jako v adventurní textové části.

Když ale odhlédnete od všeho, co vám hra neumožňuje, a přistoupíte na to, že hrajete jakýsi příběhový polosandbox, naučíte se, že v boji je nejsilnější magie a začnete ji co nejvíce využívat, budete se chvílemi slušně bavit. Aspoň do okamžiku, než dokonale prohlédnete většinu mechanismů a dále budete hrát jen kvůli slušnému příběhu a jistému kouzlu, které hra má, a které vás nutí k tomu, abyste odehráli ještě jeden tah nebo ještě jednu bitvu.

I přes to však nemůžu Artuše doporučit – důvodů uvedených výše je zkrátka příliš mnoho na to, aby se daly jen tak přehlédnout a už vůbec se nedá opomenout, že za nižší cenu dostanete v obchodech i poslední díl mnohem propracovanějšího Total War. V hodnocení pak není zahrnuta ani problematická otázka technických chyb, kdy se hra ještě před posledním patchem při každém spuštění přes dvě minuty načítala a framerate se spíše než ve FPS udával v SPF. Tato chyba však už naštěstí byla opravena.

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

Verdikt:

Mix strategie, RPG a textové adventury má své silné příběhové momenty a nezřídka dovedou zabavit i samotné bitvy. O to více hru ale sráží zbytečná linearita a výrazná nevyváženost herních prvků.

Nejnovější články