Pro ty z vás, kteří nedokáží naplnit termín „krokovací dungeon“ správným obsahem, je tu stručné shrnutí: se skupinou dobrodruhů (mají povolání, vlastnosti, zbraně, kouzla atp.) procházíte podzemním labyrintem a někdy i exteriéry po krocích - tedy trhaným pohybem mezi jednotlivými čtverci, ze kterých je složena herní mapa. Někdy je trhnutí kombinované s pohybovým půl krokem, kvůli kterému celá zábava vypadá plynuleji. Používalo se to v dobách, kdy ještě technologie neuměla udělat Skyrim. Čili asi před sto padesáti lety.
Jako za starých časů
Je to absurdní. V roce 2014 bych měl hrát něco jiného a zásadnějšího. Namísto toho bloudím přískoky kobkami, čtverečkuju pod širým nebem v lese, zabíjím nepřátele a řeším hádanky se stejnými pocity, jako když jsem před lety bloudil v Lands of Lore nebo Ishar. A stejně jako tehdy zoufale utíkám s posledním živým členem party, připravuji si kouzla dopředu, modlím se o kritický zásah schovaný za rohem a každou chvíli se dívám na čtverečkovanou mapu, protože jsem ztracený. Je tu všechno. Grimrock II je udělaný s láskou k žánru, která z něj teče nejen pro všechny ty divné lidi, co tvrdí, že život se má žít krok za krokem, nýbrž i pro jedince, kteří něco podobného nikdy nezažili.
Žádný příběh. Žádné animace. Žádné berličky. Prostě a jednoduše jste s partou čtyř dobrodruhů na jakémsi tajuplném ostrově a musíte přežít. Grimrock II je naprosto upřímnou a skromnou hrou, která si na nic nehraje a namísto toho se pouze sugestivně ptá: máte na to? Vhodí vás do rozlehlé krajiny plné podzemních bludišť, pastí, hádanek a nepřátel a řekne prostě a jednoduše: snaž se, kamaráde, protože mně je úplně jedno, jestli mě dohraješ, nebo ne.
Anebo, jak vám přes na pergamenu napsaný vzkaz sdělí Pán ostrova: „Vyber si, kde zemřeš.“ Právě on je jedinou postavou, která dává celému tažení jakýsi příběhový rámec, ale stejně jako při kvalitní partii Dračího doupěte zůstává na pozadí a jen občas komentuje a usměrňuje. Skutečný příběh je o přežívání a píšete si ho sami.
zdroj: Archiv
Encyklopedie hádanek
Autoři dobře pracují s motivací objevovat a zkoumat jednotlivé části ostrova, které se postupně otevírají. Jakmile prorazíte o kus dál, otevře se nová rozlehlá lokace plná záhad. Ani jedna hádanka není stejná a kolikrát jsou tak složité, že nad nimi zlomíte hůl (šlehá blesky, ale dlouho se nabíjí), a jdete se podívat na Google, jestli už je náhodou někdo nevyřešil. A pak se stydíte, že jste byli tak netrpěliví – nebo nedůvtipní. Odměna za každou samostatně vyřešenou hádanku, a může se týkat plošinek, pák nebo teleportů, je sladká – dostali jste ji na lopatky.
Pro vaše dobro přidám jednu z nápověd: kámen, meč a pergamen umístěte do výklenků podle toho, co je silnější než to druhé a třetí na základě principu kámen, nůžky, papír. Některé rébusy jsou opravdu těžké a nutí vás hledat odpověď přes několik pater dungeonu, jiné pak spoléhají na pozornost. Všimli jste si toho skrytého tlačítka v místnosti vedle kámen, meč a pergamen? Ne? Smůla. Proto všem, kteří se vydají do nitra Grimrock II, prozradím zlaté pravidlo: pakliže jste v koncích, hledejte skrytá tlačítka. Jsou tam.
Šrámy z boje
Grimrock II ale není matematickou olympiádou ani Setonovou hrou. Důraz klade na souboje, které jsou oproti prvnímu dílu dynamičtější (Jde něco takového na čtvercích? Ano!), a představí staré známé i nové nepřátele. Postupy „kroužení po čtvercích“ a „couvání a krytí za rohem“ stále fungují, ale náročnost tvůrci zvýšili na takovou úroveň, až to někdy fyzicky bolí. To si takhle nadšeně objevíte tlačítko, zmáčknete ho a najednou se všude kolem vás vyrojí nepřátelé. A teď se snažte. Neměli jste připravené kouzlo nebo správnou zbraň? Smůla.
Vedlejším efektem je strach z míst, kde se nic neděje, protože podvědomě tušíte, že útok je jen otázkou času a připravujete si ústupovou taktiku. Je to napětí jako v Indiana Jonesovi, když jde vyměnit modlu za pytlík písku – udělám něco a projde to, nebo se strhne peklo? Grimrock II častěji odpovídá tím druhým způsobem. Na jedno patro dungeonu sice připadá „jen“ několik desítek nepřátel. Jenže, kdo se jim postaví čelem a pokusí se je pěkně po diablovsku "uhacknslashovat", ten se během chvíle bude dívat na obrazovku s nápisem Game Over. Takhle to v Grimrock II chodí.
Akční taktik na čtvercích
Souboje nabízí dostatek možností a rozhodně v nich platí, že musíte být neustále v pohybu. Spousta úrovní je vystavěná tak, abyste mohli nepřátele zavést do slepé uličky, otevřít pod nimi past, teleportovat se jim na hlavu (hoho!), případně je obskakujete tak dlouho, dokud je neupižláte, neustřílíte (v Grimrock II jsou střelné zbraně!), neusmažíte firebally, nezmrazíte na led nebo se vám nepovede namačkat správné runy pro provedení ultimátního kouzla (Dungeon Master se vrací!). Věřte mi, že i když se bavíme o pomalejších soubojích na čtvercích, tak ve víru boje je správné řetězení run pro spuštění kouzla dost složité. Opět: vítězství je sladké, zejména nad přesilou nebo jedním z mnoha bossů. Budete to chtít zažít znovu. A znovu. A znovu...
Při hysterických pokusech o záchranu alespoň jednoho člena družiny (když dojde k oživovacímu krystalu, povstanou jeho kolegové z mrtvých) budete ovšem proklínat umělou inteligenci, která nemá dobré vychování. Sice poslouchá dungeonovou bibli a neumí chodit do schodů a otevírat dveře, ale jako lovecký pes vás vyčenichá i na pěknou dálku. Kvůli tomu se při hraní Grimrock II dostavuje nutkavá potřeba přežít, kterou znásobuje nedostatek jídla a pasáže, z nichž se jen tak nevylížete – třeba chození pod vodou.
Dolů do dolů
Dva roky vývoje Legend of Grimrock II lidé z Almost Human evidentně seděli a vedle hádanek a dynamiky soubojů vymýšleli, jak postavit rozlehlý svět, jehož jednotlivé lokace by dávaly smysl a vytvářely soudržný portrét ostrova. A není to malý ostrov.
Po deseti hodinách hraní jsem si uvědomil, že se potácím někde v jedné čtvrtině hry a následující hodiny mi daly zapravdu. Z toho důvodu se také odevzdání recenze protáhlo (což je vlastně lež, protože pokaždé, když jsem text začal editovat, nedokázal jsem vzdorovat touze ještě jednou Grimrock II zapnout a se cvrlikáním ranního kosa jsem pak šel spát).
To si tak vejdete do dungeonu a po hodině hraní najdete schody vedoucí do nižšího patra, a pak ještě jedny... V souvislosti s Pillars of Eternity tvůrci mluví o mega-dungeonu, že prý jich bude ve hře jen pár. V Grimrock II jsou všechny dungeony MEGA!
Ani exteriérové lokace neplní roli pouhého přemostění podzemních labyrintů. Naopak, jde o rozsáhlou arénu, která svou relativní otevřeností umožňuje neustále hledat další hádanky a cestičky k dalším místům. Mohou být nepovinná, ale stojí za to. Jinými slovy: Při srovnání původní hry s Grimrock II se dá říci, že jednička byla „taková dobrá komořina.“ Dvojka má neskutečné rozměry, a když k nim započítáte dungeony od hráčů vzniklé v editoru, vznikne zábava na dlouhé měsíce, možná roky, podobně jako v Neverwinter Nights.
Jak to vypadá?
Hezky. Můžete se pohybovat po čtvercích, ale engine je evidentně dostatečně propracovaný na to, aby dal vašemu počítači zabrat. Na jakékoliv pozici se můžete rozhlédnout kolem sebe, jako ve standardní first person střílečce, a obdivovat míru detailu a efekty, kterými jsou modely pokryté jako nánosy barvy. A víte co? Baví mě to víc, než kdyby byla grafika plně skrolovací. Pak by šlo o další RPGčko, ale ty trhané pohyby dodávají hře svěží nádech.
Legend of Grimrock II je zkrátka skvělý krokovací dungeon (tvrdí to i Andrew, pozn. red. ). Zda si hru vychutnáte naplno záleží na míře nostalgie, kterou při hraní ucítíte. Já jsem ji měl někde na devadesáti procentech, protože mi v žilách kolovalo nadšení z výzvy, náročnosti a z principů, které mohou fungovat jen v krokovačce.
Pakliže nepatříte k hráčům, kterým herní vkus určily již zmíněné dungeony nebo Black Crypt, Might & Magic, Wizardry, Knightmare, Amberstar, Captive, The Dark Heart of Uukrul, Dungeon Hack a spousta dalších, pak si od hodnocení bod strhněte. Bez ohledu na to jde ale o skvělou hru.
