Nic nemohlo jasněji signalizovat návrat Hidea Kojimy než úvodní filmeček. Zapůsobil vizuálním zpracováním, ale hlavně přišel k mému lehce skeptickému já a s výrazem pobaveného mentora, který ví, co je pro mě nejlepší, mi uštědřil jednu na solar skvělým zapracováním Morriconeho ústřední melodie ze Sacco a Vanzetti. Pak mě zase zvedl, poplácal po ramenou a že to tedy zkusíme znovu.
Dlouho jsem přemýšlel, zda Metal Gear Solid 5: Grand Zeroes říkat demo. Protože se nejedná o demo v pravém slova smyslu. Jde o předehru k Phantom Pain a zároveň lákadlo, které má ukázat, co vše nový Snake v otevřeném světě zvládne a jakou nám dá svobodu. Ukazuje to na příběhovém fragmentu, co navazuje na Peace Walker, a odehrává se v americkém zajateckém táboře Camp Omega, který je Kojimovou metaforou Guantánama. Co si o něm myslí, poznáte ze hry velmi snadno...
Krátké, pro nováčky matoucí
Hlavní příběh je vlastně odvyprávěn dvěma velkými filmečky na začátku a konci hry. Oba jsou působivé, na PS4 vypadají skvěle, dýchají atmosférou a z jedné scény se mi udělalo velmi fyzicky nepříjemně, což byl ostatně její účel.
V krátkém ději má Snake (Big Boss) za úkol dostat z tábora Paz a Chica. Pokud vám tahle jména nic neříkají, Ground Zeroes vše ve snesitelné textové formě shrne před začátkem hry. Pečlivým nastudováním mytologie Metal Gear série předem ale nic nezkazíte. Když ne kvůli Ground Zeroes, tak kvůli Phantom Pain. I když jste hráli větší část předešlých her, snadno se v propletenci vztahů a událostí ztratíte.
zdroj: Archiv
Na začátku vás hlavní mise vyhodí během deštivé noci na okraj tábora s cílem lokalizovat cíle. Jak toho dosáhnete, je pouze na vás, což je projev klíčové vlastnosti Ground Zeroes. Jde o pískoviště v pravém smyslu slova.
Chcete se k cíli hlasitě prostřílet ve velkém stylu? Směle do toho, i když netuším, proč hrajete právě Metal Gear Solid. Že byste se raději plížili? Rozhodně! Jen si rozmyslete, kudy polezete a jestli při tom budete zabíjet. Budete pro získání informací nepřátele zajímat, raději s pomocí triedru odposlechnete komunikaci vojáků na základně nebo prolezete všechno co má kliku? Bez ohledu na zvolené metody plnění zadaných cílů máte k dispozici širokou škálu hraček a triků.
Lehčí, hladší, plynulejší, příjemnější
První výraznější dojem ve vás zanechá ovládání, které je oproti Guns of Patriots mnohem přirozenější. Zatímco u čtyřky jsem si chvíli zvykal, v Ground Zeroes jsem pohyb se Snakem zvládal po vysvětlení základních pravidel během deseti minut, jako bych v tu chvíli hrál už dvě hodiny. Hodně tomu ovšem napomáhá intenzita a rychlost, s jakou se díky skvělé grafice a realistickým animacím hlavního hrdiny ponoříte do hry.
Nyní je mnohem snazší někoho sundat v boji na blízko, akční (tedy ne plánovaná a ze stínu) střelba je snazší, plynulejší a přirozenější. Stačí si zvyknout na mírně odlišné rozložení ovládacích prvků. Během hraní ale stejně budete a měli byste experimentovat s tím, co Snake dokáže, protože ne všechno hra doslovně vysvětlí.
Ta tam je ovšem kamufláž, jako jeden z klasických prvků Snake Eatera i čtyřky. Big Boss se tentokrát spoléhá jen na stín, překážky a vegetaci. Stačí, když jste pozorní, opatrní a tiší. A protože jsem byl pozorný, opatrný a vždy jsem vše třikrát měřil, než jsem jednou přebíhal volné prostranství, dohrání hlavní příběhové linie zabralo... tři hodiny! Navzdory tomu, jak jsem při plížení pomalý. Neříkám, že se mi to vždy povedlo, jednou jsem se dostal do pořádné přestřelky, ale nešlo o nic, co by nevyřešil kouřový granát, úprk a pauza v klidovém stavu než se stráže zklidní.
Chytrý voják, nebezpečný voják
Umělou inteligenci a její rutiny oceníte za širší pole působnosti a bystřejší reakce. Hned na začátku jsem sledoval mariňáka ve věži se světlometem. Vyhnul jsem se kuželu světla, dosprintoval pod věž a byl v klidu. Jenže mariňák slyšel dusot mých nohou, a protože světlomet nic neodhalil, rozhodl se slézt dolů, aby okolí věže prozkoumal. Bohužel jsme se střetli v polovině žebříku, kam jsem šplhal za ním. Komická situace skončila jeho svržením a odtažením do stínu.
Jakmile stráž pojme podezření, jde místo prozkoumat. Když už vás nedejbože zahlédne, ozve se známý zvuk z předchozích her a víte, že máte problém. V některých případech máte možnost v bullet timu (představuje Snakeovy bleskové reflexy) protivníka zabít na blízko nebo zastřelit, ale zrovna tento přídavek se do hry nehodí a naštěstí jde vypnout.
zdroj: Archiv
Jakmile dojde na přestřelku, slyšíte čilý rádiový ruch, protivníci si sdělují co (ne)vidí, a když jim zmizíte, jdou nejprve na vaši poslední známou pozici a následně se rozptýlí po perimetru a hledají dál. Nečekejte, že se schováte a pár metrů od nich vše v klidu přečkáte ve stínu. Nepřátelé jsou zvídaví, nebojí se otevírat dveře, šplhat na střechy a útěk chce slušné plánování.
Na druhou stranu, jednu situaci jsem vyřešil jednoduše tím, že jsem vystřílel všechny v oblasti a hru tak oblbnul, protože mě nikdo nemohl zmerčit a stráže přešly postupně z módu pátrání do módu ostražitostí a normální patroly. Čert vem, že se o padesát metrů dál válely desítky mrtvoly jejich kamarádů.
Hrej si, tu máš koh... hada
Nejsem ale neznaboh, co hraje Metal Gear jako střílečku z pohledu třetí osoby, i když to v Ground Zeroes jde asi nejlépe z celé série a přestřelky nejsou těžkopádné. Ground Zeroes je hra stvořená pro experimentování, což částečně omlouvá její délku. Tvůrci vyzývají hráče, aby zkusil hlavní misi znovu, na vyšší obtížnost, s jinými zbraněmi, jiným nastavením, jiným stylem a to samé opakují u kvarteta vedlejších misí, které si odemykáte.
Možnost prozkoumat celý tábor je navíc pro mnohé lákavá, protože všechny skryté bonusy, kazety, zbraně a easter eggy jen tak neodhalí. Ostatně, po dohrání základní kampaně jsem podle ukazatele absolvoval jen 11 % celkového obsahu, takže prostoru pro hračičky nabízí Ground Zeroes dostatek.
zdroj: Archiv
Zmíněnou "krátkost" hry obhajuje nejenom nesvázaná hratelnost, ale též vedlejší mise, které mohou v závislosti na stylu hry hodinku či dvě vydržet. Často modifikují pravidla hry a místo nočního tábora v dešti třeba lovíte dvojici bývalých sniperů v denním světle. Kromě toho, že se ukazuje, jak nádherně hra vypadá ve dne i v noci, musíte použít odlišnou taktiku, protože jste náhled mnohem nápadnější - co prošlo v noci, už nyní nefunguje.
Nebo vás hra postaví v jiné misi do skoro ryze akční střílečky a demonstruje, že zvládá i rozmáchlejší blockbusterovou akci. Právě demonstrace je slovo, které Ground Zeroes vystihuje nejlépe. Kojima ukazuje, co vše půjde ve Phantom Pain zažít, využít, použít a zneužít. Demonstruje, jak hezky jeho engine umí nasvícení deštěm zkropených objektů a práci s vodou, nebo jak umí zobrazit stíny, ale i slunce či prašné cesty.
Těžší i lehčí, reálnější i abstraktnější
Hra vám dá ochutnat i nové mechaniky. Místo minimapy nyní máte triedr, kterým můžete označovat nepřátele, takže se vám (pokud se Snake zastaví) ukazují i skrz překážky. Nejprve to znělo podivně a jako ulehčení, ale vzhledem k tomu, že nemáte aktivní minimapu, jen pseudotablet, který vám zakryje celý výhled, je to vlastně jediný orientační prvek mapující nepřátele. Navíc je nejprve musíte najít a označit, což není v noci žádná sranda, zvláště v dešti, kdy mají ještě pláštěnky.
Ale i tento prvek jde vypnout kvůli větší míře realismu, kterou podporuje spousta milých drobností jako je třeba opotřebování tlumiče. Zvládne plnit svou funkci jen chvíli, a pokud při tichém průchodu misí začnete pálíte hlučně, máte problém. Už žádné nekonečné střílení tlumenou automatickou puškou, tohle je rok 1975. Zbraní je v Ground Zeroes mimochodem tuna. Dostáváte je za plnění misí i prolézání budov a kdybyste měli chuť, můžete Snakea proměnit díky C4 a RPG v křehčí variantu Ramba.
Sympatický antihrdina
Hlavního hrdina a příběh zaslouží jen samou chválu, stejně jako dabing Kiefera Sutherlanda. Je příjemně civilní a dobře se doplňuje se scénářem, který vykresluje Big Bosse v jeho cyničtější a tvrdší formě. I když má pořád daleko ke svým budoucím "tendencím".
V Ground Zeroes ještě stále působí jako celkem humánní sympaťák, ale když na to přijde, nebojí se drastických opatření a rozhodně neplane láskou k vládě USA. Jinak je celá zápletka jen kratičkou předehrou Phantom Pain a i přes několik působivých momentů je vše v kontextu Metal Gear her šíleně krátké.
Snad právě zkratkovitost je kamenem úrazu Ground Zeroes. Nehodnotím hry podle pochybného klíče poměr cena/výkon. Stejně neplatí, že čím je hra delší, tím je lepší. Ground Zeroes ale působí v celkovém pojetí příliš roztříštěně. Jako zlomek, ne celá hra. Nadchla mě svými mechanikami, grafickým zpracováním, volností v řešení situací i množstvím kontextuálních animací – kupříkladu střelíte nepřítele do nohy, svalí se a chytne za nohu. Jiní jsou těžce raněni a zemřou za bolestivého sténání na zemi až za čas. Reakce na zásah se liší.
Přesto ale Ground Zeroes pouze demonstruje budoucí potenciál Phantom Pain a sílu Kojimova vyprávění. Kratičká kampaň a k ní přilepené různorodé mise v první řadě sází na hráčovu touhu opakovaně zkoušet nové věci a jiný přístup. Pro demonstraci možností jde o přístup funkční, pro opravdu skvělou hru ale nedostačující. Za plnou cenu má Ground Zeroes momentálně smysl jen pro MGS nadšence. Ostatní si mohou počkat na slevu zahrát si prolog jako předkrm před plným nášupem v podobě Phantom Pain.
