Divte se mi, když hra před svého hráče namísto expozice položí mrtvolu, jaká by se neztratila ve hře z konce devadesátých let. Sklonil jsem se nad toho nebožáka a marně se pokoušel o nějakou interakci. Samozřejmě jsem si všimnul, že nás obklopuje vcelku pohledné prostředí tropického ostrova, ale k dalšímu kroku jsem se přemluvil, až když rýmička polevila a já byl z ohrožení života venku.
A byl to krok nesmírně důležitý, dokonce si přesně vybavím, kam jsem šlápnul a proč. Bez zřetelného cíle jsem zkusil vyšplhat do svahu, nad kterým jsem zahlédnul jakousi zeď. Podařilo se mi dostat se až k ní, ale když jsem podél ní zamířil k místu, kde jí kus chyběl, udělal jsem krok směrem k okraji svahu a — zřítil se setrvačností dolů. Virtuální tělo udělalo několik kotrmelců a zastavilo se až u vody. Té se šlo napít, takže jsem to udělal a zamyslel se.
Miasmata je ten příklad, kdy ptát se „Proč se tu něco nedělá tak, jako se to dělá jinde“ nevede automaticky k odpovědi, že autoři jsou diletanti. Autoři jsou tu dva, pro své účely dali dohromady vlastní engine, ale nařknout je z diletantismu by byl ten nejhlubší omyl. V Miasmatě nefungují věci tak, jako jsme si na to zvykli v ostatních hrách, protože Miasmata není a nechce být ostatní hry.
Vůbec nejdůležitější je v tomhle ohledu pohyb. Tělo vašeho hrdiny, se kterým ostrov objevujete, má svou hybnost a ta se do vnímání prostoru okol vás promítá až neuvěřitelně. Hra už nepotřebuje umělé výzvy nebo neviditelné zdi, aby vás udržela tam, kde potřebuje: zdolat větší kopec znamená dát si pozor, kam šlapete, sbíhání svahů je (než si zvyknete) riziková operace. Nejde přitom o nějaký samoúčelný hon za nostalgií po nesmlouvavých simulacích - způsob, jakým Miasmata zpracovává pohyb, má jasnou roli v herním celku.
Ten vás nutí hledat po ostrově vzácné rostliny a houby, ze kterých si vyrábíte jednak léky na horečku a také cosi na způsob chytrých drog, ale hlavně se snažíte najít protilátku k nákaze, co zjevně nesouží jenom vás, ale i svět, ze kterého jste na ostrov dorazili. O něm se dozvídáte z deníkových záznamů v táborech, rozesetých po ostrově. Ten sám pak hraje hlavní roli, protože je i přes ostré hrany dvoučlenné produkce organickým, živým prostorem, který umí vykouzlit naprosto pohlcující scenérie a svého objevitele tak slupnout jako malinu.
zdroj: Archiv
A objevování je tu skutečně něco jiného, než když v jiných hrách odkrýváte mlhu na automatických mapách. Tady si musíte vystačit s kompasem a svou vlastní schopností z mapy číst a z krajiny odpozorovat body, díky kterým se později zorientujete. Ztratit se v Miasmatě znamená ztratit se doopravdy, a když k tomu přičtete už zmiňovanou dynamiku pohybu a nutnost vyztužovat své zdraví pilulemi, vyjde vám rázem naprosto neotřelý herní prvek, prostý jakýchkoli ukazatelů a vůbec konvenčních berliček. Překážkou se stává i obyčejná vodní plocha, protože hrdina hry je zkraje zesláblý nákazou a k plavání se mu nedostává sil. Chcete to zvrátit? Najděte příslušné ingredience, namíchejte z nich posilující koktejl a nechte si chutnat.
Jistě, bloumání ostrovem neosloví každého (i když díky jasnému cíli by mohlo oslovit ty, kteří se míjejí s obsahem her jako je Dear Esther), ale v praxi mají situace, které tu zažijete, do nějakého bloumání hodně daleko. Proč? Jsou natolik sugestivní, až se zdají skutečné. Když tu padne tma, vystrčit nos z bezpečí tábora chce odvahu, a když vám zrovna na cestu nesvítí měsíc, dostávají i povědomá místa zbrusu nový ráz - tak jako výlet do lesa je ve dne meditativní procházkou a v noci zápasem s vlastní přebujelou představivostí. A že v Miasmatě skutečně potkáte i něco jiného, než jsou výplody něčí fantazie? To s dovolením ponechám bez komentáře a na vaší zvědavosti.
Neležet před koncem roku na smrtelné posteli, patrně bych věnoval Miasmatě dostatek času i rozumu na to, aby se mi stihla vejít do některé z nominací na hru roku. Minimálně zážitek, při kterém mi srdce tlouklo silněji, než srdce mého avatara, by vyhrála na celé čáře. Že žádnou takovou kategorii na Games nevedeme? Inu, her podobného kalibru je jako šafránu. Stejně jako se šafránem je s nimi víc práce, ale stejně jako šafrán mají nepopiratelné prokrvující účinky.
