Simulace špicla
Hrát Orwell je jako skládat zkoušku ze sebeovládání. V unikátní „voyeurské“ simulaci se stanete špiclem placeným z daní těch, kterým jste digitálně v patách. Akorát, že oni to nevědí. Přes internet budete inkognito stopovat identitu různých lidí, důležitých i obyčejných, monitorovat jejich postoje a názory, a de facto rozhodovat o osudu každého z nich. Stačí nasbírat pár relevantních indicií, ukázat prstem, a policie už bouchá dotyčnému na dveře. Ve jménu bezpečnosti a blaha svého národa získáte záviděníhodnou moc.
Klasická orwellovská tématika, obohacená o kulisy digitální současnosti, reaguje na osudy našeho všedního dne. Předobrazem smyšleného herního státu The Nation se pravděpodobně staly Spojené státy americké a jejich Národní bezpečnostní agentura NSA. O ní se ví, že dlouhá léta odposlouchávala miliony lidí po celém světě. Na mušce měla telefonáty, textové zprávy, webové chaty a kdovíco ještě. To samé, a ještě mnohem víc, budete jako vládní úředník Národa dělat i vy. K ruce vám bude všemocný sledovací nástroj zvaný Orwell (jak jinak). S ním budete lidem vstupovat do soukromí, aniž byste opustili svou kancelář. Pár kliknutí myší a jste v sousedově telefonu.
Poslouchání teroristů
Jako vrchní vládní „odposlouchávač“ jste něco mezi novinářem, policejním vyšetřovatelem a kudlankou nábožnou. Ve hře je vaším cílem monitorovat lidi v digitální síti a sbírat relevantní informace pro politiky. Práci vám usnadňuje fakt, že je každé elektronické zařízení ocejchováno kódem, který systém Orwell snadno prolomí a zpřístupní jeho obsah. Každý obyvatel Národa, který používá mobilní telefon nebo počítač, je proto potenciálně sledovatelnou osobou. Riziko odposlechu se zvyšuje, pokud se nachomýtne k nějaké závažné události, například k teroristickým útokům. Právě ty zachvátily národní metropoli Bonton.
V Bontonu došlo k sérii bombových atentátů a vláda podezřívá místní aktivistickou skupinu Thought – tím hra začíná. Skrze první podezřelou osobu, kterou zachytily městské kamery, začnete na objednávku splétat síť kontaktů, asociací a domněnek, které mohou, ale nemusí, vést k odhalení teroristů. Nejkouzelnější na hře je, že absolutně netušíte, jaké výsledky vaše práce přinese.
V Orwell nikdy dopředu nevíte, jaké následky vaše činnost bude mít. Za pár hodin singleplayer kampaně můžete odhalit pravé viníky atentátů, ale zároveň zničit život nevinným lidem, ba dokonce kompromitovat celý sledovací úřad a nést za to odpovědnost. Hra je spletencem desítek drobných rozhodnutí, které nelze vrátit, a jejich potenciální závažnost musíte sami posoudit. Hra příliš neradí v tom, jak s daty pracovat, nanejvýš je zpětně komentuje. Hlavní tíže rozhodování padá na vás. V tom je Orwell opravdu úžasná hra.
zdroj: Archiv
Uvěznění na obrazovce
Simulace internetového slídila v praxi funguje ve velmi statické herní mechanice. Vaším prostředím je pouze monitor vládního počítače. Jakási obrazovka v obrazovce. Hlavním úkolem je čtení různých textů, ale nenechte se mýlit, zábavy bude dost. Sledovací systém Orwell je zmenšeným zrcadlem naší skutečné digitální existence, což je atraktivní věc sama o sobě. Postupně ho napíchnete na mobilní účty, emaily, sociální sítě, firemní prezentace, blogy či dokonce seznamky a lékařské zprávy. Z toho všeho budete sosat informace, které mohou pomoci odhalit teroristy.
Textu samozřejmě není tolik, abyste se v něm úplně ztratili. Díky tomu hra zůstává hrou a nezvrhává se v mravenčí a nudnou práci. Avšak ne každá indicie se opravdu hodí. Podstatou hraní je oddělovat méně důležité informace od těch podstatných. V záplavě rozhovorů, článků, dohod a časových a místních údajů musíte vybírat jen to, co by opravdu mohlo posunout vyšetřování kupředu, nikoliv vše, co o sobě lidé v digitálním prostředí naivně sdělí. To je docela náročný, ale současně velmi zábavný úkol. Praxe vás donutí číst mezi řádky, asociovat, chápat souvislosti a soustředit se na podstatu věci. To je pozvánka, které přemýšliví hráči neodolají.
Nina ve spárech Orwell
Pečlivá rešerše záznamů je nutná i proto, že systém Orwell zpracovává informace pouze v doslovném znění a nedává jim kontext. Ten musíte obstarat sami tím, že budete opravdu pečlivě volit, co se má k „uším“ systému dostat. Pokud dojde k nedorozumění, či dokonce k opakovaným dezinterpretacím, může celé pátrání vykolejit. Taková svoboda herního rozhodování, ale současně i náchylnost k chybám, určuje směr a cíl celé herní kampaně. Nemotivují vás nějaké arkádové body nebo achievementy, ale prostá snaha podávat svým nadřízeným nezkreslenou realitu. V tom je hra originální, těžká a velmi zábavná.
Nalezené informace se v systému automaticky řadí do připravených kategorií uvnitř přehledného rozhraní. Cokoliv, co zrovna potřebujete, najdete snadno a rychle. Přehledné menu oceníte zejména při skládání osobnostních profilů u vytipovaných osob. Portréty zkoumaných sestavujete na základě informací o jejich minulosti, aktivitách, vzhledu, psychologii, rodině či kontaktech.
Kupříkladu o podezřelé slečně Nině časem zjistíte, že je metr osmdesát vysoká, je na kluky, ráda se prochází a nesnáší večeře při svíčkách. V informačním balastu samozřejmě najdete také informace, které vedou k mnohem podstatnějším zjištěním. Příklad za všechny: Nina ráda vystupuje pod falešným jménem a kdysi jela v nelegálních kšeftech s mladíkem, který je členem skupiny podezřelé z terorismu. To je důležité zjištění a základ pro další asociace. Přes Ninu získáte kontakty na další členy skupiny až se časem utvoří pavučina osobností s fotkami a klíčovými informacemi. Z různých krimiseriálů asi víte, že podobnou používají skuteční policejní vyšetřovatelé.
Neřeknu však, jak přesně se pavučiny souvislostí vlastně tvoří. Tato klíčová herní mechanika bytostně souvisí s příběhem, na kterém do značné míry závisí kvalita hry, a bylo by hloupé prozrazovat detaily. Obecně jen sdělím, že vás sledovací a dedukční systém dosyta pobaví. Budete sledovat lidi podle jejich digitálních stop a uchechtávat se, když zjistí, že byli kompromitováni, aniž by tušili kým, jak a proč. Nicméně, díky několika scenáristickým veletočům se dokonce můžete stát i vy sami obětí digitálního teroru. Příběh se díky propracované struktuře větví do několika různých zakončení a vtip je v tom, že si dějových křižovatek ani moc nevšimnete.
Po dějovém finále vám hra nedá spát. Budete ji chtít hrát znovu a znovu, abyste se dobrali alternativního rozuzlení. V dalších pokusech ji i lépe poznáte. Už se nebudete snažit cpát do sledovacího systému vše, co zjistíte, protože tím kampaň sklouzává ke zdánlivé linearitě, nudě a negativnímu závěru. Možná však stojí za zmínku, že autoři do hry nevložili srozumitelnější nápovědu. V úplných začátcích hraní by se bezesporu hodila.
Orwell je hra, ve které velká myšlenka stvořila velkou zábavu. Ukazuje, jak snadné je mít pod kontrolou společnost, která nemluví, ale komunikuje. Z takové pravdy mrazí, nicméně je velmi zábavné si na ni zahrát. Současně je Orwell důkazem (podobně jako třeba arkádové Metro), že technologicky minimalistický projekt může mít ohromně zajímavou náplň. Zkrátka, méně je někdy více.
