Při hraní Primordie si ale vzpomenete nejen na Roberta Fostera, ale i na další adventurní hrdiny, zejména na ty ze stáje nezávislých WadjetEye Games. Není se co divit. Firma druhého největšího fanouška adventur na světě Davea Gilberta vyprodukovala za posledních několik let řadu retro hitů, v čele s Gemini Rue nebo Resonance, a Primordia na ně stylově, technicky a částečně i ideově navazuje.
Po konci světa
Příběh hlavního hrdiny Horatia Nullbuilta, verze 5, není ani tak postapokalyptický, jako spíše post-postapokalyptický. Lidstvo už v něm hraje roli dávného mýtu, nebo spíše božstva, které je předmětem víry a uctívání, a ne reálných vzpomínek. Svou apokalypsu už ale mají za sebou i jeho nástupci.
Robotická civilizace se stala obětí vzájemných válek a zbylo z ní v podstatě jen jediné město - Metropol. To řídí robotická variace na Velkého bratra, a tak není divu, že se mu solitér Horatio zdaleka vyhýbá a raději žije v cizí ztroskotané lodi uprostřed písečných dun. Společníka mu zde dělá jen jeho vlastnoručně sestavený levitující a bezruký robůtek Crispin a dny tráví prohrabáváním okolních radioaktivních smetišť v honbě za náhradními díly do lodi.
Protože svět obývají pouze roboti, hlavní nedostatkovou surovinou je energie. O tu Horatio hned z kraje hry přijde a snaha o získání jejího zdroje zpět ho přivede až do Metropole a zamotá jej do situací, které jeho původní cíl dalece přesahují. Přestože je hlavní dějová linie Primordie víceméně předvídatelná a jednoduchá, autorům se podařilo napasovat na ní celou řadu otázek a dilemat, které bych se nebál označit až za existenciální.
Roboti ve hře se od sebe liší na sto a jeden způsob - od osobností s názorem a vírou, jako je samotný Horatio, přes pár šílených a pološílených individuí, až po pípající strojky, se kterými si moc nepokecáte. Každopádně, postavy v Primordii a jejich osudy jsou dobře napsané, zajímavé a člověk až občas zapomene, že jde v podstatě jen o hromady železného šrotu.
Rozhovor na úrovni
Největší devizou Primordie jsou dialogy. Ve hře je přesně takové množství humoru, které neposouvá atmosféru ke komedii a zároveň znatelně odlehčuje tísnivou atmosféru. Hodně tomu napomáhá Horatiův sidekick Crispin, který svému „šéfovi” často oponuje, radí a pro vtipnou poznámku nejde daleko.
Pravda, role hláškujícího pomocníka je jedním z největších klišé, na které lze ve hrách narazit, v Primordii ale zkrátka funguje na jedničku. Crispin navíc není jen rádcem, ale představuje i aktivní předmět ve vašem inventáři, takže jej můžete využívat při řešení problémů, hlavně na místech, kam Horatio nemá šanci dosáhnout.
Přestože Primordia staví hlavně na rozhovorech, není textu ve hře nějak přehnaně mnoho. O to kvalitnější ale jsou a stejně jako u Gemini Rue se nejde nepozastavit nad obrovským kvalitativním rozdílem mezi dialogy sestavenými trojicí nadšenců z Wormwood Studios a velkou většinou současné herní produkce. Skvěle vypointované scény, příhodně ukryté indicie a uvěřitelné reakce NPC dávají Primordii punc hry, za kterou se její autoři rozhodně nemusejí stydět.
Retro je účel
S pojetím her, které vycházejí pod patronátem WadjetEye Games, jsou neodmyslitelně spjata určitá tvůrčí kritéria. Tou první je velmi kvalitní dabing postav a výtečný soundtrack. Gilbert si kolem sebe vybudoval skupinu nadšenců a zároveň výborných herců v čele s Loganem Cunninghamem (Bastion, Resonance) a Abem Goldfarbem (snad všechny hry od WadjetEye), a jejich schopností náležitě využil i v Primordii. Autoři se nebáli experimentovat s nejrůznějšími zvukovými filtry, které navozují robotické hlasy, a přesto dokázali z potenciálu svých herců vymáčknout naprosté maximum.
Kvalita ozvučení (i zmiňovaný soundtrack je výborný) vyniká o to víc, že ostatní technické složky hry spadají do záměrně stylizovaného retra. U něj se musím na chvilku zastavit. Zatímco poprvé, podruhé a možná i potřetí působilo retro zpracování osvěžujícím dojmem, postupem času na sebe začíná nabalovat syndrom opakovaného vtipu.
Na hráče vyhledávající projekty z nezávislé scény už tak může Primordia, a spolu s ní některé další indie hity letošního roku, působit skoro až obyčejně a okoukaně. Autoři se sice snažili vytvořit stylově co nejzajímavější prostředí, ale vzhledem k poměrně malému počtu obrazovek, na kterých se vše odehrává, opadá v druhé polovině hry (po třech, čtyřech hodinách) motivace k objevování exponenciálním způsobem.
zdroj: Archiv
Konec na přání
K řešení klasických adventurních úkolů přistupuje Primordia poměrně zajímavým způsobem a dává hráči na poměry žánru až nebývalou volnost. Samozřejmě, pořád jsou tu body, bez kterých se nepohnete dál a místa, na kterých je možné zakysnout, ale možnost vyřešit některé problémy více způsoby je skvělá.
Zpravidla existují dvě řešení, přičemž jedno je složitější (ne ve smyslu komplikovanosti, ale obtížnosti) a druhé je více „adventurní”. Více práce při volbě těžších řešení se vám navíc vrátí v otevření nové dějové podlinky, která vyústí ve více voleb na konci hry. Na projekt, který začínal jako freewarový studentský pokus, to není věru špatné. Mimochodem, více způsobů řešení přímo navádí k druhému zahrání. Pokud se do něj pustíte, nezapomeňte si u něj zapnout zvukový komentář vývojářů.
V přímém srovnání by Primordia proti klasikám žánru, zahrnujícím i Beneath a Steel Sky, zřejmě neuspěla. Na to je příliš stručná, krátká a částečně naivní. Zážitku z jejího hraní neprospívá ani vyloženě špatně navržený interface, ve kterém se při přechodu z mapy, inventáře a Horatiových poznámek naklikáte více, než by bylo záhodno.
V tomto ohledu je vítězství retro formy nad uživatelským komfortem vyloženě mrzuté, stejně jako v případě volby hlavního fontu, kterým jsou otitulkovány dialogy. I ten je krásně pixelovatý, číst se ale moc nedá. I přesto se ale Primordii nebojím doporučit. Oproti několikrát zmiňovanému Gemini Rue nepřichází s tak zajímavým příběhem a zcela určitě se nestane novodobou klasikou. Ale jak říkají v reklamě na jedno oblíbené pivo - poctivá práce si zaslouží odměnu.
