Heller: Gallowayová, ***** je mrtvej.
Galloway: Pfff, no to to trvalo.
Heller: Nějak jsem si nevšim, že zrovna ty bys už zvedla tu svojí kostnatou prdel a začala něco dělat.
Galloway: Takhle se mnou nemluv, takhle se mnou nemluví nikdo!
Heller: Vypadá to, že by někdo měl.
Pokud vám tenhle krátký úryvek rozhovoru připadá neodolatelně cool, je docela možné, že se vám bude Prototype 2 líbit. Jestli se ale při jeho čtení cítíte trochu „nepatřičně“, jste podle všeho naladěni na stejnou notu, ve které se ponese podstatná část této recenze (nebo jste už vážně hodně staří).
Hlavní hrdina Prototype 2 bitchuje, fuckuje a shituje, jak to jen jde. Má drsnou koženou bundu, drsně vyholenou hlavu, drsně se pere a drsně se baví. Ke cti mu musím přičíst, že zvládá vyvádět v New Yorku minimálně stejný bordel, jako jeho předchůdce Alex Mercer. Jen těžko se ale při všech těch velkolepých akcích ubráníte pocitu, že to Radical Entertainment tentokrát trochu přepískli.
Dokonalá hra
První Prototype představoval nijak nezapíranou snahu Radicalu o vytvoření dokonalého pískoviště, ve kterém se budete prohánět v kůži takřka všemocného hlavního hrdiny a vyvádět přitom v podstatě cokoliv. Prototype neustále balancovala na tenkých hranicích mezi přeplácaností a jednoduchostí, trapností a humorem nebo stereotypem a volností. Ve většině případů se přitom vývojářům dařilo vše ukočírovat. Ostatně, kdybych měl dnes jmenovat jednu hru, kterou považuji za svou osobní „guilty pleasure”, Prototype by byla jasnou volbou.
Jenže. Od prvního dílu nás dělí tři roky, během kterých spatřila světlo světa zdatná konkurence. Na jedné straně útočí v tichosti Batman: Arkham City, na straně druhé ujetá Saints Row: The Third a nad tím vším se vznáší stín ságy Assassin’s Creed. Bylo tedy zřejmé, že pokud budou chtít Radical zopakovat úspěch jedničky, musí se Prototype 2 v mnoha ohledech změnit. No, a právě to se zrovna nepovedlo.
Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina
Na první pohled nejviditelnější změna, tedy výměna hlavního hrdiny, je přitom jen kosmetická. James Heller je sice možná naštvanější a drsnější, než Alex Mercer, jenže schopnostmi jsou si oba dva až k nerozeznání podobní. Heller viní Mercera z rozšíření viru, který zabil jeho ženu a dceru, takže smyslem jeho nového „infikovaného“ života je jen pomsta na protagonistovi prvního dílu.
Tomu, kdo nemá načtené komiksy (nebo Wikipedii) a neviděl video, vysvětlující, jak to bylo s Alexem v mezidobí mezi oběma díly, hra nic neozřejmí a vrhne jej rovnou do víru čiré nenávisti, kterou Heller k Mercerovi cítí. Až dotud je všechno v pořádku – na příběhu vzájemné nevraživosti dvou super-lidí by se dala vystavět hodně zajímavá hra.
Scénáristé Radicalu ale opět neodolali a po vzoru Pejska s Kočičkou dali dohromady příběh, ve kterém se nikdo nevyzná. Zrady, dvojití agenti, desítky nezapamatovatelných jmen, dějové zvraty a konspirace - všechno se v Prototype 2 míchá a klube v jednu šílenou vypravěčskou kakofonii. Samozřejmě, už jednička by si za scénář zasloužila herní obdobu Zlaté Maliny. V pokračování už se ale autoři nebezpečně přiblížili opravdu nepovedené parodii.
Pro hru, která sama sebe bere očividně velmi vážně, to není zrovna dobrá vizitka. Příběh je „naštěstí“ vyprávěn tak zkratkovitě a zmateně (většinou prostřednictvím telefonních hovorů a sekvencí z paměti protagonistů), že se v něm pravděpodobně ztratíte dřív, než vás začne nudit. A nakonec ho budete prostě ignorovat.
zdroj: Archiv
Vrcholek potravního řetězce
Pitomý příběh je jedna věc, velkolepá destruktivní párty v ulicích New Yorku věc druhá. Právě tady se nachází největší síla Prototype 2. Základem hratelnosti je stále „konzumování“ všech živých bytostí, které si to nechají líbit. Možnost přečíst jejich myšlenky je po takovém procesu tou skoro nejméně důležitou, protože zároveň získáte možnost vzít na sebe podobu své oběti a v případě speciálních nepřátel i převzít některé jejich schopnosti. Zkrátka, něco jako Stacking, jen v trochu krvavějším provedení.
Díky konzumování důležitých lidí můžete projít DNA testy a dostat se na místa, která by vám byla jinak zapovězena. Hra je v této „stealth“ fázi velmi benevolentní - stačí když její systém vyhodnotí, že se nikdo v okolí nedívá (počítá přitom jenom vojáky, obyčejní lidé můžou stát přímo vedle vás a nic se neděje) a Heller v tichosti zkonzumuje skoro kohokoliv. Problém je, že pokud to po vás hra přímo nevyžaduje, nemáte prakticky žádný důvod chovat se opatrně. Ve většině případů stačí jen rychle přiskočit k zamýšlené oběti, vycucnout jí a dát se na útěk.
Zatímco v prvním dílu bylo setřesení pozornosti nepřátel docela složitým procesem, protože i ty nejvytrvalejší jednotky vás honily po městě klidně několik minut, v Prototype 2 se stačí zpravidla schovat za nejbližší zídku a přepnout se do jiné podoby. Poplach pak okamžitě skončí, desítky vojáků se stáhnou, helikoptéry odletí a lidé v okolí se začnou chovat, jakoby se před nimi před pár sekundami neodehrála brutální hororová scéna.
Brutal Assault
Prototype 2 je nadprůměrně brutální hra a svou zásluhu na tom mají hlavně Hellerovy bojové schopnosti. Na čepele, drápy, palice a štíty místo rukou už jste si mohli zvyknout v prvním díle. Jedinou, ale za to obzvláště nechutnou, novinkou jsou tedy jakási mokvající chapadla. Těmi je možné zachytit nepřítele na dálku, paralyzovat ho a vrhnout na něj několik předmětů z okolí.
V interiérech se pak chapadla zachytí na okolní zdi a vytvoří krvavou past pro každého, kdo by to chtěl zkusit na Hellera znovu. Podobní drzouni se přitom rekrutují ze všech stran. Vojáci, Blackwatch, řadoví mutanti, speciální zmutovaní bojovníci a v neposlední řadě i bossové – ti všichni se budou snažit dokázat, že i někdo se jménem Heller může skončit v pekle.
I přes svou rozmanitost vás nepřátelé ničím nepřekvapí ani po stránce vzhledu a už vůbec ne v boji. V Radicalu si zřejmě licencovali nějaký nástroj na tvorbu „standardních videoherních monster“ a jejich inteligenci snížili přiměřeně k jejich množství a stádiu mutace, takže Prototype 2 nepředstavuje na střední obtížnost žádnou zásadní výzvu.
Moc funkční není ani systém doplňování zdraví, které se řeší konzumováním náhodných kolemjdoucích. Všude kolem vás se tak procházejí „živé lékárničky“ a momenty, kdy vám dochází zdraví se pravidelně zvrhnou v komické poskakování kolem a vycucávání nevinných obyvatel Big Apple. Souboje jsou ale přesto, nebo možná právě proto, docela zábavné a v celkovém kontextu představují asi nejzajímavější prvek hry.
Letem světem
New York je velký a v Prototype 2 můžete prozkoumávat hned tři celé čtvrtě. Město je rozsáhlé, ale stejně jako v jedničce jsou všechny vzdálenosti relativní, protože Heller se dokáže přesouvat z místa na místo velmi rychle. Vybíhávání po stěnách mrakodrapů a přeskakování z paneláku na panelák je zábavné i v pozdějších fázích hry a rozlehlost herní plochy tedy není vůbec na škodu.
Fanoušky, kteří mají rádi výzvy asi trochu zamrzí, že okolí reaguje na vaše kejkle dost netečně a vyprovokovat vojenský poplach jen tím, že se chováte „divně“, je mnohem obtížnější, než v prvním díle.
V každou chvíli vašeho sandboxového dobrodružství máte k dispozici několik (no dobrá, většinou jsou dvě) misí, které můžete plnit. Bohužel jsou k uzoufání stereotypní a právě v jejich plánování autoři selhali nejvíc. Na nějaké to osvěžení zajetých principů narazíte snad jen dvakrát za celou hru, zbytek misí se nese v duchu – najdi místo, dostaň se dovnitř, zkonzumuj někoho důležitého. I na první pohled tak zajímavý nápad jako „sonar“, kterým Heller může zjistit polohu kohokoliv ve městě, se tak scvrkává jen ve variantu checkpointu a nepřináší do hry nic nového.
Na vedlejší koleji
Možná si říkáte, že určitou záchranou proti stereotypu mohou být vedlejší mise. Bohužel i tady se tvůrci s vymýšlením něčeho zajímavého moc nepárali a bonusové mise jsou buď o nalezení určitých skrytých míst, nebo o vymlácení místa zamořeného infikovanými lidmi. Zkrátka nic, o co byste měli stát.
Pokud si ale Prototype 2 nekoupíte z druhé ruky, dostanete navíc ještě speciální challenge mód, do kterého autoři postupně dodělávají nové mise ne nepodobné vedlejším výzvám arkhamského Batmana. V tomto případě je kupodivu o co stát, protože Hellerovy schopnosti umožňují vytvořit v těchto úkolech neskutečný masakr.
Prototype 2 lze považovat za dobře odvedenou řemeslnou práci, ze které ale zároveň čiší vývojářská rutina a komerční vypočítavost. Všechno kouzlo prvního dílu se úplně vytratilo a zbyla jen vyprázdněná stereotypní akce. V současné konkurenci už přitom najdete mnohem lepší alternativy, za které stojí utratit peníze.
