Typově je Rayman Origins klasickou 2D plošinovka, v níž se řítíte zleva doprava a plníte dané úkoly, zatímco se snažíte vymačkávat na gamepadu potřebné schopnosti, koordinovat svůj mozek, oko a prsty a dobře se u toho bavit. Základním úkolem Raymana (a kamarádů, pokud je vás víc) je sbírat potvory jménem Electooni. Kromě nich se vám do cesty pletou i (taktéž k sběru vhodní Lumové).
K postupu mezi levely jsou důležitější Electooni, nicméně jedno souvisí s druhým a bez Lumů je další postup, když už ne nemožný, tak minimálně těžší. To ale záleží na tom, kde ve hře jste. Rayman Origins má totiž velmi, velmi dobře zvolenou křivku postupného zvyšování obtížnosti. Zpočátku jsem si říkal, že jde o ryze rodinnou hru, kterou můžu s klidem dát i menšímu dítěti, aby si užilo kvalitní zábavu. V půlce hry už jsem začínal mít opocené čelo a s každým dalším levelem jsem si víc lámal prsty i analogy a drtil tlačítka, jak se mi nedařilo zvládat celkovou kombinaci rychlosti, schopností a vnímání prostředí.
Pomalým výstupem k výšinám
Dá se říci, že klíčovou schopností pro úspěšné hraní Raymana je rozeznání rytmu levelu, tedy přesněji řečeno rytmu vašeho pohybu levelem. Teoreticky můžete zvolit jaké chcete tempo, ale velmi brzy zjistíte, že takhle prostě cesta dál nevede. Je třeba vychytat to správné načasování, v němž vám tvůrci dynamicky předhazují Lumy, překážky a všechno možné do cesty. Jakmile naleznete správné tempo, uvidíte, jak krásně vše najednou běží.
Rayman vesele skáče, klouže, běhá, plave, hopsá, vše stíhá a strefuje. Neznamená to ovšem, že zaškobrtnutí znamená restart od nejbližšího checkpointu. Hra se nesnaží být zbytečně obtížná „naschvál“ stylem. Ano, laťku zvyšuje, ale velmi pozvolna a chytře. Využívá k tomu správně nastavené distribuování schopností. Na začátku Rayman neumí skoro nic, postupem času už umí zaútočit, plachtit, běhat do kopce a tak dále. Zjišťování, co vše se může Rayman naučit, je ostatně velmi příjemný herní prvek sám o sobě.
Je to krása, když má někdo nápady
Hra boduje zejména vyvážeností obsahu. Levely se i v rámci světů dynamicky mění tak, abyste dlouho neopakovali jednu činnost a nemuseli se držet jednoho neměnného tempa. V jednu chvíli se řítíte vpřed, v jinou pomaleji plavete pod hladinou, pak zase přijde na řadu střílečkový level na hřbetě komára nebo velmi veselá honba za truhlicí, která se rozhodně nehodlá nechat otevřít a vykuchat.
A když přijdou na řadu bossové, jen koukáte, co všechno se dá vymyslet, zvláště v takto úžasném vizuálním pojetí. Obrovská monstra, malá monstra, stroje, co vás jen napadne. Hra opravdu vypadá krásně, její grafické pojetí je neoddiskutovatelně velmi osobité a působivé. Tvůrci zjevně popustili uzdu své fantazii a jednou z radostí je i objevování nových a nových nápadů v této sféře. Co se týče hudby, je mile nepříčetná, hystericky roztomilá, pro pozorovatele pravděpodobně extrémně otravná, pro hráče libozvučná.
Ve čtyřech, ale jen v jednom pokoji
Není tedy nic jednoduššího než daného pozorovatele do hry dostat a dát si multiplayer až ve čtyřech lidech. Záměrně nepíši kooperaci, protože je jen na vás, jak hru pojmete. Můžete spolupracovat, zvlášť, když je zde systém oživování, kdy „zabitého“ hráče může kolega vzkřísit, což ve hře jednoho nepřipadá v úvahu. Tam jdete na poslední checkpoint, který je ale většinou nedaleko místa vaší smrti. Dá se říci, že díky tomu nikdy neztrácíte na chuti pokračovat - nemusíte opakovat dlouhé sekvence a pořád si udržujete adrenalin i nadšení.
Nicméně, pokud ve více hráčích chcete, můžete začít soupeřit o to, kdo je lepší sběratel. Můžete do sebe strkat, potažmo se můžete vystrkovat z ideální dráhy, házet se vzájemně před nepřátele a všeobecně si vesele škodit. Tahle flexibilita, kdy hra přechází mezi kooperací a soupeřením, je šikovná. Na druhou stranu, levely jsou designovány primárně pro jednoho hráče. Zkusil jsem hru ve dvou a bylo to tak akorát, i když občas jsem měl pocit, že se vzájemně pleteme jeden druhému do cesty.
Hra ve čtyřech musí být podle mého názoru velký chaos, což není nutně na škodu, ale vytratí se tím ze hry hodně základních prvků a principů. Ale i chaos bývá očas zábavný. Je potom velká škoda, že si ho nemůžeme zažít při hře přes internet. Hra totiž podporuje pouze lokální multiplayer. Proč se proboha nemohu spojit s někým přes internet, vždyť ne každý má chuť ukecávat drahou polovičku nebo pořádat herní party, aby si zahrál ve více lidech.
Příjemné dilema
Otázkou tedy je, jak Rayman Origins hodnotit. Patří hra mezi nejlepší plošinovky roku? Ano, ale ono to není těžké, když hlavní konkurenci představuje (až na pár výjimek) tvorba nezávislých vývojářů (ano, tohle je výčitka velkým studiím). Člověk má pak tendenci nadsazovat, protože se mu dostalo do ruky něco, co už je vzácné. Pamatuji ale doby, kdy bychom z Raymana nebyli zcela bez výhrad nadšení a zkonstatovali bychom, že jde o skvělou, návykovou plošinovku s jednoduchými a funkčními pravidly a solidní znovuhratelností. Ale nestavěli bychom ji na nostalgický piedestal.
Dobře jsem se u ní bavil, určitě bych jí doporučil všem fandům žánru a klidně i rodičům, pokud ratolesti postupem času přijmou, že od dvou třetin nemusí zvládat (ale tady přichází na řadu kooperativní pomoc). Na druhou stranu, k tomu, abych věděl, že se ke hře vrátím a znovu se do ní s radostí pustím, mi malý, drobný kousek chybí. Kvůli tomuhle, ryze osobnímu, pocitu nemůžu tenhle malý (vlastně velký) a krásný relikt pranýřovat...
