Dávná minulost se v Remember Me dá přehlédnout opravdu jen stěží. Před oči se vrací pokaždé, když se člověk zadívá na ceduli s názvem města, které se mu stalo domovem. Tak tohle je Neo-Paříž, řeknete hrdě! A obratem zažijete lingvistické déja vu, protože když kolonisté v Americe zakládali nové osady, rovněž je nenapadlo nic originálnějšího než cpát před staré názvy přízvisko „Nová“. Ale proč se hlavní město Francie stane Novou Paříží, to hra příliš nevysvětluje, protože by zápasila se svou základní myšlenkou. Remember Me je totiž o ztrátách a nálezech lidské paměti.
Z myšlenek se na konci jednadvacátého století stane ceněná komodita nejen k obchodování, ale i ke krádežím, a tak v moderní Paříži, kde se z lidí průmyslově destilují vzpomínky, se na minulost rozhodně není slušné ptát. Neo-Paříž je zkrátka hodně zvláštní místo, turisto budoucnosti. Dej si pozor na zátylek, tam prý nejraději strkají neurovysavač...
Hrátky se synapsemi
Remember Me opravdu nenese svůj název nadarmo. V roce 2084 se na fenoménech jako je sdílení vzpomínek, cloudové ukládání obsahu a monitoring myšlenek stane civilizace naprosto závislá, což s sebou nese řadu rizik, ve kterých se hra velmi zajímavě nimrá.
Ve virtualizaci našich životů vidí Dontnod Entertainment opravdu realistickou hrozbu, neboť čím méně myšlenek si člověk nechává pro sebe, tím křehčí je jeho nezávislost. A ten, kdo ve hře postupně lidi okrádá o svobodu, je typická megakorporace budoucnosti jménem Memorize. Na finální souboj ji vyzve neohrožená žena Nilin. V posledních vteřinách unikla z běžné (nedobrovolné) fronty na myšlenkový vysavač a stává se klíčovou členkou pařížského hnutí za svobodu.
Nilin se postupem času vyprofiluje ve zkušenou odbojářku a osvojí si některé unikátní vlastnosti, které výrazně charakterizují nejen ji, ale i celou hru. Mezi žánrovou špičku jistě patří Nilina schopnost čtení myšlenek u důležitých protivníků, kteří jí pak ve formě hologramů povinně pomáhají na cestě v nepřátelském teritoriu.
Paměť některých zvlášť důležitých osob si může Nilin dokonce zpracovat do formy videozáznamu, v němž svým "pacientům" bude po způsobu kinoatomatu měnit minulost, což je další špičkový nápad. Přes myšlenkový klystýr například Nilin donutí "jistého člověka" k sebevraždě, protože si bude myslet, že nešťastně zabil "jiného" (záměrně se vyhýbám spoilerům), nebo jedné mocné ženě způsobí trauma ze zaviněné dopravní nehody.
Všechny změny mají samozřejmě nějaký příběhový důvod. Například mocnou ženu, o které byla řeč, donutí nová zkušenost k lidštějšímu uvažování a ke spolupráci s Nilin.
Paměťové mezihry vhodně doplňují již tak solidní příběh a ve druhé polovině hry ho společně s momenty, kdy Nilin mluví sama k sobě, též vhodně dovysvětlí. V akčně adventurním žánru se nám urodilo něco opravdu unikátního, co bude chtít brzy každý zkopírovat.
Válka
Odbojáři, se kterými Nilin od začátku příběhu spolupracuje, se vznešeně nazývají Erroristé a žijí roztroušeně ve slumech Nové Paříže. A to je, přátelé, další důvod, proč si Remember Me zahrát. Svět, v němž se Nilin partyzánsky žene za spravedlností, je prostě umělecký skvost.
Představte si město, kde pochytali památkáře a ve staré pařížské architektuře teď jako plíseň vyrostly star-trekovské plošiny či trpaslíkovské ubikace a všude se jako mor rozlezl hi-tech. Pokud v takovém The Last of Us způsobil apokalypsu neznámý vegetační vir, Neo-Paříž zcela jistě zarostla nanoplechem ze zvůle samotného člověka.
Autoři si navíc vyhráli s mnoha detaily. Úzké uličky starého města překypují roztodivným harampádím a elektronickými udělátky a i když je na každém kroku z lidí cítit strach a lhostejnost, snaží se v rámci možností žít, což je opět bravurně vykresleno. Zalévají květináče, za okno dávají vychladnout polévku, nakupují na trzích, a když náhodou nejsou doma, pracují za ně androidí služebníci. Znáte-li Krytona, musí vás to rozesmát.
Častokráte uvidíte plechouny, jak svým pánům šmidlají zrcadla v koupelnách, utírají prach a v režimu učení dokonce cvičí na klavír. Ovšem jakmile mohou, přeruší svoje programy a hurá do ulic. A tam je to pak samý kovový floutek! Jeden hejskovsky posedává na lavičce, druhý odvážně louská noviny a ten nejoprsklejší, ten se opře o zeď, lascivně pokrčí jednu nohu a nasadí ten nejležérnější výraz ve svém životě. Ještě aby si tak házel korunou…
Designérská chiméra
Bohužel... a teď myslím Bohužel opravdu s velkým Bé, časem zjistíte, že všechno, co vidíte, je jen kulisa. Herní svět je vlastně jedna velká in-game scéna za neviditelným sklem a do všeho, co tu na oko hýří životem, nakonec jen tupě narazíte.
Nic není interaktivní, s androidem si moc nepokecáte a pitoreskní obchůdky, které nabízejí svoje menu na holografických cedulích, pro vás nikdy nemají otevřeno. A když si chlápek kupuje kousek paměti v kiosku jako krabičku cigaret? Vy to nezkoušejte.
Časem mě tenhle potěmkinovský styl začal štvát. Zvlášť když v poslední třetině hry došla invence i výtvarníkům a z pitoreskní Paříže se hrdinka dostala do železobetonové a futuristicky uniformní centrály Memorize. V posledních třech hodinách hra vypadala, jako když se Star Wars potká s Mass Effect a mě zcela opustilo prvotní nadšení. Malou interkativitu bych hře odpustil, ale ztrátu sexappealu nikdy.
Vygumovaný Glum
Remember Me už teď bude bohužel jen ztrácet body, protože v negativním duchu musím pokračovat. Krom příběhu a zpočátku i atraktivního světa je vlastně v téhle hře všechno jaksi průměrné. Záleží jen na tom, kdy si toho všimnete. Právě kvůli skrývané průměrnosti mi hra jako celek vůbec nepřirostla k srdci a časem jsem k ní začal být i lhostejný. Velký podíl na tom měly například vedlejší příběhové postavy.
Především protivníky bych rovnou označil za největší designérské klišé posledních let. Občas mi připadalo, že se vedlejší role posbíraly z nepoužitých materiálů do Star Wars, Transformers a libovolného fantasy. Nejnižší nepřátelé, takzvaní Leapers, se například chovali a mluvili jako Glumové z Pána Prstenů, ale to nebylo nic proti bossům. Ti se snad vystřihli z céčkových filmů. Buď to byl obří robot, svalovec, ženská v latexu či šílený vědec, nebo vojenský veterán, který mě v brutálně omšelé skriptovačce kropil z vrtulníku.
Co vím, poslední takováto scéna proběhla v loňském Spec Ops: The Line. Kdekdo řekne, že i plagiátorství je druh umění, ale já jsem od uměleckého Remember Me čekal mnohem víc. Lépe řečeno opak.
Kontroverzní kompilát starých technik
Pocity nenaplněného štěstí mi v Remember Me přinesla i celková hratelnost, která střídá prvky z Mirror’s Edge, Uncharted a Devil May Cry (bez mečů). Zkrátka, v adventurně-plošinovkářských pasážích Remember Me nezapře silnou inspiraci ve skriptovaném skákání a v boji zas rychlým pohybem a komby napodobuje něco, co už také není zrovna unikátní.
Škoda, že všechny tyto vrstvy hratelnosti jsou sráženy i zřetelnými problémy. Na římsách by to občas chtělo chytřejší kameru a v boji zas citlivější ovládání. To je vůbec alfou a omegou hry a jejím potenciálním problémem.
Buď si na něj hned od začátku zvyknete a sedne vám, nebo se budete až do konce trápit jako já. V takovém případě se můžete dokonce nechat odradit od využívání velké škály editovatelných komb, které jsou přitom kardinální složkou hry. Bez nich se Remember Me mění jen v tupý klikfest.
Pokud si míchání několika druhů úderů dokonale osvojíte, pak je samozřejmě vyhráno a budete na place předvádět bravurní kousky. Ovšem když mechaniku soubojů za celou hru dokonale nepochopíte, můžete mít problémy. Já sám jsem se po celou hru pohyboval v jakési sinusoidě nálad. V momentech, kdy jsem nacvičil jednu úderovou sérii a viděl, že se mi ji daří předvádět, dostával jsem se do absolutní euforie a všechno špatné šlo ve hře najednou bokem.
Ale stejně často na mě útočila i frustrace. Zejména když jsem si kvůli titěrnosti ikon pletl jednotlivé druhy chvatů, když jsem nestíhal brutálně rychlé a občas i zabugované quicktime eventy, a hlavně když si Nilin v soubojovém klubku automatizovaně vybírala nesprávné soupeře. Pokud v jednom levelu desetkrát zemřete kvůli stejné chybě a podesáté sledujete nepřeskočitelnou videosekvenci, nikomu nevykládejte, že se dobře bavíte.
Pro mě je zkrátka Remember Me rozporuplná záležitost a zklamání. Je to hra se skvěle stylizovaným světem, což se však časem vyčerpá, a s nápaditým příběhem, který je shazován omšelostí protivníků. A když dojde na boj? Občas tleskám a občas trpím. Remember Me je přesně ten typ hry, který byste si měli sami vyzkoušet, protože jak se říká - sto lidí, sto chutí. Tak mě napadá, jak asi chutná neopařížská kuchyně?
