Ze série Shadowrun se stal za čtvrtstoletí malý kulturní fenomén. Dal vzniknout nejen několika počítačovým hrám, ale také románům, povídkám, stolní hře a dokonce i dvěma časopisům. Než se téma vyčerpalo, měli kluci a holky hlavy jako mičudy z bláznivého mixu cyberpunku a středověké fantasy. I mě svět Shadowrunu vždycky fascinoval, protože opravdu dokázal smíchat nesmíchatelné. V dnešní perspektivě jako by Pána Prstenů znásilnil System Shock. Ale co vlastně v roce 1989 dělali Warren Spector a Peter Jackson? Shadowrun míchá elfské bajky s čipy v prášku tak elegantně, že se nezmůžete na jakoukoliv pořádnou kritiku.
Nové pojetí rasismu
Shadowrun byl vždycky svůj i ve vztahu k celospolečenským otázkám. Líbila se mi například jeho vize rasového napětí. Podle ní svět vlivem magie "zgoblinizuje", mnoho lidí geneticky zdegeneruje do trolů a orků, a manželům se začnou rodit elfové a skřítci. Svět nemůže být jako dřív, když pohádky vyprávějí děti rodičům! Budoucnost podle Shadowrunu je zkrátka šílená a kdejaký xenofob, nadto ještě tradicionalista, musí tahat plivanec až z břicha.
Nemá ale smysl babrat se v minulosti. Shadowrun je přece vždycky o tom, jak bude. Tentokrát nás uvádí do amerického Seattlu z poloviny jednadvacátého století, kde spolu všechny neduhy lidstva chodí na pivo. Svět moderního Seattlu je světem spikleneckých teorií, kriminálních syndikátů, všemocných korporací a mezi nimi po ušmudlaných bulvárech bloumají trolové v supersonických blůzkách.
Docela hnus, když si uvědomíte, že všude okolo je bída. I do mého příbytku se vkradla. A přivedla s sebou také skepsi a strach. Když člověk nemá práci, zimě otupí a hladu přivykne, ale jakmile se kolem něj ještě začnou ztrácet lidi, pohltí ho deprese, a to je nejstrašnější nemoc, protože se člověka zmocňuje i z těch nejmenších příčin. Například při pohledu do telefonního adresáře.
Ten můj vypadá asi takhle - co kontakt, to člověk, který se buď už dlouho neozval, nebo je bezpečně mrtvý. Není to přitom hlad, co nás, vysloužilé runnery, kosí. Ulicemi chodí vrah! A dostal už i mého nejlepšího kolegu Sama. Za pomstou jeho nešťastně prolité krve se právě vydávám.
Na stopě
Kdo vlastně v Seattlu zabíjí? Rozhodně ten, kdo potřebuje náhradní lidské orgány. Z každé nové oběti si totiž nějaký vyřízne. Aby bylo jasno, lidské orgány jsou kolem roku 2050 úplně běžný artikl. Tak jako dnes chodíme pro vepřové drůbky, za pár let budeme kupovat lidská játra. Ale samozřejmě že ne na jídlo! Pro zdraví.
Lidská rasa zkrátka vyvine systém, v němž se budeme moci opravovat tak, jako dnes dáváme do pucu svá auta. Óóch, vypíchl jsem vám oko, mesieu? Vydržte, skočím přes ulici k Pepému pro jednu bulvičku! Sériový vrah ale potřebuje orgánů víc. Proč? To je už tajemství k rozluštění. Příběh si okoštujte sami a garantuji vám, že si ho celý s gustem vychutnáte. Přináší perfektně napsaný scénář, tklivé emoce, správnou detektivní zápletku a pravé konspirační aroma.
Krásně napsaná kniha
Krom toho má Shadowrun Returns ve veškerém literárním ohledu velmi blízko k bizarnosti Planescape: Torment. To už je pozvánka jako hrom, nemám pravdu? Ty dvě hry jsou si tak blízko! Nejenže je Shadowrun příjemně ukecaný a často (i když bez reálného efektu) dává spoustu dialogových možností. Hlavně si však libuje v odpornostech všeho druhu, barvitě je popisuje a snaží se vyvolat negativní emoce.
Při popisu veškerých hnusáren přitom zůstává vtipně klidný, až laxní, což člověka vytáčí a zároveň upoutává. Ruka s trčící kostí nemá v Shadowrunu větší význam než chleba s máslem, ale věřte, že se vám výživně představí a popíše. Skvělé.
Ve své popisnosti je hra skutečně mimořádná. Chce všechno, včetně nálady NPCček a vzhledu bezprostředního okolí, do detailu charakterizovat košatými přívlastky a barvitým přirovnáváním. Shadowrun se vlastně chová jako kniha. Když nedokáže hráči zprostředkovat vizuální zážitek přes svou jednoduchou izometrickou grafiku, brnká aspoň na struny jeho fantazie. Je fuk, že na sporáku nerozeznáte maso od špenátu. Vždycky, když se začtete do vět typu: "Pach živých lidských orgánů se míchá s desinfekcí ve stále ještě poměrně nové a udržované laboratoři", bude vám grafika úplně volná. Tohle je prostě jiná dimenze hraní.
Ladnější, jednodušší, přímočařejší
Deprese, šeď, detektivní scénář a košatá popisnost s drobty hnusu vytváří v Shadowrun Returns šťavnatou atmosféru. S ní se hra naprosto správně vrací někam do závěru devadesátých let a nebýt možná o něco kratší kampaně a její zřetelné lineárnosti, beze zbytku by se hra vyrovnala právě i dobovým RPG skvostům jako je třeba už zmíněný Planescape.
S čím chce ale Shadowrun naopak zářit novotou, to je akční styl hraní. Žádný strach, nestavělo se z gruntu. Hra se nezpronevěřila tahovkovém stylu boje ani taktice, takže kdo má chuť na UFO či Jagged Alliance v cyberpunkové zálivce, nechť si nabere. Ale fasáda je nová.
Ze zmíněných taktických her si totiž Shadowrun nebere úplně všechno. Vlastně se chová podobně jako ve vztahu k čistokrevným RPG hrám. Jestliže je příběhově trochu kratší a přímočařejší, i styl boje převzatý z taktických akcí něco ztratil. Je v jistém smyslu ořezán, ale ku prospěchu věci.
Méně je více
V boji se Shadowrun chová zjednodušeně, řekl bych rychleji a ladněji než "hardcorové" vzory. Postavičky se nepárají s takovými povely, jako třeba otoč se, poklekni a skryj se, protože s nimi hra hýbe automaticky podle toho, v jaké situaci a za jakou překážkou se zrovna nacházejí. Vojáci se zkrátka kryjí sami, a když chcete, aby někdo z nich vystřelil, stačí kurzorem najet na nepřítele a chlapík se postaví, vypálí a zase se zabarikáduje.
Veškeré drobné činnosti, ve kterých byste mohli špatnou rukou nabourat útočnou strategii, dělá hra za vás, a vy se tak můžete soustředit pouze na boj. Tohle zjednodušení se mi strefilo do vkusu. Když už totiž hrají derivát dvou žánrů s detektivní přikrývkou, nechci, aby se ve všech ohledech tlačilo na pilu. V tomto smyslu mi tedy vyhovoval i jednoduchý HUD a blbuvzdorný interface.
Výměna zbraní přímo v boji je otázkou jednoho kliku, stejně jako přebíjení a interakce s předměty. Všechno máte inteligentně zobrazeno v několika řádcích a kolonkách. Snad jen distribuce předmětů v družině mohla mít citlivější ovládání. Autoři se s tím nepatlali, neboť lootu a proviantu je koneckonců ve hře dost málo, což je zároveň upozornění pro všechny moddery a hračičky. V upravitelnosti zbraní a zbroje si hra zrovna nelibuje a ve sbírání k tomu určeného harampádí už vůbec ne. Ovšem znovu opakuji: tohle není Jagged Alliance.
Editor k dobru
Vše co čekáte od solidního žánrového kompromisu, ale stejně dostanete. Shadowrun zbytečně netroškaří, pokud jde například o obchodování, kouzlení, výčet volitelných ras i velké množství osobních statistik a atributů. Ve všem budete s velkou dávkou satisfakce levelovat.
Když si tedy vyrobíte orka jako mistra šermíře a ještě ho necháte vyučit v tajích frontové léčby, zjistíte, že Shadowrun je opravdu hezky variabilní a pestrá hra, přestože ji pořád kontroluje pan kompromis. Ale právě to drží Shadowrun Returns pohromadě.
Kdo v ní pořád hledá nějaké to kutilství, nakonec si třeba oblíbí přiložený editor misí. Ten sami autoři berou jako dílnu pro budoucí amatérská DLCčka, která by mohla novému Shadowrunu zajistit nesmrtelnost. Ale on asi bude nesmrtelný i bez nich. Už za tu atmosféru a vůbec za to, že se vrátil tak fit.
