Lednové vydání Skulls of the Shogun se totiž omezovalo pouze na Xbox 360, kde hra rychle zapadla pod upoutávkami na nové TV seriály. Šógunovy lebky vyšly i na počítače s Windows 8, Microsoft Surface a na okenní telefony, jenomže ani jedna z těchto platforem nebyla tou dobou rozšířená a kvůli (byť povedené) indie hře si nový kus hardwaru asi nikdo nepořídil. Ani exkluzivní smlouva s Microsoftem vývojáře nespasila, neb nebyli placeni včas a práci museli financovat úvěrem na vlastní jméno, a tak je nasnadě, že od vydání na “konečně normální zařízení“ si slibují mnohé.
Kruhové tahy
Autorské studio 17-BIT se hrdě hlásí k odkazu Advance Wars, výborné série tahových strategiích původně z Game Boy Advance, ale pomineme-li základní premisu tahů, je Skulls of the Shogun svérázným a nestandardním zástupcem žánru. Předně tu nenajdete žádnou čtvercovou ani šestihrannou hrací plochu. Vaše jednotky cestují volně po prostoru a nejsou tedy omezeny počtem políček, která mohou přeběhnout, ale rádiem, v němž se mohou směle pohybovat. A pokud neběží pro potřeby útoku v prodloužené zteči moc daleko, můžete s nimi hýbat i po ataku a ideálně je odsunout někam do keře, který zvýší jejich šance na úskok, nebo za spadlý kmen stromu, který je ukryje před sprškou šípů.
Ve volném, takřka RTS pohybu jednotek však také spočívá jedno z největších úskalí celé hry. Samurajští válečníci se občas štosují hlava na hlavě a pak se na ně špatně kliká. Co hůře, těžko se odhaduje, kam ta která jednotka ještě dosáhne svou katanou nebo kopím, což je samozřejmě frustrující v případě nepřátel. Svými útoky překračují jejich vytyčené kruhové pole působnosti a vy tak máte problém s rozmisťováním jednotek, které chcete dostat co nejdále, ale zároveň je udržet mimo dosah protivníka. Zlatý Fire Emblem: Awakening a jeho interface.
Hráč si pak připadá trošku podváděn, což ostatně platí i o umělé inteligenci třetích stran konfliktu, která má neutrálně škodit oběma armádám, ale z nějakého důvodu se většinou zaměřovala na mě. No, třeba jsem jen uražený, že AI párkrát popravila mého generála. Šógunovým lebkám však slouží ke cti, že jsem za celou dobu hraní nepřišel na jednu „správnou“ strategii, k níž bych se uchyloval po zbytek doby. S takřka každou misí bylo třeba vymýšlet nový postup, neb hra často střídá prostředí a pravidelně představuje jak nové jednotky, tak všemožné nové elementy na mapách, které vždy trochu zamíchají kartami.
Původní trojici pěšák-jezdec-lučištník v čele s mocným generálem, který v úvodu každého klání medituje v zadních řadách a sbírá HP, postupně doplňují čarující mnichové, příkré útesy, trnitá křoví nebo nevyzpytatelní duchové a bohové. Na pětihodinovou tahovku je to tak akorát, ale namítat, že Skulls of the Shogun je krátké, by bylo kontraproduktivní, protože při delší herní době by se se současnou adekvátní nadílkou obsahu ohrálo.
Poněvadž hra musí fungovat i na mobilních zařízeních, nečekejte tu žádné obří střety, přesto tu najdete i triviální systém sbírání surovin (rýže, samozřejmě) a vyvolávání nových kostlivých jednotek. Záhy se však ukázalo, že nesympatické omezení v podobě pěti rozkazů na jeden tah fakticky potírá smysl tvorby nových poskoků, neb s nimi není jak nakládat. Lavinovou taktiku sovětské armády zde tak neužijete.
Vendetta v očistci
Zde se můžeme vrátit k oněm Advance Wars. Také vypadaly roztomile a dětsky, také uměly potrápit, zvláště v druhé polovině. Zde se jede podle stejného scénáře. Díky bohu za četné checkpointy, které v tahovkách nebývají zvykem. Grafické zpracování je tedy možná triviální a komiksové, ale skvěle plní účel posmrtné grotesky ze Země vycházejícího slunce. Skulls of the Shogun tak ve výsledku umí kolikrát i rozesmát, když vypráví příběh generála Akamota, který po smrti skončil v očistci a měl čekat půl milénia na rozhřešení. Frontu rázně odmítl, začal verbovat kostlivé samuraje a jal se postupovat vpřed na vlastní pěst, jen aby záhy odhalil zradu ve vlastních řadách.
A co se dělá se zrádci? Sní se jejich lebky! Nebo aspoň tady. Skulls of the Shogun přináší několik vlastních zajímavých nápadů a zdejší systém vylepšování jednotek mezi ně patří. Po každém padlém vojáčkovi zůstane lebka, kterou může vaše jednotka zbaštit, permanentně tím navýšit své zdraví a zvládne-li to třikrát, převtělí se do silnější, démonické podoby. Z hlediska taktiky to má dalekosáhlý efekt. Párkrát se mi vyplatilo obětovat polovinu své armády, zatímco druhou polovinu jsem opatrně krmil a záhy s ní zdolal několikanásobnou přesilu, která ze sebe ochotně nechávala uzobávat. Umělá inteligence se holt občas trochu zakucká, byť po většinu času je zdravě agresivní.
Jedna dávka
Po dohrání kampaně má člověk dost, ale z dlouhodobého hlediska zamrzí, že je velký problém smočit se ve vodách multiplayeru. Ani jednou jsem se s nikým nespojil, neb nebylo s kým. Přesto je hodné zmínky, že Skulls of the Shogun umí multiplayer napříč platformami formou šachového posílání si tahů (po každém tahu oponenta přijde upozornění e-mailem), jenomže opět nebylo s kým.
Živého kolegu s vlastní kopií jsem po ruce také neměl a tak jedinou možností dalšího nášupu bylo zopakování kampaně a třeba plnění speciálních výzev za zlaté lebky (dokončit misi bez ztráty jednotky, nasbírat aspoň 1000 rýže atd.), což už hraničí s nenápaditým natahováním hrací doby. Opravdu velcí fanoušci si k tomu pak mohou pustit vývojářský audio komentář. To už ale přenechám jiným. Jeden průchod posmrtnou kampaní Skulls of the Shogun byl tak akorát - zábavný, vtipný, mnohdy i originální, ale také občas frustrující.
