Studená válka na dohled
Přestože je to jasně položená a ve své podstatě jednoduchá otázka, Sniper Elite V2 na ni nedokáže jednoznačně odpovědět. Vývojáři totiž hru poskládali z několika rozporuplných ingrediencí, které ve výsledku rozhodně nemusíte bezproblémově strávit. Tou lepší je překvapivě příběh. Hra vypráví o konci 2. světové války, kdy Němcům regulérně teklo do bot a Rusáci začali věšet rudé vlajky po celém Berlíně.
Jenže u toho se nezastavili – soudruhům se zachtělo také německé technologie, která by se jim hodila v nadcházející studené válce, a tak se začali zajímat vědce a jejich rakety V2. Náš sniper má ony klíčové vědce odstranit, aby neskončili ve špatných rukou a neohrozili tak rovnováhu sil v nadcházejícím konfliktu.
Uznávám, že to není kdovíjak hluboká a propracovaná zápletka, ale vzhledem k dané problematice se drží nadstandardu, který si „skoro“ nehraje na hollywoodské kýče. Navíc se vše odehrává v kulisách konce jedné války s vidinou bezprostředně hrozící války nadcházející, což se nestává v každém druhoválečném titulu.
Nastavení celé situace vám také zaručuje, že se ocitnete hluboko v nepřátelském území, kde vám půjdou po krku nejen Němci ale i Rusové spolu se všemi hračkami, které jim na konci války zbyly. Sbalíte si tedy svou věrnou pušku a náboje, do kapes nastrkáte miny, granáty a další matroš a vyrazíte na lov nejlepších německých mozků.
Svázané ruce sniperovy
Ke sniperské práci samozřejmě patří taktický přístup, zneužívání prostředí ku svému prospěchu, kladení pastí a pokud možno tichá likvidace nepřátel. K tomu všemu většinou potřebujete otevřené mise (koncepčně i prostorově), které vytvořit ve válkou zničeném Berlíně a jeho okolí přece nemůže být problém. Bohužel pro vývojáře z Rebellionu byl.
Skutečně otevřených misí ve hře totiž není snad ani polovina, ten zbytek jsou jen poněkud zeširoka pojaté koridory. Nezřídka se mi stávalo, že i když jsem hledal nějakou taktickou pozici k likvidaci nepřátel, narazil jsem na nepřekročitelné sutiny nebo zavřené dveře. Velkou část hry proto strávíte v podstatě tak, jak autoři chtěli a jen málokdy vám dají možnost skutečně si v okolí s nepřáteli hrát. Výsledkem toho je, že sice jste sniper, ale hrajete akční hru, kde hlavní hrdina nese sniperku a likviduje nepřátele z trochu větší dálky. Tedy až na pár misí, v nichž se ocitnete v uzavřených prostorách.
zdroj: Archiv
Právě v interiérech také využijete i další vybavení mimo sniperky, které si s sebou nesete (samopal, pistole, nášlapné miny a další). Autoři však jakoby nechtěli, abyste hráli akčním způsobem, takže vám využití dalších zbraní znesnadní. Nábojů do samopalu je po čertech málo, a jakmile je vysypete do nepřátel, v podstatě už máte na blízká střetnutí třetího druhu jen pistoli.
Do vašeho Thomsona se náboje objevují jen zřídka, a pokud zkusíte ukrást samopal nepřátelský, narazíte na fakt, že z každého padlého protivníka vydolujete zhruba dva až pět nábojů. Což při přesnosti s jakou váš hrdina míří nestačí ani na trefení vrat. Na jednu stranu vás tedy hra do těchto interiérových sekcí sama nahání, ale pak vás v nich nechá trpět s několika náboji. Tento schizofrenický design rozhodně zábavě nepřidává, maximálně vede k prachobyčejnému naštvání.
Abych ale hře jenom nekřivdil, tak musím podotknout, že když vám doslova vnutí otevřené prostory a nechá vás jet dle vlastního plánu, budete se povětšinou výborně bavit. Konečně totiž ochutnáte pocit osamělého vlka, který se musí neviditelně pohybovat okolo svých budoucích cílů a hledat nejvhodnější místo pro akci. Tedy, tohle nadšení potrvá do té doby, než vás začne otravovat umělá inteligence.
Podvodníci
Jednoduše řečeno – Rusáci i Němci jsou blbí. Blbí do takové míry, že aby z nich autoři udělali schopné protivníky, museli je naučit podvádět. V praxi to znamená, že každý druhý německý Sauerkraut vás dokáže na sto metrů trefit samopalem, kdežto vy musíte pečlivě mířit optikou; a jakmile vás jednou najdou, všichni o vás vědí. Jednou se mi dokonce stalo, že se našly dvě mrtvoly, které jsem vyrobil v prvním patře domu, úrovní se roznesl poplach a do dalšího patra, kde jsem byl schovaný a nikdo mě tam neviděl, se okamžitě ze všech stran začala opírat palba.
Hned několikrát jsem se dlouho schovával před střelbou a pečlivě hledal onoho opovážlivce, co si dovolil mým směrem namířit zbraň, abych následně zjistil, že ho ani najít nemůžu. Fritz totiž stál například na druhé straně náměstí před hromadou sutě, skrz kterou ho nebylo vidět – on ale „viděl“ mě, a tak do ní vyprazdňoval jeden zásobník za druhým, jako by se nechumelilo. Nemluvě o tom, že občas vás protivník zahlédne, i když k vám stojí zády, a tank vidí dozadu standardně, takže se za ním neproplížíte.
Pak jsou zase situace, kdy vojáci dřepí uprostřed silnice a nechají se zabít ; stojí vedle těžkého kulometu s rukama v pozici nesené zbraně a nic nedělají; neutíkají od granátu, pouze řvou; nebo nabíhají po jednom do stejného místa a následně umírají.
Efekty nadevše
Na druhé straně je ale potřeba zmínit, že se najdou i místa, kde se AI chová relativně normálně. Jinými slovy vás nepřátelé nevidí, a proto se rozmísťují po mapě a hledají vás. Jakoby už tento samotný fakt nebyl dostatečně radostný, ještě lepší pocit můžete mít, když po úrovních rozmístíte pasti, a pak už jen sledujete, jak se do nich chytají. AI ale celkově podává velmi nevyrovnané výkony, což je charakteristické pro celou hru.
Když už jsem ale nakousl tu škodolibou radost, rovnou musím dodat, že pokud se něco Sniper Elite V2 daří na jedničku, je to evokace pocitu z dobře zasazené rány puškou. Pokud střílíte normálně skrz optiku, většinou se nic neděje. Jakmile ale použijete před střelbou místní verzi zpomalování času, po výstřelu obvykle kamera následuje kulku, a buď vám ukáže v bleskovém úderu, jak provrtala váš cíl, nebo před ním naopak lehce zpomalí a nabídne vám rentgenový náhled toho, jak projektil proráží jednotlivé kosti a orgány, než v zápětí zdeformovaný vyletí ven.
Pohled je to značně brutální ale zároveň nesmírně efektní a do jisté doby i míry vám může vykompenzovat fakt, že hlava, kterou jste právě labužnicky prostřelili, byla ve skutečnosti prázdná. Jako jistá náplast by mohla posloužit také kooperace nebo standardní hra více hráčů, protože jsem ale recenzoval hru před vydáním, nebylo možné je otestovat (hodnocení se tedy váže výhradně k singleplayeru).
Požitkářství jde samozřejmě ruku v ruce s grafikou, která rozhodně svými modely, texturami a efekty neurazí – ale zároveň nejde kvalitativně výš. Jsou zde místa, která mají téměř hmatatelnou atmosféru, a pak místa, jež jako by někdo zapomněl dodělat.
Pouze fungovat nestačí
A tak by se vlastně dal Sniper Elite V2 shrnout. Je to hra, která dělá spoustu věcí - někdy dobře, ale až příliš často moc ne. V jádru „pouze funguje“, a pokud od ní čekáte tupou akci, při níž si zastřílíte na dálku a užijete si při tom spousty krvavých efektů, mohla by se vám líbit.
Pravdou ale je, že k zážitku elitního snipera v akci vás moc nepřiblíží, v tomhle se s jedničkou nemůže rovnat. Jakmile se prozradíte, takřka vždy se octnete v situaci, kdy musíte všechno živé postřílet, než dostanete další šanci na utajení, což se s časem stává velmi stereotypní až nudnou rutinou – obzvláště s přihlédnutím ke kvalitám umělé inteligence.
