SoulCalibur V - recenze
7/10
zdroj: tisková zpráva

SoulCalibur V - recenze

1. 2. 2012 3:30 | Recenze | autor: Václav Rybář |

Na západ od Plzně a na východ od Mongolska se na nový SoulCalibur velmi netrpělivě čekalo. Ale ve středu Evropy? O tom třetím vzadu za Tekkenem a Street Fighterem se v českých obývácích nikdy moc nemluvilo. V Evropě frčela krvavá jatka z Mortal Kombatu a SoulBlade (konec devadesátek), zatímco pozdější SoulCalibur stál neférově v ústraní.

Přitom tahle japonská série nabízí parádní grafiku a především souboje výhradně s použitím zbraní. Hodně velkých zbraní - mečů, seker, řemdihů, tyčí a dalších WS kráječů. Ozbrojeným střetům odpovídalo i celkem unikátní ovládání a potřeba přistupovat k mlácení trochu takticky. Zvlášť u nejnovějšího pokračování vám dá hra dost důrazně najevo, že časy bezhlavého mydlení do čudlíků jsou už dávno pryč.

Inspirace je nejvyšší formou poklony

Poslední "velký" SoulCalibur (čtyřka) vyšel takřka před čtyřmi lety a od těch dob uběhlo v bojovkovém potoce sakra hodně vody. Není divu, že se autoři snaží zameškanou látku rychle dohnat a k osvědčenému systému přidávají pár novot - prolamovat soupeřovy útoky lze snáz (ale něco to stojí), každá postava má boostované kombo a smrtící úder, samozřejmě obojí odvislé od speciálního nabíjecího baru, a mnohem víc než kdy dřív záleží na timingu a pozici vůči soupeři.

Z poskakování kolem protivníka se tak definitivně stávají hyperaktivní šachy, tím spíš pokud započítáme nemalou šanci, že se vám povede soka včasným úkrokem obejít a vykopnout z ringu. Kombinace aktuálních trendů a staré mechaniky dává dohromady zatraceně robustní systém, který jde ale tak trochu proti autorským prohlášením z tiskových konferencí.

Úpravy prý byly nutné zejména proto, aby se SoulCalibur otevřel novým hráčům. Právě ti však budou semleti hybridním ovládáním a totální absencí pomocné ruky. Tým se tak moc soustředil na vychytávání jemných nuancí pro veterány a pamětníky, že úplně zapomněl, co se děje za okny. Totiž že už nejsou devadesátá léta a user-friendly koncept přestal být jen prázdným marketingovým pojmem. Při současné kadenci zásadních titulů prostě hráčům musíte trochu vyjít vstříc. Jinak prostě půjdou jinam. Tady ovšem spaní na vavřínech teprve začíná.

Naleštěné vakuum

Popíchnutí s devadesátkami se týká hlavně uživatelského rozhraní, ostatně při pohledu na obrázky a videa si nelze nevšimnout, že hra vypadá sexy. Blyštivá brnění, lesknoucí se meče, spousta vizuálních efektů pokaždé, když kov narazí na kov a množství detailů v designu arén dává tušit, že někteří zaměstnanci si plat zasloužili. Návrháři hlavního menu, výběrčí fontů a scenáristé to ale rozhodně nebyli.

Sólo kampaň je neuvěřitelně prázdným počinem a dá se skoro říct, že i ztrátou času. Děj je prezentován kombinací zběsilých črtanců a kratičkých renderovaných sekvencí, ale moc moudří z něj nebudete ani v případě, že znáte starší charaktery, jejichž děti se tu znovu setkávají s tajemnými meči osudu... bla, bla, bla. Většinou mám tohle dějové předivo rád, ale tady působí vypravěč tak znuděně, že všem brzy dojde, jak moc jsou béčkové dialogy jen předehrou k dalšímu souboji.

Off-line módům naštěstí trochu zvedá reputaci varianta Quick Battles, ve které na vás počítač posílá náhodně vygenerované protivníky, jenž mohou mít díky schopnému editoru postav velmi rozličné designy (afrosamurajové, brčálově zelení manekýni, kutálející se diskoještěrky atd.), ale jejich bojový styl je omezen na existující základní soupisku třiceti postav, takže se to stejně rychle okouká. Dalším trumfem je Legendary Souls, ve kterém vám zatopí známé postavy s trochu vylepšenou výbavičkou. Do těchto komnat vstupujte jen po důkladném tréninku, jinak vaše ego utrpí nejeden šrám.

zdroj: Archiv

Tu máš mrkající meč a plav!

Obří rumpál s okem Sauronovým, který v rukou svírá Nightmare je pouze jedním z designových klenotů, které tuhle hru činí výjimečnou. Přes určitou strnulost v konceptu (opakující se arény, hlášky a gesta bojovníků) se s trochou trpělivosti dostanete do fáze, kdy kolem vás budou hodiny proplouvat nerušeně a na vašem kontě budou desítky (snad vyhraných) zápasů.

Jakmile si najdete tu správnou postavu, naučíte se základní triky a narazíte na internetu nebo protější straně gauče na tu správnou nemesis, všechno do sebe zacvakne. Jen málokterá bojovka nabízí při úspěšném úkroku a nasazeném kombu takové uspokojení. Tady se laboruje s desetinami vteřin a všechno se musí plánovat tři chvaty dopředu, jinak to schytáte do ksichtu mečem naplocho. Jenže právě komplexní, trochu do sebe zahleděný systém, trpí nedostatkem otevřených náručí.

Tréninkový mód je spíš neobratným nástrojem pro debugové odborníky, z loadovacích obrazovek na vás vykukuje spousta ikonek a statistik, jejichž význam zůstává laikům utajen, a i když se i obtížnější komba spouští u většiny postav shodným způsobem, drobné finty jako je prolamování krytu, mid-air komba nebo řetězení komb různé intenzity, vám tu nikdo neukáže. Chybí tu zkrátka tvrdá ruka, ale zároveň i zábava. Jen si vzpomeňte na ty kýble příběhové omáčky v posledním Mortal Kombatu. Oproti němu má SoulCalibur vyloženě studený čumák. A to určitě nebylo záměrem tvůrců, kteří jdou svým ovečkám v jiných ohledech vyloženě na ruku.

Hádej, kdo přijde na večeři...

Stejně jako v předchozích dílech se i tentokrát našel prostor pro nějaké to hostování. Po Linkovi ze Zeldy nebo Kratovi z God of War a návštěvě ze Star Wars dorazil Ezio Auditore z Asssassin´s Creed. Do party obrněných pořezů a vyznavačů chladné oceli docela hezky zapadá, nedisponuje nefér výhodami, ale jeho pohyby zároveň nepostrádají osobitost. Zkrátka dobře odvedená práce a zdaleka ne jediné překvapení, co se týče bonusových postav.

Tahle pomrknutí ale vážně oceníte až ve chvíli, kdy budete v plném bojovém módu. Kdyby vám počítačová inteligence neposkytovala tu pravou motivaci (zásekové duely se dají "obejít" dočasným zvolením nižší obtížnosti), nezbude než vyrazit na internet - první a poslední baštu opravdových bijců.

zdroj: Archiv

Není kamarád, jako kamarád

Online hra funguje na jedničku a skoro lze autory podezírat z toho, že singl mírně odflákli právě proto. Na rozdíl od 3D stříleček se ale pořád najde v případě bojovek dost lidí, co dají přednost skupinové pařbě u jedné telky. Právě proto chatrný tréninkový modul a slabou kariérou nelze jen tak přehlížet.

Stokrát můžeme pochválit vylepšený editor postav, zaručující, že v online bitkách potkáte opravdové exoty, stejně jako herní mechaniku, která nechá vzpomenout na extrémně vytuněné poslední díly Virtua Fightera, ale... kde je mu vlastně konec? Utopil se sám v sobě neustálým vylepšováním pátého dílu. Bylo by nemilé, kdyby SoulCalibur skončil podobně a vytratila se z něj kvůli honu za dokonalou bojovkou veškerá zábava.

Pětka je tak trochu varovným prstem, i když svou pozorností k detailům podkuřuje skalním fanouškům a oslňuje líbivou grafikou. Nenechte se zmást metodou cukru a biče a chtějte víc. Nebo si před úvahami o koupi zajistěte jednoho, dva boxovací panáky. Až s kámošem, co na vás chrlí nadávky z protějšího rohu gauče a celonoční zásobou jídla a pití totiž tahle hra dostává smysl. A taky nový rozměr, v němž spolehlivě utichnou i ty největší výtky.

Verdikt:

Dobré zboží se prodává samo, ale v tomhle případě měli autoři už mírně obnošenému konceptu pomoci trochu více, než jen zkopírováním všeho dobrého ze Street Fightera. Chceme lepší péči pro zelenáče, víc bonusového obsahu a trochu čerstvé šťávy. SoulCalibur je daleko od sestupu do druhé ligy, ale na play-off to tentokrát moc není. Jistá koupě pro fandy série, ostatní mohou v klidu čekat na all-star mainstream v podání Street Fighter x Mortal Kombat.

Nejnovější články