Když jsem viděl asi desáté video ze Spec Ops: The Line, kde jsem většinou ignoroval náznaky toho, že tohle nemusí být tak jednoduché, měl jsem celkem jasno, co mě čeká. Ne, že bych to hře měl za zlé, dneska je prostě standard jinde a jak všichni víme, tenhle standard se prodává nejlépe ze všech. Jenom jsem u několika článků vyslovil myšlenku, že tahle hra by určitě fungovala lépe, kdyby to byl horor. S vědomím, že je to věc, kterou mi samozřejmě nikdo příčetný v oddělení vývoje AAA her nesplní. Ale pak přišli kluci z Yager Development, kteří za hrou stojí, vzali Spec Ops a narvali mi hru do mozku takovým způsobem, abych si to pamatoval ještě pár let.
Povinnost volá na bojiště
Neudělali to samozřejmě hned. Když jsem na začátku sestřeloval vrtulníky z jiného vrtulníku, když jsem se proplétal mezi auty, střílel chlapíky s kalašnikovy a moji dva parťáci kolem sebe házeli klasické drsňácké hlášky, bylo mi jasné, že jsem měl pravdu. Takže jsem se ani nějak moc o kapitána Walkera, hlavního hrdinu a velitele Delta týmu, nestaral.
Co jsem potřeboval vědět, mi pěkně hra odvyprávěla s předstihem. Dubaj, mamonářskou perlu uprostřed pouště, nakonec ta poušť definitivně udolala. Příroda si řekla, že má dost těch umělých ostrovů a pískolamů a jednoduše se rozhodla město vzít zpátky do své prašné náruče. Nepřišlo to náhle, a tak se podařilo většinu obyvatel evakuovat.
Plukovník Konrad, Walkerův vzor a dobrý přítel, nakonec evakuaci nezvládl a zůstal v pískem terorizovaném městě i se zbytky 33. armádního pluku. Pak se odmlčel a na Walkerovi a jeho týmu je zjistit, co se stalo, a pokud možno přivést Konrada domů. Jenže s prvním útokem ozbrojených místních obyvatel a s prvním humvee plným mrtvol se začne objevovat něco, co není úplně v pořádku a podle odhadovaného plánu.
Průzkum ve městě duchů a ďáblů
Spec Ops: The Line je střílečka z pohledu třetí osoby a má všechny náležité propriety, jaké byste od takové hry čekali. Systém krytí, tři druhy granátů, možnost táhnout sebou dvě zbraně, základní povely pro své parťáky. Nic extra, čím byste udělali díru do světa her, ale zároveň poctivě odvedené řemeslo, které nemá nějaké ty díry v systému.
Dokonce bych řekl, že je hra příjemně těžká. Nepřátelská AI není zrovna z nejbystřejších, ale nahrazuje to agresivitou a schopností využívat převýšení. A umělá inteligence spřátelená funguje také solidně. Navíc, ačkoliv hrajete za hrdinu, nehrajete za HRDINU. Walker toho ani na střední obtížnost moc nevydrží a pokud si nedáte pozor, ani nevíte jak, už nahráváte nejbližší checkpoint. Nečekejte nějaké pomalé „hmmm, někdo na mě střílí, kdepak je... tak já se tam vydám“. Tady si špatně odhadnete prostor, který musíte přesprintovat do nejbližšího krytu a jste v háji.
zdroj: Archiv
Vyplatí se proto správně číst situaci, dobře používat parťáky, granáty (konečně má smysl flashbang, který vám dá právě ten potřebný čas na přesun) a samozřejmě prostředí. Písek je, většinou, váš kamarád. Někdy vám náhlá bouře poskytne kryt, někdy můžete protivníky zasypat tunami písku prostřelením skla, na němž se sypká smrt nachází. A navíc to krásně vypadá!
Spec Ops: The Line opravdu překvapuje úžasnou stylizací prostředí, filtry i nasvícením. Vytváří uhrančivá dramata i bez hororových výjevů (a na ně dojde také), kdy proti sobě klade absurdní luxus bohatého města se všemi těmi serepetičkami, které byste zde čekali a brutalitu písku či pouště, která tohle vše pohlcuje. Ale hlavně hra nezapomíná do mixu přidat to nejhorší, brutalitu lidskou. To vše pak doplňuje skvěle zasazená hudba, která není orchestrální. Možná šílený DJ vám totiž celou anabází Dubají vyhrává a perfektně tím doplňuje celkovou atmosféru bizarnosti a absurdity hraničící s šílenstvím. A tím se dostávám zpátky k ději...
Cesta do prohnilého srdce války a lidství
Pokud jste četli Conradovo Srdce temnoty (ne, to není náhodná shoda jmen) a viděli Apocalypse Now, máte už celkem jasno, jakým směrem se tahle hra vydává. Víc vám vlastně neřeknu. Nemůžu a nechci, protože příběh je tady to klíčové, to hlavní. A každé jeho zrnko hraní obohacuje. Právě příběh a atmosféra vás táhne vpřed, ne vcelku průměrný systém boje. Je to Walkerova cesta za záchranou Konrada a zároveň jeho cesta skrze peklo lidské brutality. Ano, pojem peklo se tu dá bez ostychu použít.
Spec Ops se zvysoka vysmívá takovému Dante's Inferno, které si jen omalovánkově hraje na peklo. Kdepak, tady se jde k jádru věci, lidskému srdci, hlavě, duši. Ještě více se ale vysmívá současným válečným střílečkám. Těm s hrdinnými příslušníky Delty, SAS, Specnaz, čehokoliv. Těm, které se vás snaží šokovat trapnými pokusy, jako je slavná účast na masakru na moskevském letišti, nebo ještě trapněji tím, že vás nechají hrát chvíli za otce holčičky, kterou zabije výbuch.
Spec Ops vás vezme a vymáchá vám obličej v seškvařeném lidském mase, vykoupe vás v krvi a nechá naslouchat kvílení umírajících. Mohu zodpovědně říci, že jsem se snad nikdy necítil u hry tak odporně pošpiněný, jako při místním seznámení s bílým fosforem.
Tak trochu moc hrdinský styl
A právě proto, že je celá tahle cesta do zatracení tak pekelně působivá, nemůžu autorům odpustit několik věcí. Tou první je samotná akčnost hry. Nejde o to, že akce po čase zevšední, začne se opakovat a sama sebe vykrádat. Je právě příliš taková... cool. Walker do krytu sklouzne cool stylem, ve třech pobije s kolegy „cool“ množství vojáků (i když to je příběhově odůvodnitelné) a celkově akce v mnoha momentech nekoresponduje s poselstvím příběhu a událostí. Kdyby se ubralo na počtu nepřátel a dal se větší důraz na taktiku, byl by ponor do monstrózity války a lidské duše ještě působivější.
Mimochodem, tohle je snad jediná hra, u níž budu bránit její délku. Kampaň projdete zhruba za šest, sedm hodin a věřte mi, není to málo. Pro celý příběh a stylizaci by jakékoliv natahování bylo krajně kontraproduktivní. Zde vše graduje jak má, což přináší ten správný účinek. Pokud si chcete hraní natáhnout, zvolte si nejvyšší obtížnost. Ono to prospěje atmosféře, protože si pak opravdu dáte pozor na každý krok. Navíc, vzhledem k tomu, že je tu pár odlišných zakončení, budete mít chuť si celou hru projít znovu – a nejen kvůli tomu, ale to bych zase prozrazoval něco ze zápletky, což je v tomhle případě opravdu hřích (i nad screenshoty jsem strávil půl hodiny, abych něco neproflákl).
Další lehká výtka směřuje k PC portu. Ne, nebojte se, žádné monstrózity se nedějí. Dá se však říct, že je hra zbytečně náročná na hardware. Ano, vypadá skvěle, ale v tom problém není. Na stroji, který zvládl na maximum i Battlefield 3, se mi výkon Spec Ops (také na maximum) ve větších přestřelkách propadl až na 10-15 snímků za sekundu. Je tedy rozumnější jít trochu dolů s nároky, což mi vyneslo 30 - 40 FPS a hra přitom vypadala pořád dobře. Dodatečná péče ze strany studia je ale v tomto ohledu na místě a pro jistotu si před koupí určitě zkusit demo.
Viděl tolik hráčů, až zamrzl
Další technické problémy se týkají multiplayeru. Za ten už nese odpovědnost jiné studio (Darkside Game Studios) a je to vidět. Bohužel, navzdory vší snaze nemohu momentálně vynést jasný verdikt nad multiplayerem. Prvním důvodem je jeho nestabilita. Z asi osmi pokusů mi hned třikrát hra zamrzla a musel jsem ji vypnout a znovu nahodit. Velmi často na vás rovněž skočí nepříjemný lag.
Druhým hlavním důvodem je ale samotný charakter multiplayeru. Je vidět, že si vývojářský tým dal za cíl udělat dobře strukturovanou střílečku se spoustou povolání, perků a zbraní a nenechal se ovlivnit primárním tématem kampaně. Rozhodně tu cítím solidní potenciál, ale... Bojím se, že se nenajde dost lidí na hraní, což je u podobně příběhově zaměřených stříleček dosti častý neduh - pokud to není Call of Duty.
zdroj: Archiv
Zatímco takový Ghost Recon: Future Soldier předkládá hráči kampaň jako předehru ke kvalitnímu multiplayeru, Spec Ops: The Line stojí v první řadě na kampani a jejím obsahu. Multiplayer je zde proto, že to někomu přišlo jako nutná součást každé střílečky. Přesto je potěšující, že se nad multiplayerem někdo zamýšlel. Nápady s různými classy, které vytváří pomocí perků buffy pro spojence a debuffy pro protivníky, stejně jako zakomponování prostředí do jednoho, jinak standardního módu, jsou sympatické.
U takovýchto her je vždy otázkou, zda se vytvoří dostatečná komunita i v multiplayeru. Každopádně se ale hodlám za týden až dva znovu na mulťák podívat a posoudit, jak technickou stránku hry, tedy zda byly odstraněny ony nepříjemné chyby, tak i komunitu. Bude dost velká? Budou tvůrci o multiplayer pečovat? Neobjeví se v systému povolání a perků nějaká závažná chyba? To bohužel nezjistíte za den ani za tři. Momentálně ale mohu říct jedno – pokud odhlédneme od oněch technických problému, diverzita povolání a možnost modifikace loadoutů vašeho svěřence dávají i hře více hráčů solidní potenciál.
Proti všem a mainstreamu navzdory
Nakonec se musím autorům omluvit. Čekal jsem další prefabrikovaný příběh o hrdinných vojácích. A i když se začaly objevovat indicie, že to zkusí tak trochu jinak, pořád jsem nevěřil. Upřímně řečeno jsem si totiž nedokázal představit, že by si někdo dovolil vytvořit takovouto hru. Spec Ops: The Line nejde jinou cestou než Battlefield, Call of Duty, Medal of Honor, Crysis, Homefront a další. Ne, tahle hra jde cíleně proti nim.
Někdy by to mohla činit lépe a obratněji. Celý akční systém by mohl být více ukotven v realitě, mohl by nabízet to, co příběh, tedy reálnější pohled na válku. Na druhou stranu vám ale tenhle systém neklade do cesty překážky. Neotravuje vás. Možná vám sem tam přijde toho střílení moc, ale ne natolik, abyste se nudili.
Pravda, být tenhle akční systém pořádně překopaný dle výše zmíněných připomínek, skoro bych tu mluvil o jedné z nej her roku. Takhle mluvím o jednom z nejpůsobivějších příběhů, které si někdo dovolil do válečné střílečky dát a musím za to tvůrcům zatleskat. Jen se bojím, že jim nezatleská mainstreamový hráč, který nedostane "cool" válku. Samozřejmě, komu jde jen o akci a příběh moc nevnímá, pro něj asi ani nemá smysl tenhle titul kupovat.
P.S. Pokud jste tak ještě neudělali, nedívejte se na příběhové trailery, zvláště ne ten poslední!
