„Co se stalo?“ zeptal jsem se zděšeně Eda. „Nevím. Chytal jsem ryby, když jsem za sebou zaslechl mručení. Ohlédl jsem se a viděl tohohle smraďocha, jak s nataženýma rukama běží ke mně. Než jsem se nadál, tak se do mě pustil. Bylo to těsný. Díky kámo.“ odvětil poplašeně Ed.
Pátrání v kempu
Dohodli jsme se, že se na to půjdeme zeptat vedení místního kempu. Už cestou jsme ale pochopili, že se muselo stát něco strašnýho. Smraďoši byli úplně všude. Vylézali z lesů, bezcílně bloudili po okolí, a jakmile nás zahlédli, okamžitě se za námi rozeběhli tím nejrychlejším tempem, jaké může poloshnilá osoba nasadit. Trhavé pohyby, které předváděli při svém klopýtání, byly docela komické, jenže my jsme věděli, že nám jde o život. Nechtěli si hrát. Měli hlad. A jejich potravou bylo čerstvé maso, tedy my.
Vedení kempu troubilo na poplach. Byli napadeni. Pověřili nás, abychom prohledali přilehlé okolí a podívali se po zbylých přeživších. Vylezli jsme na rozhlednu, do ruky vzali dalekohled a zmapovali okolí. V kempu nezůstal naživu vůbec nikdo. Až u řeky jsme objevili Mayu. Zuřivě se bránila hordě smraďochů. Přišli jsme akorát včas. Byla strašně vystresovaná. Její rodina byla mrtvá a ona jediná útok přežila. Maya se s námi spřátelila, a tak jsme byli už tři.
Když jsme se vrátili do kanceláří v kempu, už tam nikdo nebyl. Buďto je tahle monstra napadla a zabila, nebo před nimi museli utéct. Ať tak nebo tak, usoudili jsme, že tady se pomoci nedočkáme. Vybavili jsme se proto vším, co nám mohlo pomoci – zbraněmi, léky, jídlem a vydali jsme se přes most do nedalekého městečka, které jsme objevili na mapě oblasti.
Cesta do Spencers Mill
Asi vám nemusím vyprávět, že šlo o náročnou cestu. Most byl svržený a museli jsme to vzít korytem řeky. Bylo jich tam hodně. Myslím těch smraďochů. Ale jelikož jsme byli tři, nakonec jsme to zvládli. Když jsme se dostali na druhý břeh, na moje PDA se ozvala Lily Ritter. Neptejte se, jak se jí to povedlo. Nejspíš v tom měl prsty náš strážný anděl.
Lily nám sdělila, že se s hrstkou dalších přeživších nachází v kostele v městečku Spencers Mill. Vzali jsme první opuštěné auto, na které jsme cestou narazili a bez váhání tím směrem vyrazili. Až na místě mi došla vážnost celé té situace. Město bylo úplně zamořené. Vláda byla netečná a nechala nás na holičkách. Museli jsme se o sebe postarat sami. Problém byl v tom, že jich byli tisíce, zatímco nás bylo zatím jen šest.
Kromě toho jsme potřebovali suroviny, abychom mohli rozvíjet náš skrovný úkryt. Chybělo nám navíc jídlo, zbraně a léky, které by vyléčily zraněné přeživší. I Eda jedna ze zombie napadla a nemoc postupovala velice rychle. Kdybych se nevydal do ulic, brzy by zemřel. Všechno šlo ráz na ráz.
Domluvil jsem se s Lily, že mi bude přes vysílačku dávat informace o nastalé situaci a vyrazil jsem ven. Sháněl jsem všechny důležité suroviny. Kromě toho jsem se snažil pomoci ostatním přeživším, se kterými Lily občas navázala radiové spojení. Taky jsem se začal pídit po tom, co se to vlastně stalo. A v neposlední řadě jsem se snažil o rozvoj naší komunity. Došlo mi, že čím víc nás bude, tím lepší podmínky pro život si můžeme připravit. Vydat se zamořenými ulicemi na vlastní pěst zkrátka nepřicházelo v úvahu.
Přeživších nebylo mnoho. Někteří se rozhodli přestěhovat do naší komunity, jiní se zase vraceli k té svojí – alespoň do doby, než jsem si získal jejich důvěru. Jakmile jsme se spřátelili, byli svolní mě občas vystřídat, abych si mohl odpočinout nebo se vyléčit. Přišlo mi to vhod, jelikož jsem často přišel k újmě a na to, abych se dal dohromady na místě, jsem neměl zrovna moc prostředků. Léky byly poměrně nedostatkové zboží, stejně jako všechno ostatní.
První stěhování
Časem se naše komunita rozrostla na rovných 14 členů. Kostel už pro nás začínal být příliš malý. Krom toho jsme už vydrancovali okolní městečko a všechny potřebné suroviny pro nás byly příliš daleko. Zásobovači, které jsem posílal vyzvednout nalezené zásoby, se stále častěji dostávali do nesnází a volali o pomoc, když se dostali do spárů skupiny zombie. Většinou jsem na místo přijel včas, jenže jednou se mi to nepodařilo. Zabral jsem se hluboko do svých myšlenek a neslyšel volání o pomoc. Byla to Maya. Počínala si hodně statečně a dlouho se držela, jenže zombie ji nakonec přemohly. Kdybych se tak na cestu vydal o pár minut dřív…
Po smrti Mayi šla veškerá nálada naší komunity do kopru. Lidé byli vystresovaní, nechtěli spolupracovat. Rozhodila je i taková maličkost, jako že kolem domu prošla horda zombie. Snažil jsem se je povzbudit, každého zvlášť. Trošku to pomohlo, ale ne moc. Kromě toho nám docházely zásoby. Takže přesun do jiného města byl správný. Vytipoval jsem několik baráků, které by se pro nás hodily. Většina z nich byla příliš velká a vyžadovala spoustu úprav, na které jsme neměly dostatek materiálu. Jeden z domů byl zase příliš malý, takže bychom se do něj všichni nevešli. Ale pak jsem narazil na něco přesně pro nás. Residence v sousedním městě byla ideální. Zavelel jsem tedy k přesunu.
Díky dostatečným zásobám materiálu jsme se pohodlně zabydleli. Postavili jsme si dílnu, díky níž jsme mohli spravovat auta. Taky jsme si vybudovali hlídkovou věž, z níž strážní stříleli zombie, co se potloukaly kolem. Měli jsme i zahrádku, kde jsme pěstovali zeleninu, lékařský stan, který nám pomáhal léčit naše zranění, spací místnost, kde jsme odpočívali a knihovnu, díky níž jsme se rychleji zlepšovali v boji a tak podobně.
Nálada naší komunity se pomalu začala lepšit. A jelikož se k nám zanedlouho přidal šikovný kuchař, který byl schopný vařit vydatnou stravu a v okolních barácích jsem našel spoustu potřebných surovin, které jsem pravidelně nosil domů, všechno šlo ještě rychleji. Vzkvétali jsme. Přesun komunity na nové místo se ukázalo jako správný nápad.
Pohled z druhého břehu
Pokud se vám zdá, že tu odříkávám pevně a dopředu daný příběh hry, potom jste na omylu. State of Decay je otevřená sandboxová hra z pohledu třetí osoby, ve které si příběh píšete sami. Všechna vaše rozhodnutí jsou nezvratná a ovlivňují budoucnost. Neexistuje tu možnost uložit si pozici – respektive neexistuje zde možnost vrátit se v čase zpět. Můžete jít jenom dál, a díky tomu budete vše prožívat maximálně intenzivně.
Šerif vás požádá o pomoc při čistce v domě, kde se přemnožily zombie. Budete riskovat svůj život, nebo se na to raději vykašlete a přijdete o jeho náklonnost, která by vám později mohla pomoci? Známý vás pověří, abyste zjistili něco víc o jedné z členek jeho komunity. Dopátráte se, že bývala prostitutkou. Prásknete to na ni a získáte si jeho náklonnost, nebo o tom budete mlčet a uchráníte ji před případnými problémy?
Fantazii se meze nekladou
Principy ve hře jsou vymyšleny velice jednoduše a účelně. Všechny se ale doplňují a ovlivňují, čímž se konečný výsledek přibližuje reálnému životu. Přitom však zůstává dostatečně stravitelný a zábavný. State of Decay je velice těžké konvenčně popisovat. Osobně jsem se s principiálně takto povedenou hrou ještě nesetkala.
Můžete tu dělat prakticky cokoliv. Budovat domov a základnu, sbírat suroviny, volit různé postavy podle vlastností, bojovat chladnými i střelnými zbraněmi, plížit se, jezdit autem, lákat zombie do pastí atd. Fantazii se meze nekladou. Jediné co vás bude omezovat, je několik zásad. Zombie reagují na rámus, přitahují je tedy auta nebo spěšné hledání zásob atd. Vaše postava má omezené množství zdraví a výdrže, což se dá zvyšovat tréninkem a určenými potravinami a léky. Každá osoba si k vám vytvoří vztah podle toho, jak se k ní chováte. A nakonec, přežijí jen nejsilnější, nejnápaditější a nejvytrvalejší lidé. Cítíte se na to? Tak se do toho pusťte.
Stay of Decay není nijak zvlášť hezká hra, občas narazíte na úsměvný i nasírací bug, ale herní systém společně s atmosférou vytváří tak neodolatelnou nabídku, že rozhodně stojí za to a měli by se jí zaobírat i hráči, kteří tento druh her obvykle nevyhledávají.
P.S. Na PC verzi State of Decay už se prý pracuje...
