Je proto s podivem, že šikovní Britové nechají po světě jezdit i Test Drive: Ferrari Racing Legends. Z téhle hry totiž nemůže mít radost nikdo. Ani Ferrari, ani hráči. Ti na poctivou závodní hru věnovanou konkrétní automobilové značce musejí čekat dál. Ferrari Racing Legend totiž není Porsche Unleashed, a to ani v dnes recenzované PC verzi.
Nechtěné dítě
Není tajemstvím, že Ferrari Racing Legends mělo být dříve něčím jiným. Nejspíš lepším. Práce na něm byla ale několikrát přerušena a její původní fragmenty dnes můžeme hledat v mnohem ambicióznějším titulu Project Cars. Vedle něj bylo Ferrari narychlo dokončeno vlastně jen kvůli nakoupené licenci a z ní vyplývajících závazků.
Proto Racing Legends není klenot pro automobilové nadšence, ale katastrofa. V mnohém se dokonce snižuje i pod úroveň her, které automobilky jako BMW či Volvo dříve dopřály hráčům zdarma. Naproti nim je Ferrari Racing Legends jen alibistický budget, který si na Steamu koupíte v PC verzi za tvrdou tisícovku a musíte v něm klikat „zapomenutá“ xboxová tlačítka. Slightly Mad tentokrát v práci nejeli ani na půl plynu a v domnění, že oslněni leskem z rudých kapot přehlédneme odfláklou práci, vystavili téhle hře obsáhlý chorobopis.
Slightly worse than fine
První dojem z nového Ferrari je přitom vynikající. To se má tak – každému kopci problémů udělali Slightly Mad naleštěnou špičku, takže na barevnou xboxovou abecedu a nespolupracující položky v menu zapomenete například hnedle, jak se rozezní úvodní hymna "Deus ex machina“. To je sebevědomá narážka na dokonalost Ferrariho aut zpívaná v rockové opeře, což je rozhodně to nejzajímavější, co lze dnes v závodních hrách slyšet.
První dojmy pak gradují v galerii s několika automaticky dostupnými vozy. Na improvizovaném dvorku se otáčejí vskutku dokonalé italské tvary. Není hřích přirovnat kvalitu zpracování zdejších vozů ke Gran Turismu. A první zkušební závod s F430 nebo starším F40 potvrzuje, že i v pohybu se Ferrari Legends může svými auty chlubit. Ubíhající krajina zrcadlově promítaná na předních kapotách zvedá v každému chlapovi nejen adrenalin.
Dějiny na závodní trati
Jestli na Ferrari Racing Legends vůbec něco zaujme, pak je to zřejmě pohled do dějin okruhového závodění. Většina herních tratí má jednu až dvě historické verze, na kterých lze poznat, jak se vyvíjela snaha o větší bezpečnost závodníků. Dnešní okruhy se proto svým starším verzím podobají jen rámcově. Tratě mají už mnohem rozdrobenější umělými šikanami, které závodníky zpomalují před náročnými pasážemi. Proto se při testování v Imole roku 1982 můžete zabít v zatáčce Tamburello stejně Ayrton Senna, ale v novější variantě už tím samým místem projedete bezpečnou sérií zpomalovacích zatáček.
zdroj:
tisková zpráva
Zmačkaná jako papír
Jenže pak přijde ledová sprcha. Hymna o „Bohovi ze stroje“ je v playlistu úplně sama a modely aut jsou opravdu to jediné, z čeho se ferraristovy oči tetelí. Zbytek? Například vzhled tratí? Zrada! Vaše Testarossa na nich najednou řadí zpátečku o pět až deset let. Asfalt závodních okruhů postrádá detaily, stejně mdlé jsou i efekty kouře a světla a za vrchol grafické ospalosti můžeme považovat rozmázlé placaté stromy v okolí. A stejně tak i podobně vytvarované diváky. Tohle že je práce hodná Pininfariny?
A snad se ani nedívejte na model poškození. Auta se nerozpadávají, netříští se, ani nelámou, prostě se jim jen mačkají textury jako ve čtrnáct let starém Need for Speed 4. Problém Ferrari Racing Legends opravdu není v tom, že by kvůli licenci svá auta vůbec nerozbíjelo, ale dělá to tak směšně, až se Hurónům párají bránice. Za tuhle práci by se s dnešními technologiemi styděl i grafik amatér.
Dobře zpracované, ale zase jenom okruhy
Racing Legends je zkrátka děsivě nevyrovnané. Je posedlé kontrasty. Chvilku hráče hýčká, a pak ho fackuje. Jako přitažlivá slečna z plesu se tahle hra začne chovat zase, když přijde na přetřes závodnická historie. Ferrari a závody, to patří k sobě a Slightly Mad to naštěstí vědí. Když si tedy ze tří základních singleplayerových kampaní otevřete tu s názvem Golden, která mapuje úplné začátky značky, oslní vás při každém startu okrově zabarvená kamera, stylově popraskaný obraz a především skvělá atmosféra.
Slightly Mad si dokonce dali tu práci, aby historické přesnosti přizpůsobili dobový vzhled závodních tratí. Monza z roku 1958 má tedy místo širokých pruhovaných obrubníků jen malé bílé rantly, na skromných tribunách visí rádoby staré reklamy a místo svodidel ohraničují silnici jen dřevěné plůtky a balíky slámy.
zdroj: Archiv
Jenže už zase svištíme z naleštěné špičky do údolí katastrof! Proč se Ferrari Legends omezuje jen na závodní okruhy? Je snad málo her uvězněných do šikan a točivého závodění? Vždyť právě rudé silniční bolidy bychom mohli prohánět v alpských esíčkách, u francouzského pobřeží či na německém venkově, jenže nic takového se až na pár výjimek (díky za skotskou vrchovinu) v téhle hře neděje. Po tisící mají hráče „těšit“ jen Silverstony a Hockenheimy.
Ferrari je samozřejmě bytostně spjato s okruhovým závoděním, ale není to i tak promarněná příležitost? Do mysli se totiž vkrádá myšlenka, že pro Slightly Mad bylo mnohem jednodušší naplácat do hry už mnohokrát zkopírované tratě a udělat k nim i kopie historické, než vymýšlet cesty úplně nové, unikátní a se zajímavým okolím. Ostatně, takovéto „racionální“ chování není v moderním závodním žánru výjimečné. Proto je Ferrari Legends jen další z mnoha okruhových nud. Bez ohledu na okrové prostřihy.
Ferrari si koupí, ale na garáž mu nezbylo
Pokud bychom Slightly Mad odpustili, že se kvůli snaze o dobovou přesnost vyhnuli tvůrčí práci při stavbě vlastních tratí, těžko se už omlouvá způsob, jakým studio přistoupilo k prezentaci samotného Ferrari. Auta mají sice na pohled hezké tvary, ale to je opravdu vše. V dalších ohledech už hra nepochopitelně selhává.
Ten dvorek z úvodu článku totiž není garáž. Ta tu úplně chybí. Proč nejde do aut vlézt, zatroubit si a na dobře ohřátých dvanáctiválcích obrátit pár vajec? Co vlastně zbylo z tradičního motoristického fetišismu v Porsche Unleashed? Genialita Ferrariho aut se v nové hře nijak neprodává. Chybí jakákoliv další péče o auta, chybí prohlídky, chybí nakupování, chybí srovnávání i technický popis. Tohle má být reklama na kult?
Když je dvacet hodin zbytečných
Všechny dosavadní výtky jsou však jen ranami do prázdna proti tomu, co Slightly Mad Studios provedli s hlavní herní kariérou. Nabízejí v ní sice přes dvě stě závodů, což vystačí na parádních dvacet hodin jízdy, ale ...příliš často se v nich střídá nuda s frustrací.
Je to kvůli nevyrovnané obtížnosti spojené s účelovými zákeřnostmi. Na ně hra doslova trpí. Slightly Mad totiž úplně scestně naprogramovali obtížnost. Slova Easy a Hard nemají ve hře žádnou váhu, v některých závodech se dokonce jejich význam prohazuje. Například hned na úvod moderní éry je hráč sešlehán desetiminutovou výzvou, ve které stačí jednou mírně vyjet z tratě a je konec. Není to na uvítanou trochu moc? Takhle se hry přece netvoří.
A další příklad. Když se nudné dvacetiminutové kroužení na dlouhém Hockenheimu promění v posledních dvou kolech v totálně nezvladatelnou torturu na sjetých gumách, vypadá to spíš jako bug. Proč hra najedou bere zřetel na změnu jízdních vlastností, když to dřív nedělala, a ještě to dělá tak brutálně? Nepřemýšlejte o tom. Jenom do sebe nechte narazit všechna ta auta za vámi, aby vás hra mohla zase diskvalifikovat za nesportovní chování. Vážně, to není vtip…
Jízda vašeho života?
Jízdní model Ferrari Legends je poplatný tomu z obou dílů NfS: Shift. Jedná se tedy o povedený mix arkády a simulace. Ovšem Slightly Mad Studios jaksi zapomněli, že Ferrari Racing Legends jako hra s důrazem na historické automobily musí zdůraznit i jejich nedokonalosti. Těžko totiž věřit tomu, že by se auta za šedesát let zlepšila jen v hrubém výkonu a účinnosti brzd. Jenže ve Ferrari Legends se dá Parabolica z Monzy driftovat i v padesát let staré formuli.
zdroj:
tisková zpráva
Ve Ferrari s vajíčky za sklem
To, že ve Ferrari Legends musíte většinu nárazů čekat zezadu, také není náhoda. Praxe vás naučí, že s umělou inteligencí nelze v téhle hře počítat. Svět počítačových jezdců se totiž odehrává daleko za zorným polem vašich zpětných zrcátek. Nevím, na kom Slightly Mad testovali naladění jezdecké AI, ale mám za to, že když zjistili, jak nehratelně navrhli některé výzvy, rozhodli se umělou inteligenci stáhnout nějakým globálním posuvníkem směrem k totální nekonkurenceschopnosti.
„Soupeři“ proto jezdívají výletnickým tempem jako ve všech jiných Test Drivech. Dát na třech kolech v Monze poslušně seřazenému šiku pantátů přes půl minuty, to v téhle hře opravdu není žádný problém, děti moje. Bohužel, multiplayer tentokrát vůbec nic neřeší. Nikdo v něm totiž nejezdí. Ptáte se proč? Ale vždyť už těch argumentů padlo tolik...
Když se daří, tak se daří...
Vyrobit Ferrari Racing Legend dalo asi tolik práce, jak DLCčko s bonusovými auty do již existující hry. V případě Ferrari Legends akorát chyběl onen základ, na kterém by se mohla padesátka nablýskaných kár rozjet. Slightly Mad tedy narychlo spíchli svůj vlastní, který však zaujme jen historickými okruhy. Ve všech dalších ohledech postrádá hra logiku, zabíjí hráče nudou a frustrací, hřeší na překvapivý nedostatek motoristického fetišismu a ještě je blbě zkonvertována z konzolí.
Ferrari Racing Legends prostě dokazuje, jak nedbale se dnes závodní hry tvoří. V případě her zaměřených na konkrétní značku nám dosud chybělo jen přímé srovnání. Teď už ho máme. Oproti třináct let starému Porsche Unleashed je Ferrari Legends zarudlou ostudou.
