Warlock, jakkoliv se Civilizací inspiruje, Civilizací prostě není. Hlavní důraz se zde totiž neklade na budování národa a starost o jeho blahobyt, ale jen a pouze na válčení. Vše ostatní je odsunuto na druhou kolej. Rovnou proto zapomeňte na divy světa, kulturu, budování infrastruktury a obecně na starost o to, aby ve městě nebylo moc nespokojenců a lid se nebouřil; nic takového ve Warlockovi nenajdete a mozek budete trápit jen tím, jak co nejrychleji, nejefektivněji a pokud možno i beze ztrát rozbít rypák vašemu vojenskému konkurentovi. Co k tomu dostanete? Armády a kouzla.
Kouzla musíte před jejich použitím objevit, podobně jako se vynalézají technologie v Civilizaci. Na rozdíl od nich ale nemají kouzla žádný trvalý benefiční efekt pro váš národ - slouží pouze jako mimořádné opravné prostředky. S dostatkem many a vynalezeným kouzlem tak můžete například vykouzlit obří ohnivou kouli, která sežehne nepřátelské jednotky, vyléčit vlastní lidi, poskytnout jim krátkodobé posílení do útoku či obrany nebo přivést ztracené jednotky zpátky k životu.
Kouzlení však má spoustu pravidel včetně počtu tahů potřebných k seslání každého kouzla, což díky bohu zabraňuje tomu, aby se rozhodila křehká rovnováha herních mechanismů, jako tomu bylo například v King Arthur II.
Strategická rozhodnutí
Hlavní hybnou silou a srdcem mechanismů hry se tak stávají armády, jejichž složení (a tím pádem i podstatnou část strategie) určí už výběr velkého kouzelníka, v jehož roli se vydáte dobývat svět. Každý předpřipravený kouzelník má do vínku předem dány schopnosti, perky (může jít třeba o rychlejší vynalézání kouzel, procentuální či absolutní bonus do produkce, kouzlo navíc do začátku atd.) a také rasu, které vládne. Výběr rasy je v tomto případě daleko důležitější než u Civilizace, protože jednotlivé národy nemají jen jednu či dvě speciální jednotky, ale celé unikátní stromy válečníků.
Ty se navíc neliší pouhým obrázkem jednotky, ale naštěstí také statistikami, což významně zvyšuje znovuhratelnost celé hry. Poprvé si třeba vyzkoušíte hraní za relativně všestranné lidi, podruhé za krysáky, sázející především na nízkou cenu a z toho vyplývající kvantitu, a potřetí všechny postrašíte zástupy nemrtvých. Řady národů i vojevůdců si pak můžete rozšířit skrze již vydaná DLC, která ještě o něco prohloubí herní zážitek.
Výběr národa ale díky sympatickému kroku tvůrců nemusí být úplně definitivní. Po dobytí města některé z jiných ras můžete v jeho útrobách produkovat jednotky pro tuto frakci specifické. I když tedy začnete podrobovat svět s lidmi, můžete v závěru na nepřítele vrhnout klubko elitních minotaurů a nemrtvých lučištníků. A k tomu všemu pak ještě připočtěte neutrální jednotky, které můžete rekrutovat po vybudování speciálních staveb na speciálních místech.
Sun Tzu by se divil
Samotné boje potom probíhají zcela v intencích páté Civilizace: na jeden hex připadá jedna jednotka, jejich slučování je zakázáno a jen správně složené a správně postupující oddíly mohou být klíčem k vítězství. Taktické manévrování, při kterém je třeba ochrannými valy pěchotních jednotek bránit křehké, ale za to smrtící lučištníky, a do průlomů v liniích nepřátel posílat kavalérii, je opravdu zábavné a tvoří páteř celé hratelnosti.
Svižnosti a zábavnosti systému dále napomáhají nejenom výše zmíněná kouzla, ale též fakt, že jednotky postupně získávají zkušenosti a po dosažení určité úrovně jim můžete vybrat vždy jeden ze tří dostupných bonusů, který jim třeba zvýší poškození či čísla do obrany. Stává se tak nepsanou nutností ochraňovat a z boje stahovat unavené a otrhané veterány, kteří se po krátkém odpočinku zase mohou do bitvy vrátit a díky svým zkušenostem ji celou zvrátit na vaši stranu. Pokud si tedy protivník zvláště na vyšší obtížnosti odněkud z paty nevytáhne hned několik vojenských oddílů (čtěte: nezacheatuje).
Města fungují na základě systému z páté Civilizace, kdy se každé z nich může samo bránit za pomoci šípů a je potřeba, aby jej nepřátelské jednotky aspoň do jisté míry poničily, než jej obsadí. Novinkou ve Warlockovi je však možnost stavět v okolí měst pevnosti, které mohou jednou za kolo vystřelit smrtící dávku šípů. Díky tomu se z celkem odolných věží stávají klíčové prvky vaší strategie – jejich chytré umístění na hranicích s jinou říší totiž může poskytnout potřebnou výhodu jak při obraně, tak při útočném výpadu. Jde o zajímavý nápad, který má rozhodně své opodstatnění.
zdroj: Archiv
Válka se nikdy nemění
Města jako taková pak samozřejmě tvoří páteř vaší logistiky, čili rychlá a chytrá expanze je při hraní skoro stejně důležitá, jako manévrování s vojsky. Na založení města potřebujete osadníka a pokaždé, když jeho populace vzroste o 1, můžete v něm postavit jednu budovu (na volný hex v městském okolí). Jestliže ale čekáte, že dostanete na výběr ze široké škály typů staveb, máte smůlu. Stejně jako všechno ostatní, je i rozvoj měst absolutně podřízen vojenství, a tak se budovy dělí na ty, které vám dovolí zvyšovat produkci (ať už jídla, many, peněz nebo vynalézání), budovy nutné k rekrutování určitých typů jednotek a budovy, které jednotkám poskytují důležité bonusy a věže.
Všechny tyto věci potom používáte k tomu, abyste najali co nejvíce jednotek a co nejstrašlivěji zničili své nepřátele. Ptáte se, co se stane, když je zničit nechcete? Nic, protože udržet mír v tomto případě skoro nejde. Diplomacie je ještě více osekaná a horší než v Civilizaci - jediné možnosti, které máte, se omezují na snahu o vydírání vašeho okolí (nebo vaše okolí může vydírat vás), podepsání paktu o neútočení či aliance (s nulovými praktickými dopady) a vyhlášení války.
Pokud se přeci jen chcete vyhnout přímým bojům a vyhrát, můžete se nachystat na zakouzlení ultimátního sjednocujícího kouzla, ale požadavky na manu, rychlost vynalézání a všeho ostatního vás od toho nejspíše brzy odradí – a pro získání takových kvant surovin je stejně prakticky nutné projít skrz portál do jiné dimenze a rozsekat v „novém světě“ davy silných elementálů. Jedinou cestou je tak dobytí hlavních měst všech nepřátelských čarodějů, což je na první pohled skvělá možnost, ale už na ten druhý se vám objeví na čele hned několik vrásek.
Kouzelné, ale ne dostatečně
Rozhodující a zábavné je totiž jen poražení a totální osvojení si prvních dvou nepřátelských civilizací, protože po jejich asimilaci již budete mít takové vojenské i produkční zdroje, že vás zbývající nepřátelé nebudou mít šanci ohrozit. Hra ale bohužel vyžaduje totální eliminaci všeho, co nemává vaším praporem. Znamená to, že budete klidně i několik hodin ještě dohrávat již rozhodnutou partii a hra vám nedá žádnou možnost ji důstojně a rychle ukončit. Zmíněné vítězství kouzlem totiž funguje jen pro hráče stavící na produkci many a vynalézání.
Po technické stránce pak jde o standardní práci a jedinou výtku bych snad měl k ovládání. Po většinu doby je standardní a intuitivní klikání myší dostačující, ale při vybudování větší armády bych jistě nejen já ocenil zavedení klávesových zkratek, které by umožňovaly snazší a rychlejší rozdávání příkazů jednotlivým jednotkám.
Warlock: Master of the Arcane je překvapivě kvalitní hra, která potěší fanoušky úzce zaměřeného žánru, jimž navíc činí radost hlavně vojenská část tahových strategií. Ostatní ale pravděpodobně odradí absence dalších ingrediencí chutného strategického mixu i menší uživatelský komfort. Pokud máte Civilizaci už ohranou a válčení v ní vás baví, dejte Warlockovi šanci. Jestliže ale hledáte vstupní bránu do tohoto žánru, nebo kladete větší důraz na jiné prvky a metody vítězství, zůstává Civilizace jedinou volbou.
