Way of the Red - recenze
6/10
zdroj: tisková zpráva

Way of the Red - recenze

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

13. 1. 2017 19:00 | Recenze | autor: Ondřej Švára |

Znáte pohádku O Ptáku Ohniváku, planoucím opeřenci s rudým peřím? Možná vám ji připomene plošinovka Way of the Red. Úspěšně boří žánrové stereotypy tím, že vám v arkádových mapách nasadí křídla. Sází také na variabilní soubojový systém s přesným ovládáním. Zamrzí ovšem nezdařená retro stylizace, tragická umělá inteligence a krátká herní doba. Way of the Red nakonec nedolétla až na samotný vrchol herní zábavy. 

Opeřený hrdina 

otiv slovanské pohádky je ve Way of the Red spíše náhodný. Hrdinovým předobrazem mohli být klidně i cizokrajní Fénix či Ikaros. Naštěstí není důležité, co se autorovi hry Coreymu Hardmanovi při práci honilo hlavou. Podstatné je, že hlavní hrdina, který je napůl humanoid a napůl pták, oživuje tradiční arkádovou hratelnost nevšedními schopnostmi. Především umí plachtit nad hlavami nepřátel, což je vážně zábava. Tím spíš, že se létání v žánru plošinovek neobjevuje příliš často.

V novém ptačím příběhu je létání podobně jako v Secrets of Raetikon běžný způsob interakce s okolím. Chcete-li, můžete ze vzduchu útočit na své nepřátele, stejně jako na ně jenom povýšeně hledět a plánovat taktiku. Schopnosti ptačího hrdiny oživují hratelnost do té míry, že se v otevřeném prostředí může s trochou štěstí „snášet“ do takřka libovolné herní zápletky. Zdá-li se konkrétní souboj či úkol příliš obtížný, vyhopká po nejbližší skále nahoru a dolétne si pro štěstí jinam.

Chytrý boj proti hloupým potvorám 

Aby se akce nezhroutila pod tlakem bláznivých rozhodnutí, je rádoby sandboxová hratelnost chytře omezená. Ptáček neumí vzlétnout ze země, jenom plachtí z výšek dolů jako papírové letadélko. I to ale vytváří kouzelnou atmosféru. Když se shora dolů elegantně snášíte tam, kam zrovna potřebujete, zaplavují vás pocity nadřazenosti nad vším tím přízemním hemžením. Co si o nás vlastně myslí ptáci?

Zajímavá je nová plošinovka také díky variabilnímu soubojovému systému. Na zemi se z ptačího hrdiny stává obratný bojovník v ninja stylu. Jakmile získá meč, naučí se ho ovládat v několika smrtonosných stylech. Dokáže obratně šermovat, házet s ním jako s bumerangem nebo efektně sršet plameny. Zároveň se ve svých schopnostech průběžně zdokonaluje.

zdroj: Archiv

Akce naneštěstí není úplně dokonalá kvůli špatné umělé inteligenci postav. Dá se říci, že protivníci vůbec nemyslí. Běžní soupeři jsou naprogramovaní, aby se snažili vždy co nejkratší cestou přiblížit k hrdinovi, zatímco větší monstra jen korzují ze strany na stranu, neschopná cokoliv kloudného vymyslet. Občas toho lze vtipně využít ke krytí či oddechu, nicméně neschopnost nepřátel hýbat se a uvažovat v širších souvislostech degraduje většinu soubojů. Dokonce i ty významné na koncích jednotlivých úrovní. Jednoho bosse se mi poštěstilo odrovnat bumerangovým typem útoku, kdy stačilo házet před sebe mečem, do kterého zacykleně narážel. Rozsekal jsem ho, jako by byl z perníku.

Grandiózní souboje, které jsou očividně plánované tak, aby trvaly několik minut, mohou trapně skončit už po pár vteřinách. Je to škoda, protože pokud nepřátele nedoženete k bezradnosti, jsou bitvy zábavné a motivující. Monstra oplývají nápaditými druhy útoku, kterým je radost čelit, a dokud nezjistíte, jak „podvádět“, vlastně se v boji pěkně zapotíte. Hra vůbec není jednoduchá. Zejména kvůli chabé výdrži hrdiny.

Náročná hratelnost 

Životů má ptáček pomálu, a když dojdou, vrací se okamžitě na nejbližší ukládací bod. V tu chvíli se však respawnují i všichni padlí okolo a boj začíná nanovo. Roguelike pravidlo nutí hrát stále dokonaleji, ale bohužel i stále dokola. Těch návratů na místo činu je někdy až příliš. Přispívá k nim také „děravé“ prostředí, ve kterém je snadné chybovat. Akce se musí často restartovat, protože se nedokážete po plošinách pohybovat naprosto přesně ve všech směrech. 

Way of the Red je v dobrém, ale trochu i v negativním slova smyslu, tou pravou plošinovkou díky velmi komplikovaným mapám s téměř nekonečnými výšlapy vzhůru a katastrofickými pády. Stačí malá chyba a usilovné šplhání přijde vniveč. Selžete-li, čeká vás tragikomický pád třeba až na samotné dno úrovně, zakončené smrtonosnými ostny jako z Perského prince. Kolikrát se při pádu vůbec nestihnete vzpamatovat, a pak vás ani křídla nezachrání.

zdroj: Archiv

Spletité mapy dají zabrat i přes postupné zdokonalování všech pohybových aktivit. Pták například časem skvěle šplhá po stěnách, což je další způsob, jak překonávat překážky. Problém je v tom, že každý dílčí pohyb je třeba v rychlém sledu kombinovat s ostatními, což vyžaduje trpělivé cvičení.

Cesta za dokonalostí je opravdu dlouhá. Možná si u hry zničíte ruce a klávesnici. Až bude opeřenec opravdu ladně skákat, létat, zachytávat se stěn a stínat při tom hlavy všemu živému, možná se vám na prstech začervenají otlačeniny. Ovládání je naštěstí přesné a rychlé. Hra ochotně poslouchá každičký povel. S trochou snahy nakonec přece jen vykouzlíte ten pravý arkádový koncert.

Skvělý level design, nenaplněné ambice příběhu 

Jestliže konstrukce map může svojí náročností mírně frustrovat, level design každopádně potěší svojí nelinearitou ve stylu „metroidvania“ her. Mapy jsou otevřené s důrazem na nepřímočarý průběh. I když chybí srozumitelná navigace a občas se zdá, že jen pobíháte sem a tam, přijdete tomuto stylu na chuť díky radosti z náhodně objevovaných lokací. Nacházet zapadlá místa, získávat tam štědré bonusy, a ještě nečekaně posunovat kampaň tím správným směrem, to je nádherná ukázka dnes již trestuhodně zapomenuté struktury misí.

Doopravdy kontroverzní je ovšem příběh. Vypráví o divotvorné rase opeřenců, trpících pod lidskou nadvládou. Hrdina proti útlaku bojuje silou meče i myšlenkami, což teoreticky otevírá cestu k více možnostem, jak hru hrát, pochopit a zakončit. Děj se však odvíjí skrze nezajímavé dialogy, kterým je těžké naslouchat. Hře se nedaří být současně akční a přemýšlivou. I když byl příběh svým významem evidentně kladen na roveň samotné akci, herní tempo kvůli němu budete jen neochotně přerušovat.

Ve skutečnosti příběh není tak hluboký, aby za zamyšlení opravdu stál. Navíc skončí poměrně brzy. Kampaň vystačí na jedno pozdní odpoledne, možná na dvě. Podle toho, jak moc uvíznete ve spirále opakovaného hraní. Krátkou herní dobu se autor prostě snažil natáhnout kolovrátkovou hratelností, ale takto se zábava nevyrábí.

Příběhu měla pomoci stylová grafika, ale dopadlo to s ní podobně neslavně. Hra se tváří jako pixel-artové umění, ale není v ní o nic více uměleckosti než ve hrách z konce osmdesátých let, které graficky napodobuje. Hrubý obraz, poskládaný z nevelké porce pixelů, nutí zapojit fantazii na plné obrátky, což ne každý ocení. Platí to také o tematické směsi prostředí. Hra nabídne přírodu, pustinu, katakomby i městské kulisy, ale v žádné úrovni se neskrývá nic, co by vyrazilo dech. A to ani po technické stránce. Grafika se zmůže jen na parallaxní scrolling, který se ve hrách uplatňuje už více než tři desítky let. 

Way of the Red sází na variabilní boj, svižný pohyb a povedený level design, ale jinak příliš nezáří. Veškeré další vlastnosti pokryla patina kompromisů, nedorozumění a chyb. Zejména snaha o vznešený příběh vyšla naprázdno. I tak vás ale osud ptačího rytíře může zaujmout. Stačí trocha shovívavosti k tomu, že tvůrce prostě na všechno nestačil. Ostatně, přesvědčit se o tom můžete sami v hratelné demoverzi.

Vývojář:
Vydavatel:
Platformy:
Detail hry

Verdikt:

Way of the Red je akrobatickou a docela náročnou plošinovkou s diskutabilní přidanou hodnotou. Příběh neoslní, technická stránka zklame a hra skončí příliš brzy. Přesto není výlet do světa ptačích tvorů úplně zbytečný. Už za to létání a skvělé možnosti boje.

Nejnovější články