Mám slabost pro herní road tripy, i když si je většinou musím domýšlet tam, kde se jinak spíš závodí. Bavilo mě túrovat harleye v Road to Sturgis, bavilo mě předení motoru z Porsche Challenge, když jste přepnuli pohled za volant, bavilo mě nepospíchat nocí v Test Drive Unlimited a bavily mě i meditativní hříčky jako Glitchikers, Night Tune nebo In Search of Paradise. Dokonce se vsadím, že by mě bavily trucky od SCS, kdybych na ně našel čas.
Na Wheels of Aurelia moc času nepotřebujete: jedna hra zabere zhruba čtvrthodinu, kterou si vynásobte šestnáctkou různých konců. Jenže už po absolvování prvních tří pochopíte, že tenhle dobrý úmysl sice nevede přímo do pekla, ale ani k zábavě – v jakkoli širokém smyslu slova.
Lella & Olga
Synopsi má přitom parádní! V sedmdesátkové Itálii sedáte za volant auta, řízeného odbojnou Lellou a vyrážíte v něm po pobřežní Via Aurelia na cestu do Francie, kam vás táhne cosi mezi pomstou a zvědavostí. Auto vidíte shora a můžete zatáčet, přidávat plyn, nebo řízení přenechat počítači, aby vám zbyly ruce na vybírání otázek a odpovědí spolujezdcům. Jako první naberete kamarádku Olgu, mířící do Francie za potratem, ale jestli k němu skutečně dojde, a jestli vůbec strávíte většinu cesty spolu, to už záleží na vámi zvolené konverzaci.
Jde taky mlčet a povídat si spíš s několika málo stopaři, kterým můžete a nemusíte zastavovat, nebo vše výše uvedené kombinovat, abyste se propracovali k různým ze zmiňovaných konců. Potud dobře, ale v praxi na silnici? Elegantní stylizace a skvělý hudební doprovod, filtrovaný autorádiem, vštěpuje hře okamžitý, sympatický punc, jenže všechno další tu skřípe.
zdroj: Archiv
Tedy, všechno kromě brzd, protože žádné nemáte a jste tak vydáni napospas ostudně chybujícímu počítači, nebo vlastnímu kličkování provozem. Ne snad, že by tu hrozila bouračka a zničení auta, na nic takového Wheels of Aurelia nehraje. Prostě vás jen s každým drcnutím o překážku (včetně krajnic) neurvale kopne ze soustředění na to zajímavé, co jinak obsahuje.
„Vy jste se zase kochala!“, chtělo by se skuhrat vždycky, když s Lellou zapomenete sledovat cestu před sebou, protože čtete rozhovor nebo se nedejbože zamýšlíte nad jeho obsahem a případnou další reakcí. Tahle rozpolcenost sice dává smysl v několika málo momentech, kdy někam skutečně uháníte, spolujezdci panikaří a vy se je snažíte vhodně vybranými větami uklidnit, ale jinak...
Práce na silnici
Jinak jde o, řečeno odborným herně-žurnalistickým žargonem, fundamentální oser. Nechápu, proč si Santa Ragione nedali patřičnou práci s naprogramováním funkčního základu, když na něj pak věší interaktivní vyprávění, které by i stálo za plnou pozornost, ale právě tu mu nemůžete věnovat – respektive mu ji věnujete za cenu neustálého vyrušování bouráním. A tímhle bohužel designové kiksy nekončí.
Cesta před vámi obsahuje řadu skriptovaných setkání, které ale protínáte v různých časech a skripty s tím nepočítají. Když máte tendenci přidávat plyn, případně vás k tomu děj rovnou vybídne, dorazíte k dalšímu skriptu tak, že ukončí probíhající konverzaci. Povídali jste si zrovna s fanouškem Juventusu o jeho práci? Smůla. Řešili jste s knězem politiku? Tůdle.
zdroj: Archiv
Od konverzací dopovězených se přitom odvíjí řada složitějších konců. Pokud chcete mít jistotu, že vám něco neuteklo, musíte se hrou proploužit a to je, líbeznému zpracování navzdory, nuda už potřetí. Zajímavě načrtnuté a neokoukané postavy bohužel nic nezachraňují, a i ty jejich stručné příběhy jsou sice v herním kontextu neotřelé, ale že by byly nějak obzvlášť dobře napsané, to mi nepřišlo.
Aurelia sice pracuje se zkratkou, s náznaky a útržky, jejichž souvislosti si důvtipně pospojujete sami, ale ať už se zrovna mluví o fotbale nebo fašistické Itálii, klouže se po povrchu a na hloubku není prostor, ani čas.
Západ slunce
Pravda, která hra vás naposledy donutila googlit něco jiného, než pouhé statistiky vybavení? Odsud si alespoň odnesete ponětí o době, která je pro leckoho španělskou, pardon, italskou vesnicí, a k proklikávání Wikipedie si můžete nechat hrát výborný soundtrack, míchající původní a barokem inspirované skladby.
Můj výsledný dojem je ale podobně nešťastný, jako v případě konceptuálně příbuzné Sunset, která mě přes svou silnou atmosféru (a neméně výbornou hudbu) unudila k smrti. Wheels of Aurelia také nabízí binární volby, větvící zážitek do různých vyústění, a také dává prostor tématům a hlasům, které v dospívajícím médiu potřebujeme jako sůl. Jakkoli jsem ale rád za každé studio, odrážející skutečný svět nikoli jen prostřednictvím grafického enginu, dobrý úmysl bohužel ne vždycky stačí.
