Na konzolovou verzi Zaklínače 2 jsem se hodně těšil, už jen proto, že jsem PC verzi (viz recenze a videorecenze PC verze od Lukáše Grygara) po pár hodinách odložil. Ne snad kvůli závažným chybám, ale pro spoustu drobných designových přešlapů, zejména v oblasti boje. V kombinaci s herní konkurencí, která si v květnu minulého roku žádala vehementně moji pozornost, jsem PC verzi odsunul do čekacího pořadníku s odhadovanou dobou zahrání stanovenou na neurčito. Od konzolové verze (potažmo od celé Enhanced edice bez ohledu na platformu) jsem si tedy sliboval úpravu oněch otravných brouků, které bránily klidnému hraní. A nyní se ukázalo se, že víra nemusí být vždy planá a herní bozi nás občas mají rádi.

Neskákejme však ke konci, začněme hezky od prostředku. Většina z vás asi Zaklínač 2 hrála, ale určitě se najdou takoví, pro které bude hraní konzolové verze premiérou. Pokud jste tedy zaklínačskými panici a pannami, vězte, že se stáváte zaklínačem, geneticky vyšlechtěným mutantem, jehož úkolem je chránit lidstvo před nejrůznějšími monstry a potvorami. Odměnou za to je zaklínači zlato, nenávist, opovržení a strach. Nic ale není takové, jak by se mohlo zdát, a vy v roli Geralta naskakujete do rozjetého vlaku, který na zromantizované představy o smrtících ochráncích lidstva příliš nehledí.

Skutečných monster je pořád méně a největším monstrem je člověk sám. Dobře to ví i Geralt, kterého roky ve službě poměnily ve zjizveného cynika, jenž je neúprosně tlakem událostí vmanévrován do špíny a hnusu lidské politiky. Momentálně je spíše nedobrovolným ochráncem a poskokem krále Foltesta, jehož jste na konci prvního dílu zachránili před velmi schopným vrahem a který si momentálně urovnává politické pře v podobě velkého obléhání.

Že se něco během celé akce pokazilo, naznačuje už sám fakt, že první okamžiky trávíte v řetězech a rekonstruujete pro šéfa temerijské rozvědky události, které předcházely vašemu zajetí. A jelikož se hra jmenuje Vrahové králů a do hry vás uvede ono nádherné nové intro video (pod odstavcem), které ukazuje, že před tajemným vrahem si nemůže být nikdo korunovaný jist, asi je vám jasné, jak to s Foltestem dopadlo a proč je Geralt v žaláři...

zdroj: Archiv

Nové intro vylepšené edice

Zatímco u jiných her bychom se o příběhu mohli ještě chvilku vykecávat, u Zaklínače 2 by to stačilo. Více, než kdy jindy tady platí, že čím dopředu méně víte, tím lépe pro vás. Tvůrci hry skvěle pochopili, v čem tkví krása (či spíše hnusná realita) Sapkowského světa a navazují tam, kde spisovateli došla trpělivost či chuť dále rozvíjet události, které se kolem našeho milého zaklínače točí. Hra představuje tento svět v tom nejlepším a nejhorším, co od něj můžete čekat. Pojem „dospělé RPG“ se v poslední době stalo oblíbeným marketingovým heslem, které se do příběhem vedených RPG snaží vepsat snad každý. Nicméně právě Zaklínač 2 se naplnění tohoto hesla blíží snad nejvíce.

Svět této hry prostě není hezké místo. Lidští vládci se mezi sebou škorpí, jak se na politiky sluší. Válka s Nilfgaardem je možná minulostí, ale to pro běžného člověka znamená jen zmírnění problémů. Každý si chce urvat svůj podíl z koláče moci a na prostředky příliš nehledí. Xenofobie vládne lidovým vrstvám a tak sem tam někdo ukope trpaslíka k smrti nebo ukřižuje elfa. Normálka.

A jelikož tohle není černobílá pseudotolkienovská vyprávěnka, elfové nemeditují o správnosti násilí a nefilosofují o kráse stromové větvičky, ale přidávají se i s trpaslíky ve stále větších počtech ke guerillovým jednotkám Scoia´tael alias Veverkám. Nebojí se plenit lidské dědiny a vraždit ve velkém. Tohle je válka a na rýsování dobra a zla není čas. Stejně tak se sociální rozdíly ještě více zdůrazňují, takže bohatí opovrhují chudými, chudí nenávidí bohaté, všichni nesnáší elfy a nikdo nevěří zaklínači, proklatému vědmákovi z pohádek.

Geraltova cesta určitě není hrdinskou výpravou dlážděnou ušlechtilými skutky. Naopak. Svět kolem něj je nehezké místo a on sám se tomu musí přizpůsobovat. Hra před vás neustále klade nejrůznější volby a dilemata a je jedno, zda umíte ukecávat nebo používáte zaklínačské znamení (vědmácký ekvivalent magie) pro oblouzení něčí mysli. Velmi často prostě musíte volit cestu menšího zla a určitě pak nebudete mít pocit dobře odvedené práce.

V tom tkví kouzlo tohoto světa. Působí jako živoucí, dynamická masa bytostí, které existují v prostoru i v čase. Nemáte pocit, že stojí jen na místě, aby vám daly úkol a pak jejich role zanikla. Máte pocit, že jsou to reální lidé (elfové, trpaslíci, půlčíci), s nimiž vás osud svedl dohromady a až se neuvidíte, zase budou žít nějak dál. Pokud přežijí. A málokdy najdete někoho ryze dobrého či zlého. Každý má určité preference, potřeby a naplňuje je.

Ano, najdete mnoho primitivních násilníků, kteří si danou cestu volí, protože mohou, ale nemáte pocit onoho temně čirého zla, k němuž hry často sklouzávají. Platí to i naopak, kdy kladní „hrdinové“ většinou sedí na kupě hnoje, který si pod sebe nakydali. A Geralt, ten už je tím vším příliš zjizven, než aby nepropadal cynismu a suchému, černému humoru. Ano, můžete si jej formovat k obrazu svému pomocí dialogů, ale ne tak, aby ztratil svou osobitost. Tohle je prostě svět, kde se neumírá za hlaholení polnic, ale za pachu obsahu svěračů, které právě povolily.

Tedy, ne, že by hra zobrazovala zrovna zmíněné nehezké okolnosti, které doprovází skon, to už by bylo i na ni bylo příliš. Ale drží se své osobité drsnosti a to včetně soubojů. Jedním z důvodů, proč jsem PC verzi odložil na neurčito, bylo ovládání v boji. Hodně mě mrzelo, že odešel starý systém bitek z prvního Zaklínače a nahradil jej styl odpovídající spíše bojovkám. Když se k tomu přidalo mizerné cílení (Geralt mi poskakoval z jednoho rohu bojiště do druhého, jak mi zrovna skočilo zacílení), ne úplně vychytané vyvážení obtížnosti a drobnosti, jako třeba nekonečná animace zaujmutí meditační polohy, vytvořila se z funkční složky překážka, která mi tu příběhovou tak nějak převážila do negativní sféry. A jsem zatraceně rád, že nyní mohu s klidným srdcem prohlásit, že tyhle problémy jsou pryč.

Dokonce můžu říct, že se všechno vyřešilo do té míry, že se ze samotného boje stal ekvivalent rovný příběhové části. Obvykle mi souboje v příběhových RPG spíše tak nějak slouží jako překážka v cestě za dalším kusem děje. Bez nich by to nešlo, ale nějaké památné momenty zůstávají hlavně z děje. Zaklínač 2 tohle dokázal změnit.

Neříkám, že jsem se na každý boj těšil, ale rozhodně si pamatuji mnohé momenty z mlácení velkých a tvrdých protivníků, které byly doprovázeny velkým pocitem zadostiučinění. Na tom se podepsala hned řada faktorů. Tím prvním je obtížnost. Přijde mi férová, tedy na normální úroveň, kdy hra rozhodně není procházkou růžovou zahradou. Pokud se někam vrhnete a chcete vše umlátit ve víru seků a bez přemýšlení, zapněte si easy nebo loadujte. V bojích musíte myslet.

Potvrzuje se mi to, co jsem tvrdil od začátku, tedy, že je systém koncipován spíše pro gamepad. Nebo lépe řečeno, že ke gamepadu skvěle sedne. Máte dva druhy útoků: rychlý slabší a pomalejší silnější. K tomu kryt, který nejde nekonečně zneužívat, jedno tlačítko pro zaklínačská znamení, další pro kotoul a ještě pro použití předmětu z quickslotu - tedy nějaké ty veselé bomby či vypiplané pasti. A pokud chcete v soubojích uspět, musíte zvládnout tohle všechno využívat a přemýšlet takticky.

V první řadě už vám zaměřování cíle nedělá problémy. Sice si na něj malou chvilku zvykáte, ale jakmile vám přejde do krve, budete jej využívat zcela intuitivně. Zrovna na tomhle prvku je vidět, jak moc CD Projekt pracoval jak na obecných vylepšeních, tak na X360 verzi. Zprvu jsem si nemohl zvyknout na pohled těsně nad Geraltovým ramenem, ale jen proto, že na PC jsem hru velmi často oddaloval. Jde jen o zvyk, a protože kamera pracuje dobře, neplete se vám do cesty a celé bojové sekvence díky tomu fungují a působí skvěle.

Už se nestane, že by vám Geralt omylem skočil na druhého protivníka. Ne, boj je krásně dynamický, rychlý, náročný, ale taktický. Musíte myslet během akce, dokonce i když třeba měníte znamení, které chcete používat (hra se jen zpomalí a nakonec k vám zpomalení protivníci dorazí). Je tedy třeba vše promýšlet předem a nově vzniklé situace analyzovat. Zaklínač 2 bere ono přemýšlení předem do extrému v tom smyslu, že lektvary jde, věrně k knize, pít jen před bojem.

Někdo si na to stěžuje, mně to přijde jako skvělý prvek. Musíte si totiž zjišťovat podrobnosti o protivníkovi, tedy primárně pokud jde o monstra. Konečně má cenu pročítat texty, odhalovat slabiny a silné stránky příšer a přizpůsobovat tomu svůj postup. Jaký olej na meč použijete? Jaké lektvary si namícháte? Jaké pasti by se mohly hodit? A co bomby? Ano, příprava nyní hraje velkou roli a dává hře pocit velkoleposti, kdy se z daných výprav skutečně stávají dobrodružství jako z knih.

zdroj: Archiv

11 minut záběrů ze hry

Souvisí to s dalším prvkem, tedy profilováním Geralta. Je jen na vás, zda pracně nabyté body nacpete do šermířství, používání zaklínačských znamení nebo do alchymie a tedy výroby účinnějších lektvarů, pastí a bomb. Logicky se pak bude měnit i vaše taktika, protože musíte těžit z toho, v čem jste dobří, jinak proti bossům nemáte šanci.

A to mluvím jen o běžné obtížnosti. Na novou, bonusovou „temnou“ obtížnost, kdy hra nabízí kromě pekelné náročnosti i pekelné lákavé bonusy, musíte hodinu měřit a pak pět minut řezat. Mimochodem, pokud zvolíte temnou obtížnost, jako jedinou ji pak nemůžete během hraní měnit. Výše zmíněné se samozřejmě promítá na tom, že tuhle hru jde hrát několikrát. Jak díky tomu, v čem cvičíte Geralta, tak díky větvení děje, které si skoro až říká o to, abyste si Zaklínače 2 zahráli alespoň dvakrát.

Portu hry na X360 se nedá prakticky nic zásadního vytknout. Jednou z nejmarkantnějších věcí je grafické zpracování. I když, nejmarkantnější... Zaklínač 2 nevypadá tak hezky, jako PC verze na nejvyšší nastavení. V konzolové konkurenci si však stojí opravdu dobře. Jde i o to, na co se soustředíte. Slabinou jsou animace obličeje, tady prostě k ústupkům muselo dojít. Na druhou stranu je ale svět stále stejně úžasný.

Pokud budete hnidopišit nad obrázky z PC a X360 verzí, jistě poukážete na to, že tady a tady nejsou textury úplně stejné. Pokud ale hru a její kvalitu budete vnímat během hraní, jen málokdy se vám stane, že by vás za oko chytil nějaký nedostatek. Pokud by vám občas doskakovaly textury, doporučuji hru nainstalovat na disk, rychlosti načítání to velmi prospívá.

CD Projekt odvedl na X360 verzi skvělou práci. Vždy jsem byl proti tomu, aby se firmám propůjčovaly nějaké lidské vlastnosti jako pečlivost či snad dokonce „dobro/zlo“, ale Zaklínač 2 je až pedanticky do detailu vypiplaná hra. Proto nejde říct, že by šlo o konverzi PC verze na konzole. Ne, tady je jasně vidět, že se dlouhodobě pracovalo s optimalizací pro konzolové potřeby. A ve výsledku dostáváte jak pečlivě načančanou základní hru, tak všechny bonusy a DLC, které dosud k PC verzi vyšly. Pro Čecha je navíc důležité, že i v konzolové verzi najde opravdu povedené české titulky.

Zaklínač 2 a jeho Enhanced Edition je svým způsobem výjimečná hra. Pokud dáme stranou samotnou optimalizaci a vychytání drtivé většiny problémů (možná AI by mohla být ještě lepší, ale to snad příště) a podíváme se na hru samotnou, co dostaneme? Poměrně unikátní mix tradičního, západního RPG stylu a drsného pohledu na mýty a zároveň jejich demytizaci. Zaklínač 2 pracuje s tím, že přeneseně řeší, zda hrdinové chodí na záchod. Chodí. A nadávají. A souloží. Ale to by vydalo na samostatný článek.

Zaklínač 2 vlastně není v ničem revoluční a přelomový. Je to „jen“ zatraceně dobře odvedená práce nejenom na hře, ale i na obsahu, který vyšel po jejím vydání. Zaklínač 2 se nesnaží pojmout všechny možné prvky a zakomponovat je do jednoho celku. Bere si jich jen pár a na vytyčeném hřišti skóruje jeden bod za druhým. Bude jej někdo za deset let citovat jako hru, která posunula či redefinovala žánr? Ne. Ale určitě bude vzpomínku na něj doprovázet spousta úsměvů, příjemných zážitků a nejspíše ono vzpomínání dopadne tak, že si hru zase nainstalujete/pustíte a probudíte se v kobkách s řetězy...