Phoenix Wright: Ace Attorney – Spirit of Justice - recenze
Soudní dramata jsou pořád v módě. Ten okamžik, kdy se všechny stopy a důkazy dají na jednu hromadu a všechno se vyostří na souboj dvou lidí, kteří na sebe pokřikují v soudní síni, stojí za to. A série Phoenix Wright je na tom celá postavená. Poslední díl s podtitulem Spirit of Justice nevyjímaje.
The Legend of Zelda: Majora's Mask 3D - recenze
Majora’s Mask je jednou z nejvíce stresujících, frustrujících a nepřátelských her, jaké jsem za poslední léta zkusil. Coby chlapeček v zelené tunice jsem se ocitl v zemi Termina, která, jak již název napovídá, čelí svému konci. Za tři dny jí spadne na hlavu děsivě se smějící měsíc, a je na hrdinném Linkovi, aby s tím něco udělal. Což se v takto šibeničním termínu samozřejmě nedá stihnout. Apokalypsa se nezastavitelně blíží, obloha rudne, lidé utíkají, hudba zrychluje, hráč zmateně pobíhá po světě a měsíc se nakonec zakusuje do povrchu zemského. Život končí, Link se vrací na začátek třídenního cyklu, přichází o všechen postup a jede nanovo. Co to sakra je?
Phoenix Wright Ace Attorney: Dual Destinies - recenze
Dobře, tak titulek „Ticho v soudní síni!“ se k téhle hře zrovna moc nehodí. Co se týče série Ace Attorney, tak nic není dále od pravdy. Tady v soudní síni rozhodně ticho není, spíš to tu vypadá jako na boxerském mači. Lidé ječí a vykřikují „námitka!“, chřestí řetězy, tikají bombami, piští a démonicky se pochechtávají. Spíš než v soudní síni to tu vypadá jako u pojízdných kolotočů. Nebo v pavilónu kuriozit.
The Legend of Zelda: A Link Between Worlds – recenze
Jaká konzole měla letos nejlepší exkluzivní hry? Xbox 360? Zív. PlayStation 3? Lepší. Nintendo 3DS? No jistě! Japonský handheld chytil druhý dech a v průběhu celého roku nabízel excelentní tituly, jaké si jinde nezahrajete, a které představují pádný důvod pro pořízení samotného zařízení. Silná sezóna odstartovala s takřka dokonalou strategií Fire Emblem: Awakening a pokračovala s Luigi’s Mansion: Dark Moon, Donkey Kong Country Returns 3D, Animal Crossing: New Leaf nebo Pokémon X & Y. A koncovka? The Legend of Zelda: A Link Between Worlds. Skvostnější finále si Nintendo ani nemohlo přát.
Professor Layton and the Azran Legacy - recenze
Každé herní univerzum má jistou vnitřní logiku. Sadu pravidel, podle nichž hráč řeší vzniklé situace. V Call of Duty všechny postřílíte, v Devil May Cry všechny zmlátíte, v Pokémonech se nikdy nikoho nedotknete, ale vysíláte své zvířecí prostředníky. No a v sérii Professor Layton si pro změnu vždy poradíte vyřešením nějaké hádanky.
Luigi's Mansion 2 - recenze
Mariův brácha Luigi kdysi (psal se rok 2002) na GameCube za pomoci vysavače lovil duchy a v Nintendu si řekli, že by nebylo špatné tuhle herní mechaniku oživit. Kníratý instalatér v zeleném tričku se proto nedobrovolně vydává zachránit Evershade Valley před nájezdem jindy mírumilovných duchů, kteří vlivem zlého kouzla zešíleli a páchají neplechu.
Castlevania: Lords of Shadow – Mirror of Fate - recenze
Série Castlevania ušla během své existence neuvěřitelně dlouhou a klikatou cestu. Od prvních dílů, které jsou pověstné svou obtížností, přes 3D inkarnace, v nichž hráče zabíjela hlavně kamera, až po současnost, kdy si série vzala v titulu Castlevania: Lords of Shadow slovo restart opravdu k srdci, vykradla nejednu značku a půjčila si spousty triků od současných rubaček jako God of War či Bayonetta. Výsledek nebyl špatný, proto není k podivu, že se chystá pokračování, které však na „jedničku“ nenavazuje přímo a s původní hrou je spojuje právě handheldový pokus Mirror of Fate.
Spirit Camera: The Cursed Memoir - recenze
Spirit Camera: The Cursed Memoir se snaží předložit poutavý hororový zážitek s využitím augmentované reality, která umožňuje do obrazu snímaného kamerou vkládat v reálném čase virtuální nepřátele a důležité předměty. Nebo při určitém stimulu přehrávat animace či oživovat stránky jednoho ošuntělého, fialového deníku, který naleznete v balení s hrou. A právě s ním si užijete nejvíce legrace.
The Legend of Zelda: Ocarina of Time 3D - recenze
Pokud se o nějaké hře na Nintendo 3DS dá bez přehánění říct, že si kvůli ní nemalé množství lidí koupilo samotný handheld, pak je to The Legend of Zelda: Ocarina of Time 3D. A to i přes fakt, že se vlastně jedná o remake více než deset let staré hry. Kult Zeldy se v tomto případě spojil s vydatnou porcí nostalgie, která je navíc podepřená až neuvěřitelným hodnocením na Metacritic, které se zastavilo na devadesáti devíti ze sta. Z vlastní zkušenosti ale vím, že některé hry není radno vykopávat z nostalgického hrobu. Ne zřídka se mi totiž potvrzuje, že zkreslené vzpomínky jsou lepší jak hra samotná. Je to i případ znovuzrozené Zeldy?