Jak to zaznamenala třeba Gamasutra, Jorgensen hovořil o tom, že ve fiskálním roce 2014 bude EA stejně stále z velké části spoléhat na tržby z prodeje her pro současnou generaci konzolí, protože spousta zákazníků na nové konzole neupgraduje hned. A právě při vyjmenovávání důvodů, proč hned neupgradují, se Jorgensen dostává k tomu, že nové stroje zřejmě zpětnou kompatibilitu nenabídnou: „Je třeba pamatovat na to, že next-gen konzole se vší pravděpodobností nenabídnou zpětnou kompatibilitu.“ To zní dost jasně, což?

Blake Jorgensen několikrát přiznává, že už nové konzole viděl, odmítá však logicky zacházet do detailů. Jen dosti obecně naťukává směr, jakým se vydají a zmiňuje třebas jejich napojení na tablety, mobily a jiná zařízení tohoto druhu. To jsou ovšem trendy obecné, jejich reflexe u nových konzolí je logická.

Zajímavější je spíše zpětná kompatibilita, respektive úpadek její důležitosti. Zatímco v dobách PS2 to byla jedna z klíčových vlastností každé konzole, a v případě X360 a PS3 se také dlouhé měsíce řešila a byla tu i jistá snaha o její dosažení, nyní se zdá, že pro hráče tak moc důležitá není. Nebo je to jenom klamný dojem?

Vzhledem k tomu, že si doma pořád držím launchovou PS3, která PS2 hry přehrávat umí, tak pro mě zpětná kompatibilita důležitá je. Stejně jako mě štve, že na X360 si prostě Rallisport Challenge 2 z Xboxu nezahraju, protože to je jedna z her, k jejíž úpravě pro fungování na X360 se v MS už nedostali. Když si představím, kolik takových her mi zbude z PS3 a X360 až si koupím konzole nové, na kterých si ty hry ale nezahraju, tak na mě jdou mrákoty…. Třeba Nintendo na tohle s Wii U pamatovalo, což mi přijde sympatické. Jak to máte vy? Je pro vás zpětná kompatibilita důležitá, nebo už spíš ani ne?