Nintendo 2DS je výsledkem snahy vytvořit co nejdostupnější hráčské zařízení, které by nabídlo tituly na špičkové úrovni, ale zároveň by se jednoduše dostalo do rukou malým hráčům a tudíž konkurovalo nebezpečně chytrým telefonům. Nintendo tak logicky vyhodilo dražší 3D technologii (používáte ji vůbec ještě někdo?) a cenu srazilo na velice sympatické 3 tisíce korun. Pro srovnání, 3DS se prodává za zhruba 4 tisíce Kč a za XL verzi dáte u většiny obchodníků přes 5 tisíc.

Na první pohled se oblíbený handheld proměnil v dětskou hračku. Z jakž tak elegantního zaklápěcího zařízení Nintendo udělalo... neelegantní tabulku plastu zkosenou ve tvaru hlavice sekery. Jenže ono se není čemu divit. Malé děti si na čistý design ještě tolik nepotrpí a z vlastní zkušenosti vím, že mají tendenci ohebné klouby DS/3DS lámat, takže jeden bytelný kus plastu dává s ohledem na cílovku 2DS smysl.

Máte kapsáče?

Prima, jenže tady vás nespasí ani multifunkční skautské trencle. 2DS je velké zařízení, které se do kapes už prostě nevejde. Dosavadní obři jako 3DS XL nebo šestipalcový Galaxy Note rázem působí jako kompaktní gadgety, přitom velikost obou obrazovek 2DS přesně kopíruje rozměry původního 3DS, nikoli XL modelu. Co více, posadíte-li 2DS vedle rozevřeného 3DS, placatá novinka o rozměrech 12,7 x 14,4 cm je decentně menší, byť o asi 30 gramů těžší.

Z hlediska hardcore hráče tak na povrch vyplývá vtipné uvědomění si, že nejlepší vlastností 3DS není 3D obraz, ale možnost zaklapnout jej, pohodlně uložit a neřešit poškrábané displeje. My už jsme si ale řekli, že 2DS cílené na hardcore hráče není. (Ale krásně ukazuje, jak zbytečný ten celý 3D efekt je, když se bez něj vesele obejde.)

zdroj: tisková zpráva

Zajímavé je, že pod plastovou kapotou se vlastně skrývá jedna jediná obrazovka a celá je dotyková, jen je uprostřed rozdělena oním plastovým krytem a její horní polovina sedí pod průhledným plexisklem. Co vy na to, kutilové? Dolní displej je tudíž lehce zapuštěn do těla konzole a opět reaguje na ťuknutí stylem, což v době smartphonů a tabletů už působí krapet archaicky. Zvlášť, když spoustu her stejně hrajete bez přiloženého stylusu, jen občas si ťuknete palcem a člověka mrzí, že dotykový displej ne vždy reaguje. Telefony nás zhýčkaly.

Placaté 3DS bez 3D

Co je velice zásadní: na 2DS funguje vše, co funguje na 3DS. Veškeré vaše 3DS (a tím pádem i DS) tituly si zahrajete i na 2DS, akorát bez trojrozměrného efektu. Samozřejmě zůstal i slot na cartridge, takže nebudete odkázání na digitální distribuci jako v případě experimentální katastrofy jménem PSP Go. Celou svou knihovničku z 3DS tak můžete odkázat mladým majitelům 2DS a oni si budou čvachtat víceméně stejně spokojeně, jako vy.

Možná je bude mrzet, že si na svém handheldu neprohlédnou 3D fotky (to někdo dělá?), nebo že budou mít trable v několika málo krabicových úrovních Super Mario 3D Land… Ale to jsou naprosto marginální záležitosti. Škoda slov. Žádné rozdíly nepoznáte ani ve fungování eShopu, multiplayeru nebo StreetPassu - aplikace před spuštěním dokonce nadále zobrazují logo „Nintendo 3DS“.

Drží se lépe, než vypadá

Subjektivně největším otazníkem, který visí nad 2DS, se týkal ergonomie. Jaké bylo mé překvapení, když vzhledově neforemný a placatý obdélník padl do rukou lépe, než se zprvu zdá. Veškerá tlačítka důležitá pro hraní se posunula nahoru, k většímu z dvojice displejů, ale jejich vzájemné rozložení se už logicky nezměnilo. Přestěhovaly se pouze klávesy Start a Select, a do pravé dolní strany přibyla největší novinka v podobě uspávacího posuvného tlačítka. Přechod mezi aktivním a spánkovým režimem je pak stejně bleskový a spolehlivý, jako u předchozích modelů.

Z pohledu mých nadprůměrně velkých rukou se Nintendo zastavilo někde na půli cesty mezi původním 3DS a XL variantě. Zatímco při hraní na originálním modelu jsem si musel po hodině vyklepávat křeče z rukou, na 2DS mi pazoury brněly až později (největší trable jsem měl s křížovým ovladačem, který je na můj vkus umístěn příliš blízko levé strany), ale beztak jsem rád vzpomínal na 3DS XL nebo na ergonomicky perfektní Nvidia Shield.

Většinu času s 2DS jsem strávil hraním Pokémon Y, kde na ergonomii zařízení tolik nezáleží, protože hra jede tempem „pohoda jazz“. Nikdy vás nikam netlačí a nevyžaduje žádné prstové tance. O dvojici „ramenních“ tlačítek na horní hraně 2DS jsem skoro nezavadil. V Nintendu samozřejmě mysleli na své publikum s malýma ručkama. Výsledek? Vrchní tlačítka jsou zaoblená a zatočená až do boků.

V praxi to funguje tak, že „bumpery“ se nemačkají seshora, ale spíše z boku. Velké plus z hlediska krátkých prstů. Naopak výrazným mínusem je absence druhého analogu, bez něhož se některé hry neovládají pohodlně (typickým příkladem jsou third-person scény v nových Pokémonech). Těžko ale čekat zásadní hardwarový upgrade od zařízení, jenž se v prvé řadě snaží být co nejlevnější.

zdroj: tisková zpráva Obrázek si rozklikněte pro porovnání velikostí

Budget

Na konstrukci 2DS je nízkonákladovost vidět a opět se dostáváme k tomu, že jde o handheld pro méně náročné publikum. Rozhodně nemáte pocit, že v rukou držíte prémiové zařízení a pokud jej vytáhnete v MHD, bezesporu upoutáte pozornost. Akorát ne tu, kterou byste si přáli. Nintendo 2DS chtě nechtě připomíná výhru z pouťové střelnice.

Testované zařízení bylo červenobílé barvy a skrz plast prosvítaly diody jako na levném udělátku z tržnice. Jednoduchý reproduktor vás také rozhodně neokouzlí. Na druhou stranu, v tichém prostředí odvádí dostatečnou práci a i stereo repráčky na 3DS mě dováděly k tomu, že jsem buď hrál se sluchátky, nebo zvuk prostě vypínal.

Největším hardwarovým zklamáním je ale slabá výdrž. Japonští inženýři do 2DS uložili 1300mAh baterii, což se v praxi promítlo do zhruba tříhodinové doby hraní, po níž 2DS odpadne. Konkrétně u Pokémon Y jsem naměřil 3 hodiny a 10 minut, po stažení jasu a volume na polovic jsem si zahrál o dvacet minut déle. Nintendo by do 2DS klidně nacpalo silnější baterku, místa je v plastovém těle dost, ale evidentně šetřilo a ne na správném místě. Radši bych vyhodil zadní 3D foťák (ano, 2DS umí dělat 3D fotky, ale k jejichž prohlédnutí už potřebujete 3DS) a přidal robustnější zásobárnu energie.

Nadílka však mohla být ještě osekanější, jen co je pravda. Interní 1GB paměť rozšiřuje 4GB paměťová SD karta, kterou Nintendo štědře naděluje do každé krabice s konzolí. PS Vita bledne závistí, zvlášť v dnešní době digitální distribuce. A co je ještě důležitější, v balení teď naleznete i nabíječku! Doteď ten úlet s 3DS XL a úmyslnou absencí nabíječky nechápu…

zdroj: tisková zpráva

Účel splněn

Nintendo 2DS není zařízením, které by vás dokázalo ohromit, a osobně se po cca 30 hodinách testování vrátím k 3DS XL. Hlavním důvodem není hráčské pohodlí, Nintendo 2DS se po úvodním osahání drží překvapivě dobře, ale delší výdrž baterie v XL modelu. Co víc, 2DS jednoduše není pohledným kusem hardwaru a do kapsy jej už také neschováte. Handheld tedy musíte přepravovat třeba v ledvince kolem pasu, ale teď nevím, co by kolemjdoucím zvedalo obočí výše…

Nintendo 2DS je prostě a jednoduše velice účelovým zařízením a boduje především cenou. Tři tisíce korun je na handheld s bohatou nabídkou skvělých titulů málo a více než vzhled by měl rodiče zajímat fakt, že neopatrné ručičky jejich ratolestí už přístroj nezlomí vejpůl, jako se jim to povedlo s DS. Mise „Udělat levný handheld pro nenáročné“ tak vlastně dopadla úspěšně a Nintendo 2DS představuje hodně muziky za málo peněz.