Owen Hill v článku specificky zmiňuje, že většina zbraní krom základní pistolky je tak přesílená a nábojů i power-upů je takový dostatek, že to znemožňuje nasazení jakékoli taktiky. Prostě vezměte jakoukoli zbraň, která je po ruce, a jděte po nepříteli hlava nehlava, protože on udělá to samé. Třeba zasažení zmenšovacím paprskem by teoreticky mělo postiženému hráči umožnit schovku na místě, kam se soupeř nedostane. Fajn, ale nic jiného s tím dělat nemůže, takže nalezením díry v objektu jen prodlouží svoji agónii před nevyhnutelným zašlápnutím a respawnem. To samé se děje s mrazícím paprskem, protože postižený hráč po zásahu nemůže nic dělat, jen čekat až jej soupeř jedním kopem rozšmelcuje. A na první ránu vás dostane i railgun, který prostřelí i zeď, ale též dvojité RPG nazvané Devastator a další zbraně. Souboje prý končí ještě dříve, než začnou a jediné, alespoň mírně taktické zbraně jsou prý mina s laserovou spouští nebo trubkové bomby.
Layout jednotlivých map je paradoxně promyšlený, rozmanitý a na první pohled slibuje zábavné souboje. Silné zbraně však tento potenciál zadupávají do země společně s faktem, že jakékoli odemykatelné věci mají pouze vizuální dopad, v boji vám nepomohou ani neuškodí. Duke Nukem Forever multiplayer se tedy prozatím profiluje jako do moderní grafiky převedený originál: podobně chaotický multiplayer býval před těmi deseti lety normou. Ale pak přišly Quake III, Unreal Tournament a další hry, které ukázaly, že rychlé reflexy nemusí vždy stačit, že multiplayer může mít více rovin. Nezbývá doufat, že autor článku z PC Gameru měl jen špatný den. Duke Nukem Forever vychází 10. června pro PC, PS3 a X360.
