Příběh pojednává o skupině mladých hackerů, kteří spolu komunikují skrze internetové videohovory. Povídají si o svých životech, o běžných záležitostech, ale také o tajemstvích a konspiracích, jimiž chtějí změnit svět. Vy to všechno vidíte, ale je těžké, nebo spíš nemožné se soustředit na všechny lidi zároveň. Představte si, že jste na večírku, hosté kolem vás si hlasitě povídají, ale vy zachytíte jen ty útržky, na něž se koncentrujete.
Tak nějak to bude fungovat i ve WarGames, ale s jedním důležitým háčkem: to, jakého člověka v danou chvíli sledujete, může ovlivnit celý příběh. Barlow tedy nechystá přísně lineární scénář, na nějž byste se jen dívali z různých úhlů – vy svým výběrem přímo ovlivníte, jak to s těmihle doufejme sympatickými kyberzločinci dopadne.
Hra ale zároveň vlastně žádnou interakci nevyžaduje. Když ji spustíte a necháte být, sama dojede po připravených kolejích do konce. Není tu tak žádný tlak na řešení hádanek nebo hledání klíčových slov ve stylu Her Story, a Barlow si od takového zjednodušení slibuje větší zásah diváků, co počítačové hry obvykle nehrají. Neměli by totiž WarGames na první pohled poznat od běžného streamovaného seriálu.
Takže tedy žádné hlavolamy a pouze neurčitá kontrola nad směřováním příběhu. Takhle strohé interaktivní možnosti naznačují, že scénář a herecké výkony budou ještě důležitější než v případě Her Story (tam bylo obojí na špičkové úrovni). Barlow si hodně slibuje od svých postav včetně té hlavní, hackerky Kelly s podezřelou minulostí. Tón celého díla by ale neměl být obzvlášť temný, jak byste možná čekali, nýbrž naopak vcelku lehkovážný a optimistický.
zdroj: Archiv
Autoři si dávají hodně záležet i na autenticitě samotného hackování. Najali si na to několik konzultantů, kteří jim radí, co je ještě realistické a co patří spíš do říše vybájených báchorek. Barlow se podělil o fascinující anekdotu. Tým se ptal jednoho z konzultantů, zda by bylo možné nabourat se do systému jedné společnosti. On jim následně napsal, že si hrál s jejich sítí, přišel na software, který používají, a tak by to neměl být problém. „Počkej, počkej, neudělal jsi to doopravdy, že ne?“ ptali se ho vývojáři. „No, jen tak napůl. Ale vypadá to naprosto proveditelně,“ zněla nevinná odpověď.
Jsem vážně zvědavý, s čím se vývojáři nakonec vytasí. Na vlastní oči jsem viděl, že Her Story si užili hardcore hráči i lidé, kteří jinak o hry nezavadí ani prstem u nohy, a tak mi menší míra interaktivity ve skutečnosti vůbec nepřijde jako špatný nápad. Jestli někomu věřím, že experimenty s formátem a pokus o polapení nového publika zvládne, pak je to rozhodně Sam Barlow.
