Na E3 mi byly odprezentovány obě výše zmíněné hry, takže mám čerstvé srovnání (založené na dvou v podstatě neporovnatelných ukázkách). Call of Cthulhu se nám ukázala z pohledu vyšetřování, nikoliv narůstajícího šílenství a hororu. Detektiv Edward Pierce zkoumal příčiny požáru, který se stal osudným rodině na panství.
Nejprve sbíráte důkazy ve speciálním módu, pak se vám na jejich základě přehrají minulé události. Vyšetřování na mě rozhodně neudělalo špatný dojem, ale mám takové tušení (hlavně díky trailerům), že Call of Cthulhu bude v prvé řadě horor, až v té druhé detektivka. The Sinking City na mě z tohoto hlediska působí přesně naopak. Pokud tedy v hlavní roli hledáte detektivku, čtěte dál.
Maximální pohlcení
The Sinking City mi udělalo obrovskou radost hned první obrazovkou, která se vystavila mému zvídavému oku. Nešlo ani tak o to, co na ní bylo, jako spíš co na ní nebylo. Uživatelské rozhraní. To ve hrách na podobných prezentacích často chybí, aby vám neuniklo nic z vlastních záběrů hry, nicméně výsledný produkt je opatřen ukazatelem zdraví, minimapou, kompasem, navigací a tak podobně.
Jenže detektivka The Sinking City neklame tělem, protože s uživatelským rozhraním se vůbec nepočítá. To má v praxi obrovský dopad na hratelnost a schopnost vtáhnout vás do víru dění. Najednou totiž nemáte obrazovku posetou otazníčky a vykřičníčky s hlavními a vedlejšími úkoly. Jak a kam postupovat dál, se dozvíte od místních.
zdroj: Archiv
Po nás potopa
Otevřené ulice titulního potápějícího se města nápadně připomínají italské Benátky. Pohled na mapu (kde mimochodem také nenaleznete žádné ukazatele cílů, jen vámi přidané špendlíky a body rychlého cestování) odhalí zatopené i suché ulice. Město kdysi bylo celé pod vodou, která následně částečně ustoupila a zanechala po sobě mokvající spoušť. Lidé zde normálně žijí, pracují a baví se, nicméně všechny trápí strašlivá nemoc, která je postupně přeměňuje v rybolidi.
Vy se s takovou nákazou potkáte v různých stádiích – lidé, kteří ještě vypadají jako lidé, lidé s nehezkými boláky a bublajícími hlasy, až po plnohodnotné „mořské panny“ s žábrami. Ale i s těmi je řeč. Nejsou to zombíci či jiné krvelačné potvory, ale chudáci snažící se přežívat v nezáviděníhodných podmínkách. Jde zároveň o prvek, který prohlubuje už tak skvělou atmosféru.
Promiňte, neviděl jste…
Ale abych se vrátil k té detektivní složce, ve které naplno vyniká absence uživatelského rozhraní. Hlavní hrdina přijímá vedlejší úkol najít ztraceného manžela. Následuje série dotazů směrem k truchlící manželce, po čemž už máte absolutně volnou ruku. Hra vám totiž nepoví: „Aha, takže ho naposledy viděli tady, tak tam běž.“ To vám nepřímo prozradila manželka v přirozeném rozhovoru. Manžel byl rybář, takže otevřete mapu, najdete rybářskou čtvrť a vydáte se tam po vlastní ose bez pulzujících ikon na obrazovce.
Jakmile se dostanete na místo (k čemuž využijete nohy nebo člun podle situace), nevíte, do kterého domu nakouknout. Následuje další dotazování obyvatel, než se konečně dostanete ke správným dveřím, které jsou bohužel zamčené. Hledání alternativní cesty si vyžádá nějaký ten šplh na balkon a už jste uvnitř.
„Nevěřte lidem,“ zdůrazňuje hrající markeťák. Vždy je dobré si ověřit, zda jste na správném místě. Třeba pomocí nalezené fotografie manželky, kterou jste prve vyslýchali. Detektiv záhy nalezne zubožené tělo bez hlavy, ruky a nohy. To dává prostor k představení dalšího důležitého mechanismu.
zdroj: Archiv
Brány se otevírají
Pohled na tak znetvořeného člověka nedělá detektivovi dobře, což je znázorněno okamžitým poklesem úrovně příčetnosti. V tu chvíli se na obrazovce objeví dva ukazatele – míra příčetnosti a zdraví, spolu s ikonou vybavené zbraně. Dojde totiž na souboje. Když vaše příčetnost dramaticky klesne, začnou se všude kolem vás objevovat trhliny do jiných světů plné hrůzostrašných zjevů sápajících se po vaší maličkosti.
Nevíte, zda je to jen ve vaší hlavě, nebo se to skutečně děje. Já sám netuším, jak ve hře vypadá smrt, protože markeťákovi se tak tak podařilo přežít. Hrdinova příčetnost se postupně obnovuje, čímž se pomalinku uzavírají i brány a vyšetřování může po napínavém souboji s krásnými monstry pokračovat.
Zdravíme Ethana Cartera
Pokud jste hráli působivou adventuru The Vanishing of Ethan Carter, pak vás detektivní režim nepřekvapí. Nejprve logicky hledáte stopy, které následně očíslujete v pořadí, v jakém si myslíte, že se staly. Scéna se vám potom přehraje a vy zjistíte, jestli jste uvažovali správně. Nic nového, ale do konceptu hry to skvěle zapadá.
Jeden z nalezených důkazů vyvolal nové otázky. Šlo o novinový článek, u nějž nebyl zajímavý jeho obsah, ale autor. Tím je totiž pohřešovaný rybář. Takže to byl rybář nebo novinář? Když si tohoto detailu všimnete, je jen na vás, jak s ním naložíte. Poptáte se kolegů rybářů, nebo se vydáte do místních novin na výzvědy? Ani jedno vám hra nenapoví, musíte se dovtípit sami.
Ukázka zde bohužel končila, ale ještě mi byl naznačen další prvek, který ve mně vyvolal novou zvědavost spojenou s volností. Máte totiž k dispozici foťák, kterým můžete fotit, co se vám jen zlíbí. Fotografie vám pak mohou pomoct při vyšetřování s identifikováním postav, míst, předmětů atd.
Díky, Sherlocku
The Sinking City v sobě kořeny nezapře. Tvůrci z Frogwares Games jsou známí svou povedenou sérií detektivek s Sherlockem Holmesem a svůj léty pěstovaný um mistrně převádějí do zajímavého světa s výjevy z lovecraftovského hororu.
Pro mě osobně jde o jedno z největších překvapení letošní E3. Dlouho volám po hrách, které konečně přestanou sázet na nerealistické ukazatele a dají prostor nám, hráčům, popasovat se se získanými informacemi po svém. A The Sinking City tuhle nelehkou disciplínu – zdá se – zvládá skvěle.
Hra vyjde příští rok 21. března na PC, PlayStation 4 a Xbox One.
