Titanfall 2 bude v singleplayeru pořádná jízda s otevřenějšími koridory
zdroj: tisková zpráva

Titanfall 2 bude v singleplayeru pořádná jízda s otevřenějšími koridory

11. 9. 2016 11:15 | Preview | autor: Jakub Kovář |

Titanfall 2 se od začátku chlubí důrazem na hru pro jednoho hráče a tvůrci slibují, že bude skvělá a hru bude stát za to koupit jen kvůli ní. Vždyť jsou to také veteráni, co mají na triku Call of Duty, konkrétně tedy první díly a Modern Warfare, kde byl singl velmi důležitou součástí celého zážitku. To samé plánují nabídnout i v Titanfall 2, jen celý zážitek uzpůsobí charakteru hry. V kampani se tak dočkáte prozkoumání vztahu pilota a jeho titána, rychlé akce za pilota a hry v kabině těžkého, smrt rozsévajícího titána. 

Vedle klasického střílení chtějí autoři přinést i lehké hádanky a vůbec herní zážitek co nejvíce ozvláštnit, což je i jeden z důvodů, proč prezentace nebyla klasická. Jeden z tvůrců to shrnul slovy: „Kdybychom dělali další Call of Duty, ukážeme vám jednu kulervoucí a akcí nacpanou úroveň z půlky hry. Bude to boží a vy budete vědět, že zbytek hry bude vypadat stejně dobře. Jenže Titanfall 2 je úplně jiný a jeho úrovně si tolik podobné nejsou.“ Místo jedné mise jsme se tak dočkali sestřihu záběrů ze začátku a prostřední části kampaně, které měly ukázat, co ve hře dříme za potenciál.

Úvod byl příběhovým videem, ve kterém se hlavní hrdina Jack Cooper cvičí na to, aby se stal pilotem titána pod dohledem staršího mentora. Zatím je však jen pouhý pěšák. Spolu s mentorem, stovkami spolubojovníků a posádkou velké vesmírné lodi je vyslán prozkoumat planetu, kde by se mělo nacházet výzkumné středisko. Výzkumné středisko se však ukáže být nepřátelskou armádou a vesmírná loď jde brzy k zemi. Vojáci nacpaní do únikových modulů sice provedou výsadek, ale moc šancí proti přesile nemají, i když se včetně Coopera snaží, seč jim náboje stačí… Potud se hra hraje jako klasická FPS. Jisté ovšem je, že tahle část ve hře nezabere dlouhou dobu.

Příběh nic moc, ale neusnete u něj

Přesilu nepřátel totiž zahání starý pilot se svým titánem, který zachraňuje i do bezvědomí upadajícího Coopera. Probuzení je ovšem neslavné – nohu vám okusuje místní fauna a zdá se, že brzy umřete. Život vám zachrání až titán BT, stále ještě s pilotem uvnitř. Zranění starého veterána jsou však smrtelná a tak v lehce patetické scéně předává BTho Cooperovi a pověřuje ho důležitou misí: přežít a sdělit velení, co se na planetě stalo. Příběh tak minimálně ve svém úvodu zrovna světoborný není a nemyslím si, že se to časem zlepší. Aspoň tady ale máme zajímavé postavy a vztah BTho ke Cooperovi, na nějž se hra soustředila.

Líbilo se mi, jak se v rámci videí ti dva špičkovali a postupně se poznávali. Stejně příjemně působily možnosti interakce, kdy si hráč mohl zvolit, co titánovi zrovna řekne, nicméně to zřejmě nemělo výraznější dopadu na děj. Vzhledem k lehce patetickému příběhu a klišé pak také působilo nesmírně osvěžujícím dojmem, že se hra nebrala moc vážně. Ať už to byly opravdu vtipné a situaci odlehčující hlášky, nebo vyložená pomrknutí směrem k béčkovým akčním filmům. To třeba, když jeden z pilotů nepřátelských titánů jako by vypadl z oka Schwarzeneggerovi a zahlásil si klasickou angličtinou se silným rakouským přízvukem „Get to the beaaacon!“

zdroj: Archiv


Triumf level-designu

Singleplayer by měl ovšem těžit hlavně z hratelnosti – v jedné části jsme viděli Coopera, jak v obleku pilota skáče mezi stěnami kaňonu a snaží se nepozorovaně dostat k základně nepřátel. Rychlý pohyb vyžadoval precizní časování skoků a běh po stěně byl hodně fajn, stejně jako bylo příjemné vidět první tiché zabití nepřátele nablízko. Už to totiž napovědělo, že by nemuselo jít o skriptovaný lineární koridor, jak je tomu u stříleček zvykem.

Dojem pak potvrdila přestřelka v táboře nepřátel, kde si na otevřeném prostranství mohl hráč dělat, co chtěl – pokud se tedy zvládl prostřílet až k jednomu důležitému předmětu. Bylo však vidět, že hra k tomu nabízí hodně možností: od střídání různorodé výbavy po efektní skákání po střechách až po efektní popadnutí raketometu a vystřelení nepřátel na měsíc. Přestřelka zkrátka byla zábavná a rychlá, a ze všeho nejvíc mi v tenhle moment hra připomínala Crysis, respektive její druhý a třetí díl.

Trochu jiný dojem jsem pak měl z části hry, kdy se přestřelka odehrávala na základně postavené asi sto metrů nad zemí, kde se hráč nejenže spojil s dalšími spolubojovníky, ale také hodně využíval skákání, otevírání/zavírání dveří a další fígle. Hra byla ještě o poznání dynamičtější a nabídla o něco unikátnější zážitek, který se skoro blížil soubojům v multiplayeru.

Titán a jeho pán

Třetí složkou hratelnosti je titán, jehož plná síla se objevila v zápolení s ostatními nepřáteli. Vypadalo zábavně a připomínalo řízení robotů z Red Faction – šlo poznat, že jste v poměrně těžkém válečném stroji, ale nikdo po vás nechtěl simulátorové znalosti jako v Mechwarrior. Hra a pocit z ní se ale výrazně měnil, najednou jste byli v monstru, které rozsévá smrt a ohrožují jej jen raketomety a titáni protivníků. Vypadalo to zábavně a především se zde předvedla úchvatná proměna herního tempa, kdy už se nestavělo na rychlosti, ale spíše palebné síle, rozvážnosti a vhodném výběru cílů.

Zajímavě také působí možnost z titána kdykoliv vyskočit a vrhnout se na nepřátele s puškou v ruce. Tvůrci tuhle kapitolku předvedli ve stokách, kde nechali titána autonomně zápasit s dalším menším robotem a pilota Coopera vystřelili na nedalekou plošinku. Ten pak puškou vyřídil asi deset raketometčíků, čímž zažehnal jedno nebezpečí a zachránil sám sobě záda, aby následně opět naskočil do robota. Tato možnost pak v rámci celého level-designu působí ohromně zajímavě a jsem zvědavý, jak moc budou úrovně uzpůsobené boji na dvou frontách. Mám však trochu obavy, že se vyskakování dočkáme jen na zjevných místech.

Z ukázek dále bylo patrné, že autoři jdou střední cestou mezi otevřeným světem a lineárním koridorem: úrovně se zdají být poměrně otevřené, ale přesto s jasně daným úkolem a předem danými hranicemi. Nebudete se tak cítit klaustrofobicky a vědět o každém naskriptovaném kroku, nebo naopak nevědět kam dřív. Prostě se nějak úrovní probijete dál, jako za starých dobrých časů.

Upřímně jsem na Titanfall 2 zvědavý a strach mám snad jen z toho, že nakonec převládne syndrom klasické střílečky. Stejně tak mě trošku zaráží, že i přes sliby o „hádankách a jiném přístupu“ autoři žádný puzzle prakticky neukázali. Akční složka ale působila náramně.

Nejnovější články