Všechny uvedené hororové série odhodím a nechám si pouze Project Zero, respektive Fatal Frame. Co je vlastně na celé sérii tak strašidelné a hororové, že zmínka nechybí ve výčtu mých nejoblíbenějších hororovek. No, zkuste se plížit tmavými a na pohled podezřelými prostorami (ruinami), když jedinou vaší zbraní je foťák. Project Zero hry dávají hráči do ruky foťák jako hlavní zbraň, aby duchy ničil pořízením fotky. Čím ostřejší a z větší blízkosti, tím lepší.

Pokud jste žádnou Project Zero hru nehráli, můžu vám garantovat, že přiblížit se k šintó-duchovi je pekelně strašidelná záležitost, čímž narážím na další pozitivum celé série – scénář. Project Zero hry se nesnaží, jako Resident Evil série, podbízet západnímu publiku a scenáristé si vyloženě rochní ve zpracování japonských šintoistických rituálů, které se tak nějak nepovedly. Příběhy duchů, které foťákem likvidujete/zachraňujete jsou vždy zajímavé, protože je tvůrci usadí do kontextu místa a času, kdy se odehrály. A jakkoli nám může být japonské náboženství ukradené, pořád se tomu dá uvěřit snadněji než příběhům o invazi zombíků. Čím reálněji hororový příběh působí, tím je samozřejmě děsivější.

Project Zero série sice odstartovala na PS2, ale v mezičase se jednotlivé hry dostaly i na Xbox, 3DS, Wii, PS3 a prostřednictvím pátého dílu i na Wii U. Jenom na Wii U. A zatím jenom v Japonsku, což se snad časem změní, protože i na západě potřebujeme surfoval horory jako sůl. V Japonsku vyjde Project Zero V už tento týden, snad se hry dočkáme za rok, dva, tři i v Evropě. Majitelé Wii U by si to opravdu zasloužili a já také – měl bych po delší době důvod prošťouchnout zaprášenou Wii U mechaniku.