Boj není legrace
Na první pohled klasické low fantasy RPG sice může být klasickým hrdinským eposem o rekovi triumfujícím v bitvě proti přesile nepřátel. Mnohem častěji se v něm ale dočkáte nemilosrdných příběhů končících špinavou, plebejskou smrtí. Rozmýšlejte si každé slovo, které pronesete, každý čin, kterým na sebe upozorníte. A vybírejte si boje, do kterých se budete pouštět. Doporučil bych se jim zcela vyhnout, protože v Age of Decadence je i souboj jeden na jednoho smrtelně nebezpečná záležitost.
Kulisy, ve kterých se všechny ty drsné a násilné příběhy odehrávají, jsou jakousi variací na pád Římské říše. Můžete se tedy těšit na masakrování nepřátel legionářským kopím, perskou dýkou nebo starým dobrým kladivem. Jen je otázka, jestli budete masakrovat, nebo spíš budete masakrování. Z osobní zkušenosti se přikláním k druhé variantě. Ale nezoufejte předem - boj je víceméně volitelnou aktivitou. V podstatě ze všech násilných potyček se dá nějak vyvléknout - ať už správnou dialogovou volbou, nebo s pomocí vysokého charismatu či naditého měšce.
Soubojový systém přitom vůbec není špatný a i díky své drastické obtížnosti většinou nenudí. Ale prastará grafika ani poněkud neumělé animace nejsou zrovna pastvou pro oči. Síla hry tkví především ve skvělé scenáristické práci, protože dekadentní, pozdně římský svět je neokoukaný a velice zajímavý.
Sice jsem si občas přál, aby se hra skutečně odehrávala během pádu Říma a abych se nemusel zabývat dávnými bohy a artefakty, ale vynahrazují to jednotliví aktéři. všechny postavy jsou napsány přímo výborně, jsou plné života a osobních nuancí. Musíte si dávat velký pozor na to, komu budete věřit a komu naopak ve správnou chvíli podkopnout nohy. Jinak za to můžete tvrdě narazit.
Žádné zdržování. Skoro
Během hraní jsem si vlastně připadal, jako kdybych hrál některý ze starých dobrých gamebooků. Sice se svou postavičkou můžete běhat po světě jako v každém jiném RPG, ale hra to od vás v žádném případě neočekává. Naopak, sama vás často bez cavyků teleportuje tam, kde máte být, a prostě přeskočí vaše toulání se městem a hledání toho správného NPC.
Další zajímavostí je možnost okamžitě kamkoli cestovat pomocí kliknutí na příslušné místo v mapě. Díky tomu se neustále něco děje, ať už je to rozhovor nebo boj, a hluchých míst je opravdu minimum. Je to hodně nezvyklá variace na obvyklé tempo v RPG hrách ve stylu “jdi, udělej, jdi, udělej” a musím říct, že jsem měl neustále pocit, že hra efektivně šetří můj čas.
zdroj: Archiv
Tento pocit se ale hodně rychle ztratil, kdykoli se hra načítala. Kromě toho, že loadingy jsou opravdu dlouhé, měla hra během nich tendenci bez vysvětlení zamrznout a spadnout. Postupně navíc začala podobně zlobit i mimo nahrávání. Lze jedině doufat, že problémy se stabilitou budou v době vydání plné verze již vyřešeny, protože každý takový crash vás může připravit klidně o 15 minut postupu, pokud přijde například v dlouhé sekvenci dialogů nebo na konci vleklé bitvy.
Hrajte si, jak chcete
A teď je čas zmínit ten fakt, který mě na Age of Decadence zaujal možná ze všeho nejvíc. RPG hry mají občas tendenci se vytahovat, že v nich můžete řešit questy mnoha různými způsoby, i když tím vlastně myslí asi tak dva, z nichž jeden je objektivně ten špatný. Jenže tady to funguje přesně tak, jak má. Čestný boj? Rána do zad? Přemlouvání? Úplatky? Zatahání za nitky v zákulisí? Vyřešte si to, jak chcete. Jistě, možná že u toho bídně zahynete nebo se vám to prostě nepovede, ale to už je vaše zodpovědnost, čistě důsledek vaší svobodné volby.
Je logické, že takovýto systém přímo vybízí hráče k tomu, aby se pokusil stejný úkol vyřešit jiným způsobem, a tím činí případné druhé dohrání hry velmi atraktivním. Zároveň se tato metoda zajímavě doplňuje se samotným způsobem konstrukce příběhu. Ať už si na začátku hry zvolíte kteroukoli postavu, mezi které patří například kupec, vrah, politik, zloděj, mudrc a další, ocitnete se v jednom a tom samém příběhu - jenže z příslušné konkrétní perspektivy.
Do města tak vždycky přijede nepohodlná osoba a vždycky se ji někdo pokusí odstranit. Ale žoldák bude jejím osobním strážcem, vrah ji půjde osobně sprovodit ze světa, kupec musí zase vrahy najmout. Příběhy různých postav se tak navzájem prolínají a vyloženě vybízejí k tomu, abyste si hru prošli i za ostatní “povolání”.
Těšte se na vydání
Je jasné, že Age of Decadence má nesmírný potenciál. Pokud se tvůrcům podaří udržet laťku nastavenou v úvodní příběhové sekvenci, možná se nám před očima rodí kultovní klasika. Kromě zachování kvality příběhů, úkolů a dialogů je ale třeba vyžehlit technické problémy a možná trochu upravit slušný, ale vizuálně nikterak oslnivý soubojový systém. A doufat, že hráči bez jízlivých poznámek přejdou fakt, že tahle hra by vypadala staře a nevzhledně v roce 2005. Já jsem si ale nyní jistý, že se k Age of Decadence po jejím oficiálním vydání rozhodně vrátím.
