Hop do akce 

Desetiminutové mače, rychlá akce, jednoduchá pravidla. Těmito hesly se autoři BattleCry zaklínají a na hře je to vidět. I kdybyste ji nikdy předtím neviděli, během několika vteřin po spuštění zápasu už tak nějak tušíte, která bije, a můžete se hned bít. Tvůrci sice zároveň mluví o propracované týmové spolupráci, ovšem na základě půlhodinové předváděčky s nesehranými novináři ze všech koutů světa nešlo to dost dobře otestovat. A tak jsme se prostě jen rubali, půlhodinka byla tatam a na jejím konci jsme utrousili docela spokojené „hmm“.

Kromě klasického týmového Deathmatche se tvůrci blýskli i svou variací na klasický mód King of the hill, ve kterém se týmy přetahují o kontrolu nad trojicí různých území. Vtipné je, že klíčová území se po vyčerpání vždy přesunou někam jinam, což člověka drží neustále v pohybu. Na to, že v BattleCry nejsou žádné klasické střelné zbraně, je hratelnost i tak dost frenetická. Postavy se pohybují velmi rychle, přes prostranství mohou díky vystřelovacím kotvám doslova létat a v závislosti na zvolené třídě mají i dodatečné schopnosti jako bleskový úskok, krátkodobou neviditelnost nebo plošný útok. 

zdroj: tisková zpráva

BattleCry se odehrává ve fiktivním univerzu z pera Viktora Antonova, kterého můžete pamatovat nejen jako architekta City 17 z Half-Life 2, ale též jako stvořitele města Dunwall z Dishonored, jehož výtvarný styl BattleCry docela připomíná. Antonov vymyslel svět, kde byl zakázán střelný prach, a kde si to světové supervelmoci rozdávají v malých arénách, do nichž posílají své elitní vojáky (tedy vás), aby zbytek obyvatelstva netrpěl.

Zdejší organizátoři dokonce nezapomínají na prvorepublikové gentlemanství a po každém zápasu můžete ještě chvilku chodit po bojišti a salutovat souputníkům i protivníkům. Je to zajímavý námět, ale protože hra je v prvé řadě F2P rubačkou, neočekávejte žádný příběhový vývoj. Skoro se mi chce říct, že na BattleCry je Antonova škoda. 

zdroj: Archiv

Lepší než minule 

BattleCry jsem hrál už během E3 v roce 2014 a je zajímavé sledovat, jakým vývojem hra od té doby prošla. Koncepčně se nic nezměnilo a stále jde o brutální third-person mlátičku, která se hraje dobře na klávesnici i gamepadu, a kde přinejhorším prostě jen zběsile mačkáte tlačítka – je to rychlé, je to frenetické a ono to vždy nějak dopadne. Na nevelkých mapách se prohání až 32 bojovníků, takže o akci vskutku není nouze a do deseti vteřin po respawnu jsem se vždy už s někým zase rubal. Oproti loňsku je každopádně vidět posun v technické stránce. Postavy se lépe ovládají, mají větší repertoár animací (každá z pěti tříd se pohybuje jinak), mapy jsou detailnější, souboje krvavější a celé demo obecně už působilo jako hotová hra.

Přesto si nemá cenu namlouvat, že jde o nějakou grafickou parádu. V BattleCry Studios upřednostňují styl nad technickou vymazleností, což je u free-to-play multiplayerového titulu, který musí bezproblémově fungovat na co nejširší plejádě PC, logické. Více než o grafiku tu beztak jde o hratelnost „tělo na tělo“, která je v multiplayerových akcích něčím neobvyklým.

Mantrou vývojářů je udělat third-person multiplayerovou mlátičku s mechanismy známými z mlátiček singleplayerových. Není to sice žádný Devil May Cry, kde nepřítele uzamknete svým kombo útokem a deset vteřin v kuse jej řežete, každopádně na poli online akcí jde o příjemnou změnu. Z pěti dostupných tříd jsou tři zaměřené vysloveně na rvačky, zatímco dvě zbývající mají povahu spíše podpůrných tříd – oproti enforcerovi s obřím mečem uštědří tech archer s lukem jen zlomkové zranění, ale zase třeba o něco déle přežije. Body za fragy naštěstí inkasuje každý, kdo si aspoň trochu významně přisadí, ne jen ten, kdo udělí poslední ránu.

zdroj: tisková zpráva

Je to fajn, ale...

Půlhodinka s trojicí zápasů v BattleCry utekla jako voda v monzunové řece, a první dojmy tak naznačují, že nováčkům z BattleCry Studios se skutečně daří dělat multiplayerovou řezničinu, ke které sednete a okamžitě hrajete. Free-to-play model má být férový a za peníze byste si měli kupovat jen kosmetické prvky, které nebudou mít vliv na hratelnost. Celé to však má jedno zásadní ale: po svižné půlhodince jsem měl dost, a i kdyby mi teď na disk přistála plná verze, nemám potřebu se do ní vracet.