Naskočil jsem rovnou do kampaně a nechal se unášet akční jízdou, honičkami s policí a dialogy s řadou více či méně zajímavých, většinou však charakterově průhledných postav. Rychle jsem dostal do ruky ovládání, zatlačil slzu nad absencí manuálního řazení (vítejte v Americe!) a začal ujíždět prvním protivníkům. Tohle ujíždění probíhalo v rámci arkádového jízdního modelu, ve kterém auta drží na silnici jako přilepená a svodidla jsou pouhou pomůckou. Notoval mi do toho svižný hudební doprovod, všude překážel HUD a hlavně jsem byl co chvíli oslněný – herní metropole hraje životem, barvami i světly, a já si vzpomněl na hodiny strávené za volantem Underground her.
A lampy opět létají vzduchem
Jízdní model je ryze arkádový, ovšem hře jako takové a jejímu ladění to neubližuje, naopak. Záhy jsem se s překvapením přistihl, že se při tom všem arkádovém bláznění po letech docela dobře bavím. Je však třeba se naladit na stejnou vlnu jako vývojáři z Ghost Games, kteří servírují vysoké tempo pouličních závodů, blízké setkání s u nás relativně neznámou městskou subkulturou a závodění proložené obří dávkou sociálních funkcí.
Ve hře se ujímáte role anonymního jezdce, který by se rád propracoval až na špičku, a to za doprovodu hned několika zvučných jmen. Ken Block je známý závodník, Need for Speed však představují několik dalších jmen, která mohou být pro automobilové fanoušky relativně neznámá – Morohoshi-san, Nakai-san, Magnus Walker a skupina jezdců z Chicaga Risky Devil.
Pětici hlavních jmen doprovází řada dalších herců a v tom také tkví jedna ze slabin nového dílu. Pokud vás, stejně jako mě, vytáčelo věčné vyzvánění a SMSky v mobilním telefonu v Grand Theft Auto IV, tak pro vás mám nepříjemnou zprávu - v Need for Speed jej za volantem budete mít v ruce velmi často. K tomu si pak ještě přidejte herce, co rádi přehrávají a macho styl vyprávění. Naštěstí můžete alespoň telefon ignorovat...
zdroj: Archiv
Mezi kapkami deště
Samostatnou kapitolou je počasí, které replikuje atmosféru předchozích dvou Underground her. Silnice se lesknou jedna radost a dávají na odiv všechny ty neony, pouliční lampy a vůbec v nich vidíte prakticky vše – hotová zrcadla. Všechen ten lesk pak spolu s živelným hudebním doprovodem dotváří atmosféru pouličních závodů, kterou podtrhují plynulé přechody mezi CGI sekvencemi a enginem, kdy se, jak bylo dříve avizováno, živí herci pohybují například mezi renderovanými modely vašich vozů.
A rozhodně je nač se dívat – undergroundové závodiště je plné spoře oděných dam, ale čert je vem, protože Need for Speed je na pohled opravdu krásná hra. S grafickým zpracováním hry souvisí i technická stránka, která se v betě prezentovala poněkud delšími nahrávacími časy a sadou bugů, které by ale měly do vydání plné verze zmizet. Ale uvidíme.
Věčně online a nic z toho
Bohužel v betě nefungoval matchmaking a hra navíc nenabízí tradiční formu multiplayeru s výběrem závodu nebo standardní podobou lobby, což je škoda. Oddělit více multiplayer od singleplayerové části by rozhodně stálo za to, ne všichni se přeci chtějí po městě prohánět s živými protivníky. A najdou se i hráči, kterým budou tradiční závody z bodu A do bodu B či okruhové drandění chybět.
S tím ostatně souvisí jeden zcela zásadní neduh – perzistentní svět, ve kterém hra musí být neustále připojená k internetu i v singleplayerové části. Nechám stranou tisíckrát omletý argument s hraním na chatě kdesi v horách a zmíním jiný problémový fakt – hra nejde zapauzovat. Ztrácí to smysl zejména ve chvíli, kdy závodíte s umělou inteligencí (která navíc dost okatě podvádí), kdy si ani nemůžete odskočit na WC...
Přes všechny překážky nabídla beta Need for Speed zajímavý zážitek, který vycházel hlavně ze samotného závodění, už méně pak z některých problematických designérských rozhodnutí. Uvidíme, jak na tom bude verze hry, která se 5. listopadu dostane konzolovým hráčům do rukou a mechanik.
